30 Cdo 3994/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
v právní věci žalobce I. P., zastoupeného JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem se
sídlem v Praze 10, Ruská 298, proti žalované V. P., zastoupené JUDr. Miroslavem
Maškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 3/319, o určení
vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.
zn. 7 C 175/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 10. července 2013, č. j. 29 Co 242/2013-87, ve znění usnesení téhož soudu
ze dne 24. července 2013, č. j. 29 Co 242/2013-96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 10. července 2013, č. j.
29 Co 242/2013-87, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. července 2013, č.
j. 29 Co 242/2013-96, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 14.
prosince 2012, č. j. 7 C 175/2012-36, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
Praha-východ k dalšímu řízení.
Žalobce podal dne 17. července 2012 u Okresního soudu Praha-východ
proti žalované žalobu, jíž se domáhal určení, že „ideální ? budovy – objektu k
bydlení, stojícího na pozemkového parcele č. 202/2 o výměře 229 m2 zastavěná
plocha a nádvoří a ideální ? pozemku parc. č. 202/2 o výměře 229 m2 zastavěná
plocha a nádvoří, a ideální ? pozemku parc. č. 105/71 o výměře 105 m2 –
zahrada, katastrální území M. u P., vše zapsáno na listě vlastnictví č. 435 u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ
(dále též „předmětné nemovitosti“) jsou ve vlastnictví žalobce.“ V žalobě mj.
uvedl, že dne 15. prosince 2010 uzavřel (jako prodávající) s žalovanou (jako
kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej ideální poloviny
předmětných nemovitostí za kupní cenu 500.000,- Kč. Podle čl. 2 kupní smlouvy
byla kupující povinna uhradit kupní cenu do 10 dnů poté, co bude v katastru
nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. K zápisu
vlastnického práva dle kupní smlouvy ve prospěch žalované došlo u příslušného
katastrálního úřadu dne 9. března 2012, přičemž kupní cena měla být uhrazena
nejpozději do 20. března 2012, k čemuž nedošlo. Proto žalobce zaslal žalované
dne 17. dubna 2012 výzvu k uhrazení kupní ceny a žalované poskytl přiměřenou
dodatečnou lhůtu k uhrazení kupní ceny. Vzhledem k tomu, že ani poté nedošlo k
úhradě kupní ceny, žalobce od kupní smlouvy (dopisem ze dne 2. května 2012,
který žalovaná osobně převzala dne 7. května 2012) odstoupil. Následně žalovaná
převedla na účet č. 1091272013/0800, vedený u České spořitelny, a. s., k němuž
ovšem žalobce neměl dispoziční právo, část kupní ceny. Protože žalovaná odmítla
poskytnout žalobci součinnost k zápisu spoluvlastnického práva žalobce k
předmětným nemovitostem, žalobci nezbylo, než podat předmětnou určovací žalobu.
Žalovaná odmítla žalobní důvody, neboť v daném případě od předmětné
smlouvy nebylo možné odstoupit, jelikož se účastníci na takovém odstoupení
nedohodli. Kromě toho žalovaná popisem sledu okolností předcházejících
odstoupení od smlouvy a následně po tomto odstoupení argumentovala ve prospěch
závěru, že ani z žalobcem tvrzených důvodů nebylo možno od této smlouvy
odstoupit.
Okresní soud Praha - východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 14. prosince 2012, č. j. 7 C 175/2012-36, zamítl žalobu na určení, že
„žalobce je vlastníkem ideální jedné poloviny budovy a ideální jedné poloviny
pozemků par. č. 202/2 a č. 105/71 v k. ú. M. u P.“ (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaná nezaplatila kupní cenu ve lhůtě stanovené kupní smlouvou ze dne 15. února 2010 (kterou uzavřela se žalobcem jako prodávající a jejímž předmětem byl
prodej ideální poloviny předmětných nemovitostí, tj. do deseti dnů od 9. března
2012). K zaplacení kupní ceny došlo dne 4. května 2012. Ve smlouvě byl zmiňován
předpoklad, že kupní cena bude poskytnuta z hypotečního úvěru u GE Money Bank,
a. s. V období od 31. března 2010 do 28. února 2012 byl u Okresního soudu Praha–
východ pod sp. zn. 11 C 90/2010 veden spor, v němž se žalobce domáhal určení
neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Vzhledem k tomu také nebyl vyřízen původní
předpokládaný úvěr k úhradě kupní ceny, když žalobce v důsledku sporu s
žalovanou nepodepsal zástavní smlouvu. Banka rovněž trvala na tom, že peněžní
prostředky poskytne až poté, kdy se žalovaná stane výlučnou vlastnicí
předmětných nemovitostí. Došlo proto k odstoupení od původně sjednaného
hypotečního úvěru u GE Money Bank, a.s. a žalovaná vyřídila úvěr u
Raiffeisenbank, a. s. Tento jí byl poskytnut poté, kdy na podkladě exekučního
příkazu ze dne 19. března 2012 uhradila pohledávku oprávněného M. L. za
žalobcem a uvedený oprávněný potvrdil dne 30. března 2012, že jeho zástavní
právo k dotčeným nemovitostem zaniklo. Až poté, dne 3. května 2012, byl
žalované poskytnut úvěr k platbě kupní ceny a tato byla dne 4. května 2012
uhrazena. Vzhledem ke zjištěným okolnostem, kdy podle soudu prvního stupně
nastaly potíže se zajišťováním předpokládaného úvěru (vedený spor o neplatnost
kupní smlouvy, nepodepsání zástavní smlouvy, zatížení nemovitosti zástavním
právem v důsledku exekuce) a tyto skutečnosti lze přičítat žalobci a nastaly z
větší části až po uzavření kupní smlouvy, dospěl soud prvního stupně k závěru,
že dodatečná lhůta poskytnutá žalobcem žalované ke splnění jejích povinností
nebyla přiměřená, a proto žalobcovo odstoupení od kupní smlouvy není platné. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 10. července 2013, č. j. 29 Co 242/2013-87, ve spojení s
opravným usnesením ze dne 24. července 2013, č. j. 29 Co 242/2013-96, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku I.), a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.)
Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným,
když uzavřel, že v důsledku sporu mezi účastníky ohledně neplatnosti předmětné
kupní smlouvy žalobce nebyl ochoten přistoupit k uzavření zástavní smlouvy,
jakožto nezbytného předpokladu k poskytnutí úvěru ze strany GE Money Bank, a. s., byla mu známa finanční situace žalované, kterážto byla nucena získat
finanční prostředky formou hypotečního úvěru. Za situace, kdy žalovaná musela s
ohledem na smluvní ujednání s žalobcem dojednat úvěr u Raiffeisenbank, a.
s., a
navíc na základě exekučního příkazu uhradit pohledávku oprávněného za žalobcem
z důvodu výmazu zástavního práva k nemovitostem, které v důsledku zaplacení
dlužné částky za žalobce zaniklo, byla kupní cena uhrazena včas, neboť soud
prvního stupně správně za původce průtahů označil žalobce, který žalované
neposkytl potřebnou součinnost ke splnění její povinnosti. Odvolací soud navíc
zdůraznil, že odstoupení od smlouvy ze strany žalobce je datováno dnem 2. května 2013 a do sféry dispozice žalované se dostalo dne 7. května 2013, tj. v
době, kdy kupní cena byla již dne 4. května 2013 připsána na účet – platební
místo, které si účastníci v kupní smlouvě sjednali. Žalobce proto odstoupil od
kupní smlouvy nedůvodně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém namítá,
že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
týká se nesprávné aplikace § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), které umožňuje věřiteli odstoupit od smlouvy v
případě, že dlužník, který je v prodlení, neuhradí svůj dluh ani v dostatečné
přiměřené lhůtě. Ve svém obsáhlém dovolání odkazuje mimo jiné na rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) ve věci sp. zn. sp. zn. 30 Cdo 1641/2006, dle nějž dodatečná lhůta ve
smyslu § 517 obč. zák. ke splnění závazku počíná běžet bez nutnosti učinění
jakéhokoliv úkonu ze strany věřitele, a to dnem, od kterého je dlužník v
prodlení. Žalované tedy v souladu s výše uvedeným běžela dodatečná lhůta k
zaplacení kupní ceny od 20. března 2013 do 3. května 2013. Dovolatel tento svůj
závěr podpořil dále také odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 33 Cdo 4885/2009, nebo sp. zn. 33 Cdo 2131/2009. Závěrem dovolatel navrhl,
aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uvedla, že toto
dovolání nepovažuje za přípustné, když se soudy obou stupňů neodchýlily od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vypořádaly se se všemi námitkami
dovolatele, který je v dovolání pouze znova opakuje. Navrhla, aby dovolání
dovolatele bylo odmítnuto. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení
přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 –
všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože určení spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem je
závislé na vyřešení otázky, zda dovolatel po právu odstoupil od kupní smlouvy,
přičemž k odstoupení od smlouvy mělo dojít dopisem dovolatele ze dne 2.
května
2012, který měl být doručen žalované dne 7. května t. r., postupoval dovolací
soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) v rozhodném znění. Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že dovolání dovolatele, v němž je
uplatněn dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je ve smyslu §
237 o. s. ř. přípustné a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech
a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud
při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již
ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl
být podřazen pod příslušnou právní normu]. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (žalobu zamítající)
rozsudek soudu prvního stupně, je založen na závěru, že odstoupení dovolatele
od kupní smlouvy je nedůvodné, neboť dovolatel „neposkytl žalované potřebnou
součinnost ke splnění smluvní povinnosti žalované, tj. zaplacení kupní ceny, a
že tudíž dodatečná lhůta jím poskytnutá nebyla přiměřená.“
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel ze zjištění,
že účastníci dne 15. února 2010 uzavřeli kupní smlouvu o převodu
spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem, jejíž čl. 2 je tohoto znění:
„Prodávající prodává kupující spoluvlastnický podíl ve výši ? vzhledem k celku
na nemovitostech uvedených v čl. 1 za cenu 500.000,- Kč (slovy pětsettisíc Kč),
a kupující tento spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech kupuje. Částka 500.000,- Kč bude prodávajícímu zaslána na účet č. 177089709/0600,
vedený u GE Money Bank, do 10 dnů poté, co bude v katastru nemovitostí zapsána
jako výlučný vlastník nemovitostí uvedených v čl. 1., částka bude uhrazena
prostřednictvím hypotečního úvěru u GE Money Bank. Po té bude na nemovitosti
váznout zástavní právo ve prospěch financující banky.“
Dále odvolací soud vycházel ze zjištění, že vklad vlastnického práva
dle předmětné smlouvy ve prospěch žalované byl proveden dne 9. března 2012, a
to s právními účinky vkladu ke dni 4. března 2010. Dopisem ze dne 17. dubna
2012, který žalovaná obdržela dne 20. dubna 2012, vyzval dovolatel žalovanou k
poukázání kupní ceny ve lhůtě do 3 pracovních dnů ode dne převzetí tohoto
dopisu na označený bankovní účet. Odvolací soud rovněž vycházel ze zjištění, že
dopisem ze dne 2. května 2012, doručeným žalované dne 3. května 2012, dovolatel
od kupní smlouvy odstoupil s odůvodněním, že do dne sepsání tohoto dopisu
neobdržel od žalované sjednanou kupní cenu. Při rozhodování odvolací soud také
zohlednil, že „Z výpisu transakční historie k účtu Ing. A. K., č. 1091272013 ze
dne 9. 5. 2012 bylo soudem I. stupně zjištěno, že téhož dne byla na účtu
zaúčtována částka ve výši 455.291,- Kč, z účtu č.
0-177089709/0600. Jak je
zřejmé ze zobrazení historie účtu, byla tato částka vrácena zpět.“
Podle § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas
nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečně přiměřené lhůtě
věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění
dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen
jednotlivých plnění. Jak vyložil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 31. října 2006,
sp. zn. 30 Cdo 1641/2006 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz), předpokladem pro odstoupení od smlouvy podle citovaného
ustanovení je, že dlužník splatnou pohledávku včas a řádně nesplní, a nesplní
ji ani v dodatečně přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté. Pokud však věřitel
dlužníkovi poté, co nesplnil řádně a včas splatnou pohledávku, neposkytl ke
splnění další přiměřenou lhůtu, nemůže od smlouvy pro prodlení dlužníka
odstoupit. Nepředpokládá se však, že by dlužník teprve po splatnosti začal s
přípravou ke splnění dluhu, takže dodatečná lhůta může být kratší než lhůta
objektivně potřebná nebo obvyklá k opatření a poskytnutí plnění věřiteli. Po
uplynutí přiměřeně dlouhé doby od splatnosti dluhu je věřitel oprávněn od
smlouvy odstoupit, aniž by předtím musel dlužníka upomínat o splnění, či mu
sdělit délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. Pokud mu konkrétní lhůtu
oznámil, může ji dále prodlužovat, avšak nikoliv již zkrátit. Z uvedeného je
zřejmé, že věřitel není povinen v případě prodlení dlužníka se splněním dluhu o
splnění dlužníka upomínat či mu sdělit (oznámit) délku dodatečné lhůty ke
splnění dluhu. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí také zdůraznil, že není
správný názor, že nesplní-li dlužník svůj dluh řádně a včas, tedy je-li v
prodlení, musí jej věřitel před tím, než od uzavřené smlouvy odstoupí, upomínat
(vyzývat) o splnění dluhu či mu sdělit (oznámit) délku dodatečné lhůty ke
splnění dluhu, navíc, že věřitel tak musí učinit písemnou formou. V rozsudku ze dne 28. června 2011, sp. zn. 33 Cdo 2131/2009, Nejvyšší
soud vyložil, že k případům porušení závazku patří prodlení dlužníka (mora
debitoris). Vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj dluh řádně a včas nebo vůbec. K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti, která se řídí hmotným právem. V
důsledku prodlení dlužníka, který nesplnil svůj dluh ani v dodatečné přiměřené
lhůtě, kterou mu věřitel poskytl, vzniká věřiteli právo od smlouvy odstoupit. Odstoupením se smlouva od počátku ruší a zanikají všechny práva a povinnosti
plynoucí z ní pro obě strany (§ 48 obč. zák.). Prodlení dlužníka nemůže nastat
v případě prodlení věřitele (mora creditoris), které je upraveno v § 520 obč. zák. Jeden ze dvou případů, kdy po dobu prodlení věřitele nedochází k prodlení
dlužníka, popř. vznikem prodlení věřitele přestává být dlužník v prodlení,
nastává tehdy, jestliže věřitel neposkytl dlužníku součinnost potřebnou ke
splnění dluhu. Takovou součinností se ve smyslu § 520 obč. zák.
rozumí
součinnost potřebná v době stanovené ke splnění, tedy v době splatnosti
pohledávky. Zda a popřípadě jaké součinnosti věřitele je třeba ke splnění dluhu
dlužníkem v době jeho splatnosti, je nutné posoudit podle obsahu závazku. Kromě
součinnosti stanovené zákonem či sjednané smluvně může jít o různé úkony
věřitele, bez nichž nelze závazek splnit. Z předmětné kupní smlouvy, uzavřené mezi účastníky tohoto řízení,
nevyplývá, že by podmínkou ke splnění peněžitého závazku žalovanou bylo, že k
úhradě kupní ceny dojde jen tehdy, bude-li kupní cena uhrazena žalovanou z
hypotečního úvěru u GE Money Bank, a. s., anebo že dovolatel přistoupí k
uzavření zástavní smlouvy. Formulace, jíž bylo v již shora citovaném čl. 2
kupní smlouvy užito, představuje totiž pouze doplňující informaci bez
jakéhokoliv významu na povinnost žalované uhradit kupní cenu ve výši 500.000,-
Kč na označený bankovní účet do 10 dnů „poté, co bude v katastru nemovitostí
zapsána jako výlučný vlastník nemovitostí uvedených v čl. I.“, tedy jinými
slovy vyjádřeno, do deseti dnů ode dne zapsání vkladu práva do katastru
nemovitostí (zápisu do katastrálních operátů); k tomu srov. § 14 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v
tehdy rozhodném znění, a § 38 vyhlášky č. 26/2007 Sb., o katastru nemovitostí
České republiky (katastrální zákon), v tehdy rozhodném znění. Navazující
formulace v témže článku smlouvy, že „Po té bude na nemovitostech váznout
zástavní právo ve prospěch financující banky“, je rovněž pouze doplňující
informací bez jakékoliv právní relevance vůči dovolateli. V daném případě součinnost dovolatele spočívala pouze v tom, aby ke dni
splatnosti kupní ceny přijal (tedy projevil jednostranný právní úkon) takovéto
peněžité plnění poskytnuté žalovanou. Nebylo ani povinností dovolatele písemně
vyzývat žalovanou k úhradě kupní ceny a touto formou jí (tedy písemně)
poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu k plnění peněžitého závazku. Žalovaná
měla přitom dle kupní smlouvy zaplatit dovolateli kupní cenu do 20. dubna 2012,
což neučinila, a neučinila tak ani ve lhůtě do 3. května 2012, kdy jí byl
doručen dopis dovolatele obsahující odstoupení od kupní smlouvy. Pokud odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházel ze
závěru, že za daných skutkových okolností případu dovolatel „neposkytl žalované
potřebnou součinnost ke splnění smluvní povinnosti žalované, tj. k zaplacení
kupní ceny, a že tudíž dodatečná lhůta jím poskytnutá nebyla přiměřená“,
přičemž v důsledku této ‚nečinnosti‘ a ‚pasivity‘ žalobce se proto žalovaná
nemohla dostat do prodlení se splněním své povinnosti uhradit kupní cenu“, pak
je jeho právní posouzení věci nesprávné. Z vyloženého vyplývá, že dovolání bylo podáno důvodně. Nejvyšší soud
proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož
důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Soud prvního stupně neopomene vést žalobce k precizaci žalobního petitu
tak, aby v případě deklarace věcně právního vztahu k předmětnému nemovitému
majetku, příp. (žalobě vyhovující) vydaný rozsudek představoval vkladovou
listinu ve smyslu zákona č 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální
zákon). Právní názor vyložený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o
věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů řízení vzniklých v novém řízení a v
dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.