30 Cdo 3978/2017-284
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v
právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Knoppem, advokátem se
sídlem v Litoměřicích, Dobrovského 31, proti žalované České republice – České
národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o 85 950 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 291/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2017, č. j. 22 Co 409/2016-229,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
191 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 10. 2015, č. j. 22
Co 292/2015-155, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil
k dalšímu řízení. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 41 C 291/2008-181,
zastavil řízení co do částky 105 050 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl
žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 85 950 Kč s příslušenstvím
(výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se žalobou ze dne 28. 11. 2008 domáhal výše uvedené částky z titulu
náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu žalované. Žalobce
byl akcionářem společnosti Český národní investiční fond a.s. (dále jen
„ČNIMF“). Tvrzený nesprávný úřední postup žalované měl spočívat v nečinnosti
Ministerstva financí, které podle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních
společnostech a investičních fondech (dále jen „ZISIF“), vykonávalo
nedostatečně dohled nad investičními fondy. Soud prvního stupně obsáhle popsal
dohledovou činnost Ministerstva financí od roku 1994 do roku 1999 nad ČNIMF,
přičemž se zabýval jednotlivými úkony a opatřeními, jež Ministerstvo financí
učinilo. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005, č. j. 95 K
11/2005-24, byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu společnosti ČNIMF pro
nedostatek majetku, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 4. 2005 a bylo
zveřejněno v obchodním rejstříku společnosti ČNIMF dne 28. 11. 2005. Usnesení
bylo zveřejněno v Obchodním věstníku dne 13. 4. 2005. Žalobce uplatnil nárok na
náhradu škody u Ministerstva financí prostřednictvím Sdružení akcionářů a
vkladatelů České republiky dopisem ze dne 2. 4. 2008 (doručen dne 7. 4. 2008). Po právní stránce se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně
ohledně promlčení žalobou uplatněného práva. Odkázal na rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 9. 12. 2016, č. j. 69 Co 247/2015-120, v němž soud v
obdobné věci dospěl k následujícímu závěru: „Ohledně stanovení okamžiku, kdy se
poškozený (v projednávané věci žalobkyně) dozví o škodě, vyslovil Nejvyšší soud
ve svém rozsudku ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2353/2009, názor, že:
‚Poškozený se dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují
podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu
majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné výši s
možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje tedy, aby poškozenému byly
známy takové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření
způsobené majetkové újmy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 1168, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005,
sp. zn. 25 Cdo 2556/2004).‘ S přihlédnutím k tomu, že zákon č. 82/1998 Sb.
nezná v případě nesprávného úředního postupu objektivní promlčecí dobu, tedy
dobu plynoucí od události samé, kdy došlo k jednání zakládajícímu odpovědnost
(v daném případě tvrzené deliktní jednání státu), nebylo by logické ani
spravedlivé, aby soud při stanovení počátku běhu promlčecí doby vycházel
striktně z toho, kdy se poškozený o škody ‚skutečně‘ dozví, neboť v takovém
případě by mohlo docházet k absurdním situacím, že by se poškozený ‚náhodně‘
dozvěděl o tom, že mu vznikla škoda až po mnoha letech (aniž by se současně
předtím jakkoli zajímal o osud svých investic), takže jeho nároky by fakticky
promlčení nepodléhaly. Takový výklad je však nepřijatelný a je i v rozporu se
zásadou spravedlivého práva. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně se o škodě
spočívající ve zmenšení jejího majetku (představovaného akciemi), tj. že její
podíl na likvidačním zůstatku společnosti je menší (případně nulový, pokud byl
návrh na prohlášení konkursu společnosti ČMINF, a.s. zamítnut pro nedostatek
majetku), než její podíl na obchodním jmění této společnosti před škodnou
událostí (tedy o skutkových okolnostech, z nichž mohla dovodit vznik škody a
orientačně i její rozsah), dozvěděla již zveřejněním usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 6. 4. 2005, č. j. 95 K 11/2005-24, jímž byl zamítnut návrh na
prohlášení konkursu na majetek společnosti ČNIMF, a.s., pro nedostatek majetku,
v Obchodním věstníku (k uveřejnění této informace došlo v souladu s ust. § 13
odst. 7 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném ke dni
6. 4. 2005), tedy dnem 13. 4. 2005. I když nebyla účastníkem konkursního
řízení, byla tato informace zveřejněná v tomto veřejném rejstříku způsobilá
založit její povědomost o tom, že jí škoda vznikla.“ S tímto závěrem se
odvolací soud ztotožnil. Žalobce se o vzniku škody dozvěděl dne 13. 4. 2005. Žaloba byla podána dne 28. 11. 2008, přičemž po dobu předběžného projednání
nároku byla promlčecí doba stavena max. v délce 6 měsíců. Žaloba byla podána po
uplynutí zákonné tříleté promlčecí lhůty (promlčecí lhůta uplynula nejpozději
dnem 13. 10. 2008). Není důvodu rozlišovat při řešení otázky promlčení
zveřejnění konkrétní informace v obchodním rejstříku a v Obchodním věstníku. Odvolací soud dále uvedl, že i kdyby byla žaloba žalobcem podána včas, nelze
nárok žalobce považovat za důvodný. Žalobce přes výzvu učiněnou soudem prvního
stupně neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi údajným nesprávným
úředním postupem a vznikem škody, které shledává v poklesu hodnoty jeho akcií. Následně odvolací soud vyložil důvody, jež jej k tomuto závěru vedly. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky,
která je natolik specifická, že u Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena. Jako
dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že o
zveřejnění informace v Obchodním věstníku dne 13. 4. 2005 se nedozvěděl a ani
dozvědět nemohl. Dovolatel je chudý důchodce, jenž přišel o všechny své úspory
v ČNIMF. Aby se mohl dozvědět informaci o neexistenci majetku ČNIMF, a tedy o
své škodě, zveřejněnou 13. 4. 2005 v tištěné verzi Obchodního věstníku, musel
by si tento týdeník pravidelně kupovat, a to již od zahájení likvidace ČNIMF v
roce 1998. Předplatné v roce 2005 činilo 2 860 Kč. Předplatit si tak drahé
periodikum nebylo v možnostech důchodců. Od roku 2004 vycházela internetová
verze Obchodního věstníku, kde bylo možné informace o ČNIMF vyhledávat zdarma. V internetové verzi byla informace o zamítnutí konkurzu ČNIMF zveřejněna až 7. 12. 2005, tedy ještě o 9 dní později než obchodním rejstříku. Dovolatel má
smlouvu o připojení k internetu až ze dne 1. 7. 2007.
Dovolateli nelze vytýkat,
že v roce 2005 nezjišťoval informace o změnách v ČNIMF pomocí drahé tištěné
verze Obchodního věstníku, když tyto informace mohl zdarma získat v obchodním
rejstříku nebo v internetové verzi Obchodního věstníku. Promlčecí lhůta tak
začala běžet dne 28. 11. 2005, kdy byla informace o neexistenci majetku ČNIMF
uveřejněna v obchodním rejstříku. Rovněž otázka důvodnosti žalobou uplatněného
nároku je dle dovolatele natolik specifická, že dosud nebyla Nejvyšším soudem
řešena. Následně obsáhle uvádí, v jakých okolnostech spatřuje příčinnou
souvislosti mezi škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem. Dovolatel
navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že otázka počátku subjektivní
lhůty je dovolacím soudem jednotně a dlouhodobě posuzována a odvolací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, ze
kterých při posuzování otázky počátku běhu promlčecí lhůty vycházel. Okamžik
vědomosti dovolatele o škodě je třeba spojit s veřejně publikovanými údaji o
ČNIMF. Nelze přehlédnout, že § 66c odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „KV“), stanovil fikci
doručení písemnosti právě dnem publikace v Obchodním věstníku. Nelze tedy
dospět k závěru, že žalobce nevěděl o skončení konkurzu, když žalobci jako
věřiteli společnosti ČNIMF bylo v souladu se zákonem doručeno příslušné
usnesení formou jeho publikace v Obchodním věstníku. Bylo na žalobci, aby z
dostupných zdrojů průběh konkurzního řízení sledoval, neboť údaje publikované v
Obchodním věstníku jsou určeny právě k tomu, aby se věřitelé seznámili s
průběhem řízení a v reakci na publikované informace podnikali příslušné právní
kroky, a to bez ohledu na výše uvedenou fikci doručení, s kterou byla publikace
v Obchodním věstníku spojena. Již z dopisu adresovaného žalovanou 9. 6. 2008
Sdružení akcionářů a vkladatelů ČR, které jménem žalobce vzneslo nárok na
náhradu škody, muselo být žalobci zřejmé, že jeho nárok nebude uspokojen. Odvolací soud pak nevycházel přímo z obsahu korespondence vedené v rámci
předběžného uplatnění nároku, ale pouze z délky zákonem stanovené šestiměsíční
lhůty. Subjektivní lhůta tedy ve skutečnosti uplynula již v červnu 2008. V
případě společnosti ČNIMF se angažovalo Sdružení akcionářů a vkladatelů ČR, na
které řada akcionářů společnosti ČNIMF v podstatě delegovala péči o osud jejich
investice, přičemž sdružení rovněž obstarávalo podklady pro žalobu a jednalo s
žalovanou a Ministerstvem financí v rámci předběžného uplatnění nároků. Z
podkladů založených v soudním spise nijak nevyplývá, že by se sledováním
průběhu konkurzu zabýval žalobce osobně. Žalobcova námitka, že měl lepší
přístup k obchodnímu rejstříku než k Obchodnímu věstníku je spíše hypotetickou. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním znění:
„Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví
o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.“
Podle § 32 odst. 1 věty právní zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů: „Nárok na náhradu škody
podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.“
Podle § 66c odst. 1 KV: „Písemnosti lze doručit, účastníky předvolat k soudu
nebo je vyrozumět o potřebných skutečnostech vyvěšením písemnosti, předvoláním
nebo vyrozuměním na úřední desce soudu a současným zveřejněním v Obchodním
věstníku; zveřejnění v Obchodním věstníku nemusí obsahovat odůvodnění. Za den
doručení písemnosti nebo den vyrozumění se považuje den zveřejnění v Obchodním
věstníku, nestanoví-li zákon jinak.“
Judikatura Nejvyššího soudu v otázce rozhodných okolností nezbytných pro
subjektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty (resp. doby) je již ustálena. V
rozsudku ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaném v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, Nejvyšší soud uvedl: „Pro
počátek běhu subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné,
kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním
úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se
poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného
o vzniklé škodě. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové
újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v
penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu.“ V rozsudku ze
dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, publikovaném v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2145, Nejvyšší soud dále doplnil: „Z hlediska
počátku běhu subjektivní promlčecí doby se znalost poškozeného o osobě škůdce
váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit
úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná.“
V nálezu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, Ústavní soud vysvětlil, že
počátek běhu promlčecí lhůty nelze odvíjet od skutečnosti, jež by byla závislá
pouze na vůli oprávněného, neboť po tuto dobu by byl stát udržován v nejistotě,
zda, resp. kdy oprávněný nárok na náhradu škody uplatní. V rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, Nejvyšší soud uzavřel,
že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu
úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení
své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit; v případě
probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona č.
328/1991
Sb., pak může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči
dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu, tj. pominou-li účinky prohlášeného
konkurzu. V usnesení ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1041/2006, Nejvyšší soud
vysvětlil: „Obecně lze říci, že zvláštní úprava doručování, kterou zákon o
konkursu a vyrovnání dovoluje využít namísto postupů popsaných v občanském
soudním řádu, reaguje na jeden z charakteristických rysů konkursního řízení,
jímž je mnohost konkursních věřitelů.“
Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v
závěru, že v případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné
moci vzniká poškozenému škoda až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku
uspokojen ani v rámci konkurzu, tj. pominou-li účinky prohlášeného konkurzu,
případně bude zamítnut návrh na prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku
dlužníka. Okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá, je tudíž nutné spojovat s okamžikem, kdy se poškozený dozvěděl o
pominutí účinků prohlášeného konkurzu, či zamítnutí návrhu na prohlášení
konkurzu. Tento okamžik nelze určit jinak, než v souladu s předpisy, jež
uveřejnění takové informace upravují. Tím spíše, je-li s uveřejněním dané
informace spojená fikce doručení, jak tomu bylo v ustanovení § 66c odst. 1 KV. Okolnost, že opatření této informace bylo pro poškozeného subjektivně
obtížnější (nákladnější), nežli vyčkání na uveřejnění v jiných veřejně
dostupných zdrojích, nemůže mít vliv na počátek běhu promlčecí lhůty. V takovém
případě by totiž počátek běhu promlčecí lhůty byl v rozporu s judikaturou
Ústavního soudu závislý na vůli poškozeného si danou informaci opatřit. Závěr
odvolacího soudu ohledně promlčení žalobou uplatněného práva je tudíž v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, dovolatelem vymezená otázka tak
přípustnost dovolání nezakládá. Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl
(promlčení práva), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto
vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak
projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem
namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.