30 Cdo 3443/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně Mgr. M. N., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 358/2015, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 68 Co
113/2016-29, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 68 Co 113/2016-29, a
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2016, č. j. 23 C
358/2015-15, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 60 000 Kč jako náhrady
škody, jež měla vzniknout v důsledku trestní stíhání, které proti ní bylo
vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 218/2013 a které
skončilo zprošťujícím rozsudkem. V rámci trestního stíhání žalobkyně byly
rozhodnutím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 zajištěny nemovitosti
v jejím vlastnictví, se kterými až do právní moci zprošťujícího rozsudku
nemohla nakládat, čímž jí měla vzniknout škoda v tvrzené výši. Žalobkyně se v
žalobě dovolávala místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť ke
skutečnostem zakládajícím nárok na náhradu škody došlo dle jejího názoru u
policejního orgánu se sídlem v Praze 4, kde „probíhalo přípravné řízení ve věci
trestního stíhání žalobkyně“.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28.
1. 2016, č. j. 23 C 358/2015-15, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I)
a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro
Prahu 10 (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako odvolací soud v záhlaví
označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a ve
výroku II jej změnil tak, že věc bude po právní moci usnesení postoupena
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému. V odůvodnění
rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, vyšel-li z
toho, že ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, došlo v
posuzované věci v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 10, v němž má sídlo jak
Obvodní soud pro Prahu 4, který vydal zprošťující rozsudek, tak Obvodní státní
zastupitelství pro Prahu 4, jehož rozhodnutím došlo k zajištění nemovitostí ve
vlastnictví žalobkyně. V této souvislosti pak odvolací soud odkázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, podle kterého je
možnost výběru místně příslušného soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř. z povahy
věci omezena na soudy, před nimiž probíhalo řízení v prvním stupni. Vzhledem k
tomu, že právo volby místní příslušnosti žalobkyně již vyčerpala, rozhodl
odvolací soud tak, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako
obecnému soudu žalované.
Usnesení odvolacího soudu napadla řádně zastoupená žalobkyně včasným dovoláním.
V něm uváděla, že vědomě zvolila jako místně příslušný Obvodní soud pro Prahu
4, a to podle místa, kde „ji Policie ČR nezákonně obvinila z trestné činnosti“.
Právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn.
30 Cdo 1958/2014, má žalobkyně za nesprávný, přičemž otázka místní příslušnosti
soudu by za uvedených okolností měla být dovolacím soudem posouzena jinak než v
odkazovaném rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II
a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř., a splňuje formální a obsahové náležitosti předepsané v § 241a
odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního
práva, jaké skutečnosti v řízení o náhradu škody zakládají právo na výběr
místní příslušnosti soudu dle § 87 písm. b) o. s. ř. Tuto otázku posoudil
odvolací soud odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Podle § 87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle
soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo
ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a
místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení
řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně
příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona
zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného
soudu.
Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř.,
vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení
§ 87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný
pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu Slovenské republiky uveřejněný pod číslem 29/1976 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4.
2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04).
Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu
§ 87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních
tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud
vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva, tj. vznik škody,
protiprávní jednání a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním
jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo
823/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo
3298/2014).
V projednávané věci žalobkyně ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. uváděla, že v
obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4 probíhalo přípravné řízení, resp. v tomto
obvodu došlo rozhodnutím policejního orgánu k zahájení trestního stíhání,
přičemž uvedené trestní stíhání bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem soudu.
Vznik škody spočíval podle tvrzení žalobkyně v tom, že v souvislosti s trestním
stíháním byly zajištěny nemovitosti v jejím vlastnictví, s nimiž nemohla
nakládat, a byla tak nucena uhradit třetí osobě smluvní pokutu ve výši 60 000
Kč podle uzavřené smlouvy o zprostředkování. Tvrzená škoda pak podle žalobkyně
vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, za něž je třeba
považovat rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze
dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 1813).
Z uvedeného se podává, že žalobkyně již v žalobě dostatečným způsobem vymezila
skutečnosti vyjadřující hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu škody,
tj. odpovědnostní titul, vznik škody a příčinnou souvislost mezi odpovědnostním
titulem a škodou, která by mohla založit místní příslušnost Obvodního soudu pro
Prahu 4 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo
1768/2016).
Vycházel-li odvolací soud v napadeném usnesení z toho, že právo žalobkyně na
výběr místně příslušného soudu podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. je
omezeno na soud, před kterým probíhalo řízení v prvním stupni, opomenul, že
tento závěr Nejvyšší soud vyslovil v souvislosti s řízením o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, jež měla být způsobena nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014). V tomto ohledu má jistě
smysl zabývat se tím, kde probíhalo soudní řízení v prvním stupni, neboť se
jedná o místo, kde vzniká újma jakožto jeden z hmotněprávních předpokladů pro
vznik práva na náhradu škody. Spatřovala-li ovšem žalobkyně odpovědnostní titul
v zahájení (a vedení) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným
odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, bylo z hlediska místní příslušnosti
namístě zkoumat, zda trestní stíhání bylo skutečně zahájeno (a vedeno)
policejním orgánem se sídlem v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4. Jestliže tak
odvolací soud neučinil, je jím provedené posouzení otázky místní příslušnosti
neúplné, a tedy nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), napadené
usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení posoudí soud prvního stupně opětovně otázku místní příslušnosti
s tím, že bude v první řadě zkoumat, který orgán rozhodl o zahájení trestního
stíhání proti žalobkyni, jež nebylo skončeno odsuzujícím rozsudkem.
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu