30 Cdo 391/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J.
M., zastoupeného JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní
326/11, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v
Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 80/2012, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014, č. j. 35 Co
110/2014-79, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) domáhal zaplacení částky 3.287.357,- Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody spočívající jednak ve škodě za imateriální
újmu v celkové výši 700.000,- Kč s příslušenstvím, a to ve výši 300.000,- Kč za
újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu správních orgánů a soudů
a ve výši 400.000,- Kč v důsledku nezákonných rozhodnutí těchto orgánů, jednak
ve škodě materiální ve výši 2.587.357,- Kč, jako rozdílu mezi cenou pozemků
stanovenou znaleckým posudkem a cenou, za niž je byl nucen ve finanční tísni
prodat, aby mohl uhradit dlužnou částku daně z příjmů. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 18 C
80/2012-44, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
568.750,- Kč, výrokem II. co do částky 2.718.607,- Kč a co do zákonného úroku z
prodlení z částky 3.287.357,- Kč žalobu zamítl a výrokem III. žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Finančního úřadu ve
Valašských Kloboukách ze dne 10. prosince 2001 byla žalobci dodatečně doměřena
daň z příjmu fyzických osob za kalendářní rok 1999 ve výši 380.480,- Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 5. listopadu 2002, č. j. FŘ-110/2529/02-0107, bylo odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítnuto. Poté ve věci rozhodoval ještě třikrát Krajský soud v Brně, jednou Nejvyšší
správní soud a dvakrát Finanční ředitelství v Brně, které konečně rozhodnutím
ze dne 10. listopadu 2011, č.j. 13792/11-1102-702407 napadené rozhodnutí
Finančního úřadu ve Valašských Kloboukách zrušilo a řízení zastavilo. Doměřenou
daň z příjmu žalobce uhradil z částky, kterou získal prodejem svého
spoluvlastnického podílu na pozemcích v k.ú. V. H., a to za cenu 1.500.000,-
Kč, i když hodnota tohoto podílu podle znaleckých posudků činila ke dni převodu
3.968.305,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí Finančního
úřadu ve Valašských Kloboukách bylo rozhodnutím nezákonným a orgány veřejné
moci se dopustily i nesprávného úředního postupu spočívajícího v neodůvodněné
délce celého řízení, které trvalo téměř deset let. Žalobci pak soud přiznal za
průtahy v řízení částku 168.750,- Kč. Vyšel z toho, že za první dva roky řízení
náleží základní částka 15.000,- Kč a dále stejná částka za každý další rok
řízení, celkem tedy 135.000,- Kč. Uvedenou částku snížil o 25 % z důvodu
složitosti řízení a takto sníženou částku zase zvýšil o 50 % z důvodu významu
věci pro žalobce. Na imateriální újmě pak přisoudil celou částku 400.000,- Kč. Naopak žalobci nepřiznal částku za materiální škodu, která podle názoru soudu
nevznikla v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, protože žalobce si potřebné
finanční prostředky mohl opatřit i jiným způsobem. Nebyla tedy dána příčinná
souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou. Městský soud v Praze k odvolání žalobce proti výroku II.
a žalované proti
výroku I. rozsudkem ze dne 22. dubna 2014, č. j. 35 Co 110/2014-79, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. co do částky 50.141,- Kč
potvrdil, co do částky 118.609,- Kč změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu
zamítl a co do částky 400.000,- Kč ho zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrokem II. pak rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku II. o věci samé co do částky 131.250,- Kč potvrdil,
jinak ho v tomto výroku a ve výroku III. o nákladech řízení zrušil a věc v
uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že je třeba vyjít ze
základní částky za průtahy v řízení 135.000,- Kč, kterou je však třeba ponížit
o 40 % s přihlédnutím ke složitosti řízení, pak navýšit o 10 % s ohledem na
význam řízení pro žalobce, navýšit o 20 % s přihlédnutím k prodlevám, které
nastaly v souvislosti s rozhodováním správních soudů a snížit o 10 % v
souvislosti s postupem žalobce v řízení. Od částky 108.000,- Kč odečetl ještě
57.859,- Kč, kterou podle zjištění soudu prvního stupně žalovaná žalobci
uhradila jako úrok z neoprávněného jednání správce daně, a kterou je podle
ustanovení § 254 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen
„daňový řád“) třeba započíst na náhradu škody způsobenou daňovému subjektu
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. Ve vztahu
k částce 400.000,- Kč přisouzené žalobci soudem prvního stupně za nemajetkovou
újmu, konstatoval odvolací soud, že v posuzovaném případě s ohledem na
nedostatečná skutková tvrzení nebylo namístě žalobě vyhovět, nýbrž postupovat
podle § 118a o.s.ř. a poskytnout žalobci příslušná poučení, což se nestalo. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I. v části, kterou byl
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změněn tak, že žaloba
byla co do částky 118.609,- Kč zamítnuta a dále v části, kterou byl tento výrok
co do částky 400.000,- Kč zrušen a proti výroku II., a to v části, kterou byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. co do částky
131.250,- Kč, podal žalobce dne 12. srpna 2014 dovolání. Domnívá se, že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a přípustnost
dovolání odůvodňuje tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Za nepřiměřené považuje snížení základní částky odškodnění o
40 % z důvodu složitosti řízení, když podle jeho názoru odvolací soud nevzal v
úvahu, že průtahy vznikly zaviněním rozhodujících orgánů, a jsou tak vlastně
přičítány k tíži jemu. Za nedostatečné považuje rovněž zvýšení této částky o 10
% z hlediska významu řízení pro jeho osobu. Tím se měl odvolací soud odchýlit
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesouhlasí také s tím, že
výslednou částku náhrady odvolací soud snížil o částku 57.859,- Kč vyplacenou
žalobci jako úrok z neoprávněného jednání správce daně, který se podle
ustanovení § 254 odst. 6 daňového řádu započte na přiznanou náhradu škody
způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem. Domnívá se, že tento úrok se podle znění předmětného ustanovení může
započíst pouze na náhradu škody, nikoli i na náhradu nemateriální újmy. Tuto
otázku považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Za nesprávný považuje konečně zrušující výrok odvolacího soudu ohledně
kompenzace imateriální újmy ve výši 400.000,- Kč, když podle jeho názoru
skutková zjištění soudu prvního stupně byla k rozhodnutí o výši této částky
postačující. Domnívá se, že v tomto směru se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se zabýval
otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích opakovaně konstatoval, že
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací
soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž
výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tak tomu v
daném případě není. Přihlédl-li odvolací soud k tomu, že věc byla projednávána
na více stupních soudní soustavy, jednalo se o správní soudnictví založené na
kasačním principu, ve věci bylo vydáno celkem deset rozhodnutí a vzal v úvahu i
skutečnost, že v souvislosti s rozhodováním správních soudů došlo k prodlevám. Rovněž přihlédl k významu řízení pro žalobce vzhledem k tomu, že se jedná o
dlouhodobý zásah do jeho osobního života a majetkových poměrů. Nelze tak
dovodit, že by se odvolací soud v tomto směru odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Ohledně námitky žalobce týkající se započtení částky vyplacené jako úrok z
neoprávněného jednání správce daně na náhradu nemateriální újmy poukazuje
Nejvyšší soud na své usnesení ze dne 14. února 2006, sp. zn. 20 Cdo 2542/2005,
kde ohledně ustanovení § 64 odst. 6 věta pátá zák. č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, vyslovil, že toto ustanovení vychází nikoliv z pojmu skutečné
škody, jak ji má na mysli ustanovení § 442 obč. zák., ale z celkové částky,
kterou je stát (jakožto žalovaný, potažmo povinný subjekt) povinen poškozenému
subjektu (žalobci, potažmo oprávněnému) na základě své odpovědnosti uhradit. I
když posledně citovaný zákon byl nahrazen daňovým řádem, je ustanovení, k němuž
judikoval Nejvyšší soud, svým zněním i účelem identické s ustanovením § 254
odst. 6 daňového řádu. Nelze tedy dovodit, že se jedná o otázku v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Žalobci sice lze přisvědčit, že podle
předmětného ustanovení daňového řádu ve znění účinném do 31. prosince 2014,
úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody
způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem správce daně, avšak možné pochybnosti o jeho výkladu byly odstraněny
novelou provedenou zákonem č. 267/2014 Sb., kterým se mění zákon č.
586/1992
Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony, kde je již výslovně uvedeno, že uvedené plnění se započítává na
přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou
újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem správce daně. Důvodová zpráva k novele pak ve vztahu k § 254
odst. 6 konstatuje, že se jedná o formální doplnění alternativy odškodnění
nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem správce daně, se kterou vedle náhrady škody počítá zákon č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů. Konečně ani polemika žalobce s názorem odvolacího soudu, že v řízení před
soudem prvního stupně nebyly vymezeny konkrétní skutkové okolnosti významné pro
určení výše náhrady za nemajetkovou újmu pro posuzovaný případ, nemůže být
pokládána za právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f
odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.