30 Cdo 4019/2017-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Davidem Vostárkem, advokátem se sídlem v
Praze, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 32.027,70
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C
57/2016, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.
listopadu 2016, č. j. 70 Co 429/2016-66, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 70 Co
429/2016-66, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. října 2016,
č. j. 10 C 57/2016-57, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 6. října 2016, č. j. 10 C 57/2016-57, vyslovil svoji místní
nepříslušnost (výrok I) a dále rozhodl, že pro právní moci tohoto usnesení bude
věc postoupena Okresnímu soudu v Mělníku, jako soudu místně příslušnému (výrok
II).
2. V předmětné věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky
32.027,70 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 14. prosince 2012 bylo policejním
orgánem - Policie České republiky, KŘP Středočeského kraje, ÚO Mělník, SKPV OOK
zahájeno trestní stíhání žalobce a následně rozsudkem Okresního soudu v Mělníku
ze dne 16. října 2013, sp. zn. 3 T 155/2013, byl žalobce zproštěn obžaloby.
Volbu místní příslušnosti soudu pak žalobce odůvodnil tak, že ji „spatřuje ve
skutečnosti, že v kauze žalobce bylo rozhodováno Krajským soudem pro
Středočeský kraj se sídlem v Justičním paláci na Praze 5, přičemž se jednalo o
nejvyšší orgán, který ve věci rozhodoval.“ Soud prvního stupně konstatoval, že
žalobce si zvolil příslušnost danou na výběr podle § 87 písm. b) zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“), tedy podle místa, kde
došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. V tomto případě se
jedná o okres Mělník, kde bylo zahájeno i vedeno trestní stíhání žalobce. S
odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
či „dovolací soud“) ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, pak soud
prvního stupně konstatoval, že při takové volbě je „nerozhodné místo, kde
rozhodoval odvolací soud či „nejvyšší orgán“ v trestní věci.“ Soud prvního
stupně uzavřel, že v projednávané věci došlo ke skutečnosti, která zakládá
právo na náhradu újmy v obvodu Okresního soudu v Mělníku podle § 87 písm. b) o.
s. ř., vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci svého
usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Mělníku jako soudu místně
příslušnému.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
usnesením ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 70 Co 429/2016-66, usnesení soudu
prvního stupně potvrdil.
4. K odvolací námitce žalované, že právo volby soudu podle § 87 o. s. ř.
náleží pouze žalobci, nikoli však soudu, odvolací soud uvedl, že: „soud prvního
stupně rozhodoval za situace, kdy usnesením ze dne 26. února 2016, rozhodl o
své místní nepříslušnosti a o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 2; ten
však s postoupením věci nesouhlasil a nadřízený soud, jemuž byla věc
předložena, shledal jeho nesouhlas důvodným s tím, že žalobce projevil vůli
podat žalobu u soudu příslušného podle ust. § 87 písm. b) o. s. ř. a tuto jeho
volbu je nutno respektovat, byť se ve výběru takto příslušného soudu zmýlil
(když z povahy věci je dáno, že místně příslušným je soud, v jehož obvodu bylo
vedeno řízení na prvním stupni).“ Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že
volba soudu, kterou učinil žalobce při podání žaloby soudu prvního stupně s
tím, že v jeho obvodu sídlí soud, jenž v nezákonně vedeném trestním stíhání
rozhodoval naposledy, je zjevně volbou soudu příslušného podle § 87 písm. b) o.
s. ř. Žalobce se toliko zmýlil v určení soudu, takže soud prvního stupně
posléze „tuto jeho chybnou volbu opravil při zachování její podstaty“. Odvolací
soud proto usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále již
„dovolatelka“) včasné dovolání. Dovolatelka vymezila hledisko přípustnosti
dovolání (§ 237 o. s. ř.) tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Podle dovolatelky platí, že žalobce má možnost podle vlastní volby
podat žalobu buď u obecného soudu žalované či u soudu jiného, který ovšem je v
tomto ustanovení výslovně označen. Tuto možnost volby má podle žalované ovšem
žalobce toliko do dne, když žalobu u zvoleného soudu podá. Takovým úkonem již
žalobce svůj výběr realizoval a následně se nemůže úspěšně domáhat postoupení
věci jinému soudu, původně rovněž příslušenému, jelikož by to bylo v rozporu s
§ 11 odst. 1 o. s. ř. vycházejícím ze zásady perpetuatio fori. Podle
dovolatelky platí, že podal-li žalobce žalobu k soudu, který není místně
příslušným (a to z jakéhokoli důvodu, tedy i z důvodu, že se zmýlil v otázce
soudu místně příslušného podle § 87 o. s. ř.), pak tento nepříslušný soud může
věc postoupit pouze soudu příslušnému. Okresní soud v Mělníku není soudem v
dané věci místně příslušným, neboť není obecným soudem žalované, ani k němu
nebyla podána žaloba. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1389/2016, z nějž má
plynout to, že je-li právo volby místně příslušného soudu okamžikem zahájení
řízení vyčerpáno, nemůže být později žádným subjektem – tedy ani soudem –
vykonáno. Vysloví-li odvolací soud podle § 105 odst. 2 o. s. ř., že není místně
příslušný, není oprávněn postoupit věc po právní moci usnesení soudu danému na
výběr podle § 87 o. s. ř. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil
dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
8. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání podle § 237 o.
s. ř. Dovolatelka vymezila hledisko přípustnosti dovolání tak, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka dále odkázala i na příslušnou rozhodovací praxi dovolacího soudu,
od níž se – dle jejího názoru – odvolací soud odchýlil.
9. V prvé řadě je třeba předmětnou procení otázku rozdělit na dvě dílčí
oblasti, obě týkající se aplikace § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř.:
10. Prvá oblast se týká toho, který soud si může žalobce zvolit, jakožto
soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy,
vyplývá-li taková tvrzená újma z nesprávného úředního postupu dle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti [notářský řád (dále již
„OdpŠk“)].
11. Druhá oblast se týká toho, jak postupovat, projeví-li žalobce vůli
zvolit si v souladu s § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř soud, v jehož obvodu došlo
ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmu, ale přičemž žalobce
adresuje žalobu – a v ní označí – jiný soud.
12. Ve vztahu k prvé z těchto oblastí postupoval odvolací soud v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou mj. odkázal i soud
prvního stupně. Jde o právní praxi vyplývající mj. z usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014 (všechna zde označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud). Podle označeného usnesení Nejvyššího
soudu platí, že: „I v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně
příslušný soud podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je tato možnost
výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před
prvním stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně
a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo ‚na místě
samém‘, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval
soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody.
Odpovídá totiž účelu ustanovení § 85 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aby ve věci
náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a
současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.“
13. Ve vztahu k druhé z uvedených oblastí je ovšem třeba přisvědčit
dovolatelce v tom, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu záviselo na
vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž
vyplývá, že vysloví-li soud podle § 105 odst. 2 o. s. ř., že není místně
příslušný, není oprávněn postoupit věc po právním moci usnesení soudu danému na
výběr podle § 87 o. s. ř., a to i za situace, kdy žalobce měl v úmyslu
realizovat svoji volbu příslušného soudu podle předmětného § 87 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017, sp.
zn. 30 Cdo 4464/2016).
14. V posledně označeném rozhodnutí dovolacího soudu byly řešeny právní
otázky, „zda soud prvního stupně určený z vůle žalobce podle § 87 o. s. ř. může
vyslovit svou místní nepříslušnost s tím, že postupuje věc na soud, který není
obecným soudem žalovaného, ale na soud, který je místně příslušným podle ust. §
87 o. s. ř.“ a „zda místní příslušnost daná na výběr podle ustanovení § 87 o.
s. ř. je výlučným právem žalobce či zda toto právo může sám o sobě ex officio
aplikovat i soud.“ V předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud stanovil, že „vysloví-
li soud podle § 105 odst. 2 o. s. ř., že není místně příslušný, není oprávněn
postoupit věci po právní moci usnesení soudu danému na výběr podle § 87 o. s.
ř.“ Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že i tam žalobce projevil svoji vůli
volby podle § 87 o. s. ř., podobně jako v posuzovaném případě.
15. Dále lze v této souvislosti odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1389/2016, v němž byla opět řešena podobná
procesní otázka. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval (nyní v textu
tučně zvýrazněno): „Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 17. 2. 2003, sp. zn.
5 Cmo 47/2003 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, č. 12/2004, s. 454),
uvedl, že právo volby místní příslušnosti dané na výběr podle § 87 o. s. ř.
přísluší jen žalobci. Pokud ten tohoto práva nevyužije třeba i tím, že podá
žalobu u soudu, který místně příslušný být vůbec nemůže, nepřísluší tuto volbu
vykonat ani soudu ani žalovanému. Rovněž v odborné literatuře není pochybností
o tom, že volba mezi obecným a na výběr daným soudem přísluší pouze žalobci
(srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 567)... Jakmile je žaloba
doručena soudu, nemůže žalobce již provedenou volbu měnit, neboť tomu brání
zásada perpetuatio fori vyjádřená v § 11 odst. 1 o. s. ř.... Procesní věda pak
výslovně hovoří o konsumaci práva žalobce zvolit místně příslušný soud jako o
jednom z účinků zahájení řízení (WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní
právo procesní. 7. vydání. Praha: Linde, 2014, s. 331). Z výše
uvedeného vyplývá, že je-li právo volby místně příslušného soudu okamžikem
zahájení řízení vyčerpáno, nemůže být později žádným subjektem – tedy ani
soudem – vykonáno. Vysloví-li proto soud podle § 105 odst. 2 o. s. ř., že není
místně příslušný, není oprávněn postoupit věc po právní moci usnesení soudu
danému na výběr podle § 87 o. s. ř.“
16. Z uvedeného vyplývá, že ačkoli může být z podané žaloby zřejmé, že
žalobce projevil vůli zvolit si soud místně příslušný podle § 87 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., tj. soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo
na náhradu škody, tak zvolil-li soud, v jehož obvodu de facto nedošlo ke
skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, tak tento soud (tj. soud,
kterému byla žaloba směřována, a který dospěl k závěru, že není místně
příslušný, jelikož v jeho obvodu nedošlo ke skutečnosti, která by zakládala
právo na náhradu škody) nemůže sám aplikovat § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a
věc sám postoupit soudu, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá
právo na náhradu škody. Věc musí postoupit obecnému soudu žalobce.
17. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil usnesení odvolacího
soudu, podle § 243e odst. 2 zrušil též usnesení soudu prvního stupně, jemuž
tuto věc vrátil k dalšímu řízení, v němž budou zohledněny shora vyložené
judikatorní závěry dovolacího soudu.
18. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu