30 Cdo 3928/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Družstva DRUMAPO, se sídlem Němčičky 94, okr. Brno-venkov,
identifikační číslo osoby 463 46 121, zastoupeného Mgr. Lucií Stejskalovou,
advokátkou se sídlem v Brně, M-Palác, Heršpická 5, proti žalovaným 1) České
republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, a 2) PÍSKOVNĚ BRATČICE – LEDCE,
s. r. o., se sídlem v Brně, Slovanské nám. 9, identifikační číslo osoby 262 38
063, zastoupené JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí
21, o určení vlastnictví k nemovitostem a o určení příslušnosti hospodařit s
nemovitostmi, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 785/2001, o
dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.
dubna 2014, č. j. 16 Co 210/2011-463, takto
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítají.
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení, a to každá z nich, částku 8.228,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesením k rukám Mgr. Lucie Stejskalové, advokátky se sídlem v
Brně, M-Palác, Heršpická 5.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
úvodem (v záhlaví tohoto usnesení) k přesnému označení žalobkyně předesílá, že
Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) správně zaregistroval, že s
účinností od 1. ledna 2013 byl zrušen Pozemkový fond České republiky původně
vystupující v procesním postavení žalovaného 1), avšak že uvedenou okolnost
nepromítl zcela do formulačního vyjádření žalované 1). S ohledem na zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících
zákonů, účinným od 1. ledna 2013, jímž došlo podle § 22 odst. 1 ke vstupu České
republiky do všech práv a povinností Pozemkového fondu, včetně práv a
povinností z pracovněprávních vztahů a ze správních nebo soudních řízení,
jejichž účastníkem byl Pozemkový fond České republiky, kdy podle poslední věty
uvedeného ustanovení „K výkonu těchto práv a povinností je příslušný Státní
pozemkový úřad“, je proto zapotřebí pro poměry v této věci konstatovat, že z
vyloženého důvodu má Česká republika - Státní pozemkový úřad postavení žalované
1). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalovaných 1) a 2) [dále též „dovolatelky“ nebo „dovolatelka 1)“ a „dovolatelka
2)“] proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále již
„odvolací soud“), kterým byl potvrzen (ve formulačně upřesňujícím znění)
rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále již „soud prvního stupně“) ze dne
15. prosince 2010, č. j. 12 C 785/2001-2001-358, je třeba podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítnout, a to z následujících důvodů. Dovolatelky kromě meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu napadají i jeho
výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, aniž by ve svých dovoláních vymezily
dovolací důvod způsobem stanoveným v § 241a odst. 1 až 3 ve vazbě na § 237 o. s. ř. Dovolání proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu tudíž již
pro absenci dovolacího důvodu muselo být podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. Pokud jde o dovolání dovolatelek směřujících do meritorního výroku rozsudku
odvolacího soudu, pak ani v tomto případě z obsahu dovolání nelze dovodit
relevantní vymezení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka 1) za právní otázku, jež doposud (roz. v rozhodovací praxi
dovolacího soudu) podle jejího názoru nebyla vyřešena, shledává otázku „zda
právní předchůdce dovolatele (Pozemkový fond ČR) měl oprávnění disponovat s
předmětnými pozemky, tedy zda měl předmětné pozemky ve právě ke dni uzavření
směnné smlouvy, uzavřené s žalovanými č. 2“ Řešení právní otázky věcně právní
dispozice s nemovitým majetkem je v takto vymezené formulaci odvislé od
posouzení jedinečných skutkových okolností případu, takže ve skutečnosti
spočívá na posouzení zásadně významných skutkových okolností případu, nehledě
na skutečnost, že Nejvyšší soud v předchozím kasačním rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn.
30 Cdo 2855/2008, již vyložil právní názor, že při
posuzování platnosti směnné smlouvy je třeba při řešení otázky, zda předmětné
pozemky byly ve správě (tehdejšího) Pozemkového fondu, vycházet z právní úpravy
účinné k datu uzavření této smlouvy, nikoli (zásadně) již k datu účinnosti
zákona o půdě, tj. ke dni 24. června 1991. Z uvedeného je zřejmé, že takto
vymezená část dovolacího důvodu nemohla založit přípustnost dovolání podaného
dovolatelkou 1) proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Dále obě dovolatelky ve svých dovoláních zpochybňují zásadně významná skutková
zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, a na
podkladě jimi vnímaného skutkového základu věci právně polemizují s právním
posouzením věci odvolacím soudem. Pochopitelně i takto vyložená dovolací
argumentace nemůže přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
založit. Jinými slovy vyjádřeno, má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného
či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či
procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této
otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013; všechna zde označená rozhodnutí
dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz). Brojí-li dovolatelky v dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při
rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této
otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může
hodnocení důkazů provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem přezkoumávat
jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení,
případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno
hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo
2376/2004). Z vymezeného dovolacího důvodu dovolatelkami, ale ani z odůvodnění písemného
vyhotovení napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze vyvodit, že by rozhodnutí
odvolacího soudu spočívalo mj. v řešení právní otázky z procesního práva,
kterou by navíc odvolací soud řešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu, a proto by bylo možno v uvedeném směru shledat přípustnost dovolání. Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední
přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší
pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností
dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s.
ř. vymezil dovolací důvod z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní
otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, které
je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz). Protože dovolání není přípustné, nebylo možné přihlédnout ani k příp. (jiným)
vadám řízení dle § 242 odst. 3, přičemž v dovolání dovolatelkami příp. vytýkané
vady – jak již shora bylo připomenuto – nemohly založit přípustnost dovolání
dle § 237 o. s. ř. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelek podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady řízení žalobkyně v dané
věci sestávají z odměny její advokátky za dva úkony právní služby (dvě
samostatná vyjádření k dovoláním dovolatelek) určené podle § 9 dst. 4 písm. b)
(spor se týkal určení vlastnického práva k nemovitostem, kde za tarifní hodnotu
se považuje částka 50.000,- Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011). Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5
vyhl. č. 177/1996 Sb. mimosmluvní odměna ve výši (2 x 3.100,- Kč) 6.200,- Kč. Spolu s dvěma náhradami hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu
(2 x 300,- Kč) ve výši 600,- Kč, jde o částku 6.800,- Kč; s připočtením náhrady
za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.428,- Kč činí
celkem náhrada nákladů dovolacího řízení žalobkyně 8.228,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.228,- Kč je povinna každá
z dovolatelek zaplatit žalobkyni k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto
dovolacím řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.