U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci
žalobce L. P., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
1.900.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 98/2008,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č.
j. 39 Co 409/2010 – 98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze změnil napadeným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 20. 7. 2010, č. j. 18 C 98/2008 – 70, tak, že zamítl žalobu na
zaplacení částky 1.900.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy. Ta měla být
žalobci způsobena nezákonným rozhodnutím, rozsudkem Vojenského obvodového soudu
v Praze ze dne 17. 12. 1970, sp. zn. 7 T 484/70, jež uznal žalobce vinným
trestným činem zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 trestního zákona v tehdy
platném znění, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků.
Pro účely výkonu daného trestu měl být žalobce dle svých tvrzení unesen z
Maďarské lidové republiky do Československé socialistické republiky, kde v době
od 12. 10. 1975 do 12. 10. 1980 uložený test odnětí svobody vykonal. Rozsudkem
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 4 Tz 130/2003, byl
rozsudek Vojenského obvodového soudu co do výroku o trestu zrušen; výrok o vině
nebyl dotčen a žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho
dne. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 2007, sp. zn. 1 Nt
152/2007, byla vyslovena žalobcova účast na soudní rehabilitaci podle § 33
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci (dále také „zák. č.
119/1990 Sb.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako zjevně bezdůvodné. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce uplatnil dva nároky se samostatným
skutkovým základem, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy spočívající v
nezákonném výkonu trestu odnětí svobody v době od 12. 10. 1975 do 12. 10. 1980
a nárok na náhradu nemajetkové újmy související s jeho únosem z Maďarské lidové
republiky do ČSSR dne 12. 10. 1975. Zamítnutí žaloby ohledně prvého, odvolacím soudem identifikovaného nároku
žalobce, stojí na závěru, že se nárok prekludoval podle § 24 odst. zák. č. 119/1990 Sb., nelze jej odškodnit podle tehdy účinného zák. č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem, který nárok na náhradu nemajetkové újmy neznal, ani přímou
aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Žalobce v dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nemožnosti přímé
aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, nijak však již nebrojí proti závěru o prekluzi
daného nároku, čímž pro posouzení dané otázky dovolací přezkum neotevírá. Dovolací soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů, nemůže
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS
560/08). Jelikož dovoláním nezpochybněný závěr odvolacího soudu o tom, že prvý žalobcem
uplatněný nárok je prekludován, obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí
žaloby v daném rozsahu, nemůže mít věcný přezkum dovoláním zpochybněného závěru
o nemožnosti přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy vliv na výsledek řízení a
neprojeví se tak v poměrech dovolatele; i kdyby byl dovolatelem zpochybněný
závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by z tohoto důvodu
nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo
910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod
číslem 54). V případě žalobcem tvrzené újmy v důsledku jeho únosu z Maďarské lidové
republiky do ČSSR dne 12. 10. 1975 je zjevné, že ji nelze odškodnit v režimu
tehdy účinného zák. č. 58/1969 Sb., který institut náhrady nemajetkové újmy
neznal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 25
Cdo 762/2004, uveřejněný pod č. 41/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05), ani přímou
aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který dopadá jen na újmu způsobenou zbavením
svobody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn.
30 Cdo
5180/2009 a nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05),
nadto za předpokladu, že k ní došlo poté, co se stala dnem 18. 3. 1992 Úmluva
pro Českou republiku závaznou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. května 2013
JUDr. František
Ištvánek
předseda
senátu