30 Cdo 394/2021-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně N. T. T. N., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a písemnou omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 91/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2020, č. j. 18 Co 175/2020-92, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 15. 5. 2020, č. j. 16 C 91/2020-69, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody a poskytnutí omluvy, která jí měla vzniknout v exekučním řízení, neboť na základě jí podaném exekučním návrhu Obvodní soud pro Prahu 8 vydal pověření pro příslušného soudního exekutora až po zhruba pěti měsících, tedy zjevně po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v § 43a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. (tzv. exekuční řád).
Pokud by Obvodní soud pro Prahu 8 postupoval v řízení vedeném pod sp. zn. 15 EXE 6432/2016 řádně, pak by podle žalobkyně nejpozději k 2. 11. 2016 pověřil exekutora a tento by obratem vydal exekuční příkaz postihující nemovitosti, čímž by zabránil účelovému vyvedení nemovitostí z majetku povinných. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl.
IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně posoudil otázku místní příslušnosti soudu a nepostupoval podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. Nerespektoval totiž jí zvolenou příslušnost na výběr danou určenou sídlem pověřeného soudního exekutora JUDr. Milana Makariuse, Exekutorský úřad Praha-západ, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 276. Dovoláním jediná předestřená otázka, zda žalobkyně kvalifikovaně zvolila jí na výběr příslušný soud, byla odvolacím soudem vyřešena zcela v souladu s judikaturou soudu dovolacího, jež je ustálena v názoru, podle něhož rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu § 87 písm. b) o.
s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá soud dispozici (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, uveřejněné pod číslem 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04). Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014). Žalobkyně se v žalobě omezila pouze na formální tvrzení, že jí měla být způsobena majetková újma (škoda) nesprávným úředním postupem soudního exekutora, nicméně podle vlastního obsahu žaloby (srov. § 41 odst. 2 o. s.
ř.) je uplatněný nárok, co do jeho skutkového vylíčení, svázán nikoliv s postupem posléze pověřeného soudního exekutora, nýbrž je budován výlučně na nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 8 (srov. bod II žaloby), který zřetelně v době vzniku tvrzené škody a ani později nesídlil v obvodu jurisdikce Obvodního soudu pro Prahu 5. Není proto ani přiléhavý navazující poukaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3443/2016, jež naopak vycházelo z opačné premisy, tedy že tehdejší žalobce skutkové okolnosti zakládající příslušnost na výběr danou v žalobě řádně vyjevil.
Z uvedeného vyplývá, že vyřešení otázky procesního práva v napadeném rozhodnutí není ve smyslu § 237 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Námitkou, podle níž v řízení před odvolacím soudem rozhodovali vyloučení (podjatí) soudci (zejména míří-li výhrady žalobkyně jmenovitě k osobě předsedkyně senátu JUDr. Marcely Kučerové), pak dovolatelka z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež ovšem sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1, věta druhá, o.
s. ř. dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3. K namítané zmatečnostní vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout, avšak jedině v případě, jestliže je dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem není případ právě projednávané věci. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 3. 2021
JUDr. František Ištvánek předseda senátu