30 Cdo 1768/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobce Ing. M. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení 567 833 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 28 C 387/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 9. 3. 2016, č. j. 72 Co 492/2015-48, takto:
Dovolání se odmítá.
Předmětem řízení je zaplacení shora uvedené částky jako postoupené
pohledávky na náhradu škody, představované podle žalobce ušlým ziskem (běžným
úrokem) ze složené peněžité záruky v trestním řízení vedeném proti žalobci jako
obviněnému u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005, když
nynější žalobce byl soudem zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, ze kterého
byl obviněn, není trestným činem. V průběhu trestního řízení byl přitom žalobce
vzat do vazby, ze které byl propuštěn až po složení peněžité záruky 1 800 000
Kč, kterou za žalobce složil Ing. J. B. dne 24. 11. 1997 a která jmenovanému
byla vrácena dne 10. 1. 2000. Žalobce se přímo v žalobě dovolal místní
příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 „podle § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
neboť ke skutečnostem zakládajícím nárok na náhradu škody došlo trestním
stíháním žalobce…, přičemž ve věci rozhodoval jako odvolací soud Vrchní soud v
Praze se sídlem Náměstí Hrdinů 1300, Praha 4. Vrchní soud v Praze se tedy
podílel, jako orgán činný v trestním řízení, na způsobené škodě…“
Usnesením ze dne 9. 3. 2016, č. j. 72 Co 492/2015-48, Městský soud v Praze jako
soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně, který vyslovil svoji
místní nepříslušnost, a změnil jej jen tak, že po právní moci usnesení bude věc
postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému. Odvolací
soud rozhodl o postoupení věci podle sídla organizační složky jednající za
žalovaný stát, neboť v daném případě sice byly splněny podmínky pro volbu soudu
na výběr daného podle § 87 písm. b) o. s. ř., avšak žalobcem vybraný Obvodní
soud pro Prahu 4 není k řízení místně příslušný, přičemž odvolací soud odkázal
na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn.
30 Cdo 1958/2014.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným
dovoláním, v němž poukázal na skutečnosti uvedené již v žalobě. Citované
rozhodnutí Nejvyššího soudu se podle žalobce v rozporu se zákonem odchyluje od
dřívějšího názoru publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání jako nepřípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním
posouzení otázky procesního práva, jak ji vyřešil Nejvyšší soud v usnesení ze
dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
dostupná též na www.nsoud.cz), v němž se dovolací soud odklonil od dříve
přijatých závěrů vyjádřených v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 8 Co 39/2010 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 117/2011). Podle dovolatele by dovolacím soudem vyřešená
právní otázka měla být posouzena jinak. Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva, jaké
skutečnosti v řízení o náhradu škody představované ušlým ziskem ze složené
peněžité záruky zakládají místní příslušnost soudu na výběr daného ve smyslu §
87 písm. b) o. s. ř. Podle § 87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle
soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo
ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a
místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení
řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně
příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona
zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného
soudu. Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř.,
vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení
§ 87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný
pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. např. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu Slovenské republiky uveřejněný pod číslem 29/1976 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na
nalus.usoud.cz). Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu
§ 87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních
tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud
vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva (vznik škody,
protiprávní jednání, příčinnou souvislost; k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, č.j. 32 Cdo 823/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014). Žalobce v žalobě (viz shora uvedená citace) ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. neuvedl žádnou skutečnost vyjadřující hmotněprávní předpoklady vzniku práva na
náhradu škody, tj. odpovědnostní titul, vznik škody nebo příčinnou souvislost
mezi odpovědnostním titulem a škodou, která by mohla založit místní příslušnost
Obvodního soudu pro Prahu 4. V obvodu tohoto soudu nebylo ani vydáno rozhodnutí
o zahájení trestního stíhání či vzetí do vazby jako odpovědnostní titul, ani
zde poškozenému neucházel zisk, ani z uvedených skutečností bez dalšího
nevyplývá příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a tvrzenou škodou.
Nadto, jak vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1958/2014, „i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud
podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [nyní § 87 písm. b)], je tato
možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení
před prvním stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního
stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo
‚na místě samém‘, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a
rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na
náhradu škody (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1
až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568). Odpovídá totiž
účelu ustanovení § 85 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [nyní § 87 písm. b)], aby ve
věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma
vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím
řízení.“
Byť uvedený závěr vyslovil Nejvyšší soud v řízení o náhradu újmy způsobené
nepřiměřenou délkou soudního řízení, požadavek hospodárnějšího, rychlejšího a
účinnějšího řízení ve vazbě na těžiště dokazování musí být nepochybně splněn i
v ostatních případech. Těžiště dokazování v případě škody představované ušlým ziskem ze složené
peněžité záruky nijak nevázne k místu, kde odvolací (stížnostní) soud
rozhodoval o opravných prostředcích podaných v trestním řízení, ať už při
rozhodování ve věci samé či při rozhodování o vazbě. Pokud jde o námitky dovolatele proti závěrům vyplývajícím z usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, k těmto se již opakovaně
vyjádřil i Ústavní soud ve svých usneseních ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS
2237/15, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2270/16, a ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2248/16. Z uvedeného vyplývá, že vyřešení otázky procesního práva v napadeném rozhodnutí
ve smyslu § 237 o. s. ř. není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání neshledává
důvod se odchýlit. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b,
§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu