U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka
v právní věci žalobkyně CG Holding, s.r.o., identifikační číslo organizace
24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem
Hromkem, Ph.D, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované
České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, identifikační číslo
organizace 701 06 975, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení
106.666,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 9 C 206/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. 5. 2014, č. j. 70 Co 207/2014 - 207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen “soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 9 C 206/2012-149, konstatoval, že nesprávným úředním postupem
Českého telekomunikačního úřadu, který o návrzích vedených u něho pod č.j. 103324/2010, 103327/2010, 102592/2010, 102379/2010, 103325/2010, 103322/2010,
103312/2010 a 103320/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb., bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I.), zamítl žalobu o
zaplacení částky 106.666,24 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a nepřiznal
žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se žalované částky domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu
ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky
shora označených správních řízeních. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nelze upřít právo na přiměřenou délku
řízení jen z toho důvodu, že se zabývá skupováním pohledávek. Její
podnikatelskou aktivitou, a zejména její skutečné motivy však zohlednil při
posuzování formy a výše zadostiučinění. Soud konstatoval porušení práva na
přiměřenou délku řízení a nepřiznal žalobkyni žádné zadostiučinění v penězích. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 150 o. s. ř., když byla
žalobkyně ve věci procesně úspěšná, neboť bylo přiznáno požadované
zadostiučinění, byť formou konstatování porušení práva ze strany žalované, soud
prvního stupně měl však za to, že jsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné
k tornu, aby žalobkyni náhrada nákladů řízení přiznána nebyla. Žalobkyně, která
má předmět své podnikatelské činnosti v nakupování a vymáhání pohledávek, by
všechny úkony v rámci této podnikatelské činnosti, tedy i uplatnění svých
nároků u k tomu příslušných orgánů, tj. i u soudu, měla provádět vlastními
zaměstnanci. I rozhodnutí o nákladech řízení, ač jde o rozhodnutí vedlejší,
totiž musí směřovat ke spravedlivému uspořádání vztahů mezi stranami. Za
spravedlivé nelze považovat přiznání náhrady nákladu na zastoupení advokátem za
situace, kdy se ve své obchodní činnosti zabývá převážně nakoupením pohledávek
od jiných subjektů a tyto pohledávky pak vymáhá za účelem dosažení zisku. Každá
osoba, která se rozhodne pro podnikání v určitém oboru, by tak měla disponovat
vlastním personálním a jiným vybavením pro realizaci takto zvolené činnosti. Na
podnikateli (žalobkyni), který se zabývá nákupem a vymáháním pohledávek, je
proto třeba spravedlivě požadovat dostatečné vybavení a základní odborné
znalosti právního základu pohledávek, které od třetích osob nabývá. Podstatou
podnikání žalobkyně totiž není nic jiného, než vymáhání pohledávek legální
cestou, tj. jejich uplatnění v soudním či správním řízení, čímž se zásadně
odlišuje od podnikatelů, kterým pohledávky vznikají jako nechtěný "vedlejší
produkt" jejich činnosti. Na takové podnikatele je dle názoru soudu třeba
nahlížet přísněji než na jiné osoby.
Podnikatel, jenž na základě vlastního
rozhodnutí nakupuje pohledávky, musí předpokládat, že jich většinu bude muset
vymáhat soudní či jinou cestou. Lze od něj tudíž rozumně očekávat znalost
obvyklého průběhu soudního či jiného správního řízení a existenci schopností a
prostředků k hájení svých práv v těchto řízeních, mají-li obvyklý průběh, aniž
by musela využít právní pomoci advokáta. Na základě uvedeného soud prvního
stupně žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2014,
č. j. 70 Co 207/2014 – 207, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci
samé potvrdil. Ve výroku o nákladech jej „změnil tak, že žádný z účastníků nemá
právo na jejich náhradu“. Měnící výrok o nákladech řízení odůvodnil tak, že podle ustanovení 142 odst. 3
o. s. ř. by žalobkyni příslušelo právo na náhradu nákladů řízení, v průběhu
řízení jí však žádné náklady nevznikly, neboť dané řízení je ze zákona
osvobozeno od soudních poplatků a náklady právního zastoupení nelze považovat
za náklady v daném případě vynaložené účelně. Předně je dle odvolacího soudu
třeba konstatovat, že žalobkyně je společností s ručením omezeným, jejímž
jediným společníkem a jednatelem je advokát Mgr. Jakub Tuček, který nepochybně
je schopen podat žalobu v dané věci a následně coby statutární orgán žalobkyně
jednat za ní v řízení před soudem. Navíc je třeba zdůraznit, že žalobkyně
podala u soudu prvního stupně v obdobných věcech více než 100 žalob, které se
liší pouze ve specifikaci řízení před ČTÚ, v nichž mělo dojít k nesprávnému
úřednímu postupu, s nímž žalobkyně spojuje požadavek na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, a ve výpočtu této újmy podle daného vzorce. Jde tedy o
fakticky totožné žaloby se stejnou právní argumentací (v průběhu řízení
eventuálně rozvinutou), které lze charakterizovat jako žaloby formulářové,
jejichž vypracování vyžaduje z hlediska odbornosti (s výjimkou první „vzorové“
žaloby, o kterou se v tomto řízení nejedná) pouze schopnosti pomocného
administrativního personálu. I v této souvislosti odvolací soud poukázal na
závěry vyslovené v usneseních Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1888/12 a II. ÚS
3698/11 hodnotící celkový charakter počínání žalobkyně, z nichž lze vycházet i
v tomto řízení s tím, že ani odvolací soud nehodlá připustit zneužívání
institutů právního státu přiznáním neúčelně či spíše účelově vynaložených
nákladů na právní zastoupení. Z tohoto důvodu odvolací soud podle § 220 odst. 1
písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, neboť
nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. je na místě pouze v
případě, kdy procesně úspěšnému účastníkovi v řízení určité účelně vynaložené
náklady vznikly.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) podala proti rozsudku odvolacího soudu
dovolání, které směřuje jen do rozhodnutí o nákladech řízení. V dovolání
namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2707/2013, podle kterého je třeba poskytnutí morálního zadostiučinění za
způsobenou nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva ve smyslu
ust. § 31a OdpŠk hodnotit jako plný procesní úspěch poškozeného v kompenzačním
řízení, přestože poškozenému vůči státu nebylo přiznáno přiměřené
zadostiučinění v penězích. Dále v dovolání namítá, že nebyla soudem prvního
stupně předem upozorněna na to, že soud v projednávané věci zamýšlí uplatnit
své moderační oprávnění vyplývající z ust. § 150 o. s. ř., jenž soudu, v
případech hodných zvláštního zřetele, umožňuje náhradu nákladů řízení procesně
úspěšnému účastníkovi výjimečně odepřít. Současně dovolatelka namítá, že ust. §
150 o. s. ř. představuje výjimku z pravidla, kterou nelze vykládat extenzivně a
která nesmí a nemá být v soudní praxi nadužívána. Je přesvědčena, že v této
věci nebyla na místě aplikace ust. § 150 o. s. ř.
Dovolatelka považuje za chybnou úvahu soudu prvního stupně, podle které by
osoba, jejímž předmětem činnosti je nákup a vymáhání pohledávek právní cestou,
měla všechny úkony v rámci své podnikatelské činnosti, tedy i uplatnění svých
nároků u soudu, provádět vlastními zaměstnanci. Jako nesprávný hodnotí právní
názor soudu prvního stupně, podle něhož je třeba na podnikatele v oblasti
nákupu a vymáhání pohledávek nahlížet přísněji než na jiné osoby. Takový výklad
je zjevným porušením ústavní zásady rovnosti osob a důstojnosti i v právech a
ústavní zásady rovnosti účastníků občanského soudního řízení (čl. 96 odst. 1
Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 Listiny, § 18 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 18
odst. 1 a § 19 odst. 1 občanského zákoníku). Namítá rovněž, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
2862/07, I. ÚS 1227/09, či III. ÚS 1378/07. Dovolatelka dále namítá, že
odvolací soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu,
konkrétně rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, když
poměřoval nároky poškozeného uplatněné podle zákona č. 82/1998 Sb. korektivem
dobrých mravů a rovněž v rozporu s rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1209/2009, když zohledňoval motivy a pohnutky, které poškozenou vedly k
uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelka navrhla, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v té části, kterou byl
změněn výrok rozsudku prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k
novému projednání. Alternativně dala dovolacímu soudu ke zvážení postup ve
smyslu ust. § 243d písm. b) o. s. ř., tj. změnu dovoláním napadených výroků
rozsudku, když podle obsahu spisu lze snadno ověřit správnost specifikace a
vyčíslení náhrady nákladů řízení před soudy nižších stupňů. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je dle jejího názoru
nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro případ, že by dovolací
soud posoudil dovolání jako přípustné, uvádí, že jak soud prvního stupně, tak
soud odvolací věc náhrady nákladů řízení, resp. právního zastoupení, posoudily
správně, zejména z hlediska jejich účelnosti a navrhuje, aby dovolací soud
dovolání zamítl. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V dané věci nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od
závěrů přijatých v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3190/2014, ve věci rozhodnuté mezi týmiž účastníky. V citovaném usnesení
Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07 připomenul, že právo na náhradu nákladů řízení vynaložených
úspěšným účastníkem sporu je nedílnou součástí práva na soudní ochranu. Dovolací soud dále vyložil, že poskytnutí morálního zadostiučinění za
způsobenou nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva ve smyslu
ust. § 31a OdpŠk, jak k tomu došlo v této věci, je třeba hodnotit jako plný
procesní úspěch poškozeného v kompenzačním řízení, přestože poškozenému vůči
státu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod
číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V takovém případě by
měly být úspěšnému účastníkovi účelně vynaložené náklady řízení nahrazeny (k
účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení srov. nález Ústavního soudu
ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12). Zvažuje-li soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení otázku, zda náklady
spojené se zastupováním advokátem lze považovat za náklady účelně vynaložené,
neměl by pouštět ze zřetele i samotný účel civilního procesu jako takového. Jeho účelem je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným
subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto
vymezením účelu civilního procesu nejsou situace, na které již Ústavní soud v
minulosti upozorňoval, kdy se civilní řízení vede nikoliv kvůli věci samé, ale
kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení (viz nález
Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3698/10).
Nelze připustit,
aby civilní soudní řízení bylo odtrženo od jeho skutečného společenského
poslání a aby se místo poskytování ochrany stalo výlučně nástrojem sloužícím k
vytváření snadného a nijak neodůvodněného zisku na úkor protistrany. I pro
náklady řízení tedy platí obecná myšlenka, kterou Ústavní soud vyslovil v
nálezu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08: „Jednotlivé instituty
občanského soudního řádu a jiných procesních předpisů je proto nutno upravit, a
úpravu interpretovat a aplikovat tak, aby – při zachování ostatních základních
principů a východisek civilního procesu – odpovídaly takto vymezené ochranné
funkci civilního práva procesního.“ Z tohoto hlediska lze za účelně vynaložené
náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. považovat toliko takové náklady, které
musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené
nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Jakkoli náklady spojené se zastoupením
advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, nelze dané pravidlo vnímat
jako absolutní; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se
zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování
nebo bránění práva u soudu. Situací, kdy náhradu nákladů řízení spojených se
zastoupením advokátem nebude možno přiznat, je krom jiného zneužití práva na
zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje
nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce
výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Ve shodě s literaturou (Lavický, P. Účelnost
nákladů spojených se zastoupením advokátem. Právní fórum, 2012, č. 5, s. 191 a
násl.) lze za zneužití procesního práva považovat jednání procesní strany,
které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se
procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním
právem nebo zmařit řádný postup řízení (citováno z nálezu Ústavního soudu ze
dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12; shodně plenární nález Ústavního soudu ze
dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12). Dovolací soud zde dospěl k závěru, že jednání dovolatelky, počínaje nákupem
sporných pohledávek, přes jejich hromadné uplatnění v řízení před ČTÚ, podání
stížností na nečinnost ČTÚ a následné vymáhání tvrzených nároků na náhradu
nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nesprávným úředním postupem ČTÚ,
nesměřovalo k ochraně práv, ale bylo vedeno s cílem obohacení na úkor státu. To
mělo být založeno mj. i na nároku na náhradu nákladů vynaložených žalobkyní v
odškodňovacích řízeních. Je tedy zřejmé, že se dovolatelka v tomto řízení
nenechala zastoupit advokátem proto, aby jí byla poskytována kvalifikovaná
právní pomoc osobou práva znalou, zejména je-li její jednatel a současně jediný
společník aktivním advokátem, ale hlavním účelem celého jejího počínání bylo
realizovat zisk na přisouzené náhradě nákladů řízení. Zastoupení dovolatelky
advokátem v daném případě tedy neodpovídá účelu, který procesní právo v tomto
institutu sleduje a dovolatelka se jím snaží získat výhodu, kterou procesní
právo nepředpokládá.
Takové počínání lze podřadit pod kategorii zneužití
procesního práva, kterému nepřísluší právní ochrana. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12 přímo
dovolatelce, která v předmětném řízení byla stěžovatelkou (stěžovala si na
nepřiznání náhrady nákladů řízení směřujícího proti nečinnosti ČTÚ) připomněl,
že nehodlá připustit, aby bylo takovýmto postupem dovolatelky zneužíváno
institutů právního státu. Smyslem náhrady nákladů právního zastoupení advokátem
je zajištění kvalifikované pomoci účastníkům řízení, a tím realizace jejich
práva na přístup k soudu. Inkaso částky za náklady řízení, zejména za
zastoupení advokátem, nemůže být podnikatelským záměrem, jak se to stalo v
případě stěžovatelky. Účel soudního řízení jako takového nelze redukovat na
pouhý zájem získat přísudek nákladů řízení. Dovolací soud nepřisvědčil námitce
dovolatelky, že je „nedůvodné odpírat právnické osobě prokazatelně poškozené
právo na refundaci nákladů vynaložených na právní pomoc advokáta v občanském
soudním řízení nesprávným výkonem veřejné moci, navíc v tak specifické právní
agendě, jakou uplatňování kompenzačních nároků proti státu, které vyplývají ze
zvláštního právního předpisu (zákona č. 82/1998 Sb.)“. Podle nálezu Ústavního
soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/2013: „Je třeba důsledně
rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem (…) využitím ústavně zaručeného
práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor
protistrany (např. zvolený zástupce z opačného konce republiky, prodlužování
řízení žádostmi o odročení, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá
snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.).“ K námitce dovolatelky, že
nebyla soudem prvního stupně předem upozorněna na to, že soud v projednávané
věci zamýšlí uplatnit své moderační oprávnění vyplývající z ust. § 150 o. s. ř., dovolací soud uvedl, že se uvedená námitka míjí s právním posouzením věci
odvolacím soudem. Odvolací soud totiž neaplikoval ust. § 150 o. s. ř., nýbrž §
142 odst. 1 o. s. ř., a daná námitka proto nemůže přípustnost dovolání
založit. Rovněž další námitka dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu
s dosavadní soudní praxí Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1209/2009), když poměřoval nárok na náhradu nákladů kritériem dobrých mravů a
zohledňoval pohnutky a motivy, se míjí s právním posouzením odvolacího soudu. Uvedená judikatura se netýká nároků na náhradu nákladů řízení a uvedené závěry
nelze tudíž vztahovat na rozhodování o náhradě nákladů řízení. Protože s ohledem na užitou argumentaci dovolatelky se na přezkoumávanou věc
plně vztahují závěry shora podrobně rozvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, nezbylo dovolacímu soudu než
dovolání žalobkyně odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., kdy dovolatel s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco
žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.