Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Nguyen Hoan Kiem, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, č.j. 30 Cdo 765/2016-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2015, č.j. 21 C 230/2015-21, tento soud vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, když podle názoru soudu v úvahu přichází pouze místní příslušnost dle § 85 odst. 5 o.s.ř., tedy dle sídla Ministerstva spravedlnosti České republiky, které v dané věci za stát jedná jako organizační složka. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2015, č.j. 64 Co 340/2015-50, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 6. 2016, č.j. 30 Cdo 765/2016-75, tak, že dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel poukazuje na to, že podal žalobu na náhradu škody proti České republice za průtahy v řízení, které vznikly v řízení vedeném v prvním stupni u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 39/2009 a ve druhém stupni u Vrchního soudu v Praze, který sídlí v Praze 4. Stěžovatel proto podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 4 s tím, že tento je místně příslušným dle § 11 odst. 2 ve spojení s § 87 odst. 1 písm. b) o.s.ř. jako jeden ze soudů, v jejichž obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody.
Podle názoru stěžovatele je napadené rozhodnutí potvrzující místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 excesivní, nelogické a rozporné s judikaturou dovolacího soudu týkající se odškodňování průtahů. Ve výkladu učiněném Nejvyšším soudem stěžovatel spatřuje popření existence odvolacího či dovolacího stádia řízení.
Stěžovatel poukazuje také na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a dovozuje z něj, že "škoda vzniká všude tam, kde se podle procesních předpisů řeší kauza". Dle přesvědčení stěžovatele se dovolací soud také odklonil od dosavadní judikatury, konkrétně od rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 8 Co 39/2011, a měl proto věc předložit k rozhodnutí plénu Nejvyššího soudu.
Svou argumentaci pak stěžovatel doplnil dalším podáním, jímž zdůraznil, že na celkovou délku řízení má vliv i délka odvolacího a dovolacího řízení.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že k pochybením, která by byla z hlediska ústavněprávního přezkumu relevantní, v projednávané věci nedošlo. Návrh proto bylo třeba posoudit jako zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
sp. zn. II. ÚS 2237/15
.
Prostřednictvím ústavní stížnosti tak stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v odvolání a v dovolání, a to přestože na ně soudy ve svých rozhodnutích již vhodně reagovaly. Tím však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
Z usnesení Nejvyššího soudu je přitom patrné, že se dovoláním stěžovatele řádně zabýval a své závěry o odmítnutí dovolání také adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k dané problematice. Učinil tak přitom způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje právě také na své usnesení ze dne 17. 2. 2016,
sp. zn. II. ÚS 2237/15
, v němž neústavnost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, č.j. 30 Cdo 1958/2014, neshledal a naopak ústavní stížnost obsahující identické námitky a argumenty, jako uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. V tomto usnesení Ústavní soud vyslovil, že "sama skutečnost, že Vrchní soud v Praze byl z důvodu zákonné úpravy povolán ve věci rozhodovat jako soud odvolací a že i délka odvolacího řízení se obecně započítává při posuzování přiměřenosti celkové doby řízení a výše zadostiučinění, ještě neznamená, že by jen z tohoto důvodu měla být stěžovateli jeho volba místně příslušného soudu ještě více rozšířena tím, že by byla založena místní příslušnost dle sídla odvolacího soudu (či dokonce soudu dovolacího, pokud ve sporu rozhodoval)". Ústavní soud také již v tomto rozhodnutí konstatoval, že odkaz stěžovatele na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, je nepřípadný a vyslovil svůj nesouhlas s názorem stěžovatele, že se dovolací soud odklonil od dosavadní judikatury, konkrétně od rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 8 Co 39/2011.
Stejně tak lze přitom odkázat také na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016,
sp. zn. I. ÚS 2270/16
, kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost týkající se stejné problematiky.
Jen pro úplnost lze pak uvést, že nynější stěžovatel a stěžovatelé ve věcech sp, zn.
II. ÚS 2237/15
a
sp. zn. I. ÚS 2270/16
byli zastoupeni stejným právním zástupcem, přičemž všechny tři ústavní stížnosti jsou obsahově téměř zcela shodné a liší se v podstatě pouze ve specifikaci jednotlivých rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu