30 Cdo 4054/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
v právní věci žalobce Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Marií Karasovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, proti žalované V. K., zastoupené JUDr.
Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Čechticích, nám. Dr. Tyrše
56, o vyklizení části pozemku a o vzájemné žalobě o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 813/2004, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2009, č.j. 25 Co
568/2007-365, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Benešově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
května 2007, č.j. 13 C 813/2004-248, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne
9. října 2007, č.j. 13 C 813/2004-280, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena
povinnost vyklidit část označeného pozemku podle zpracovaného měřičského náčrtu
(výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí části pozemku
označeného podle zpracovaného měřičského náčrtu (výrok II.), uložil žalované
povinnost nahradit žalobci specifikované náklady řízení (výrok III.), a konečně
uložil oběma účastníkům nahradit státu určené náklady řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
cit. rozsudkem změnil ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně tak, že
určil, že žalovaná je vlastnicí označeného pozemku podle zpracovaného
geometrického plánu (výrok I.), dále rozsudek soudu prvního stupně v jeho
meritorním výroku I. (jímž byla zamítnuta žaloba o vyklizení části pozemku)
jako věcně správné rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a navazujícími
výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci (jeho advokátce) doručen dne 30. dubna
2009, který prostřednictvím své advokátky proti němu podal, a to podáním, které
bylo podáno na poštu dne 23. června 2009 a doručeno soudu prvního stupně dne
24. června t. r., dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že je sice napadán
rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, avšak že dovolací důvody ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 cit. par. se vztahují výhradně k
meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo určeno vlastnické
právo žalované k pozemku p. č. 25/2 v katastrálním území Č.
K výzvě soudu prvního stupně žalobce posléze prostřednictvím své advokátky
dovolání doplnil podáním označeným jako „Doplnění dovolání“, které bylo
doručeno soudu prvního stupně dne 22. července 2007, a v němž uvádí:
„I. Žalobce napadá dovoláním výroky I., III., IV. a V. rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 7.1. 2009.
II. Pokud se týká důvodů dovolání, jde o dovolání dle § 241a odst. 2 písm. b) –
tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že žalobce v něm
polemizuje se způsobem hodnocení důkazů provedeným odvolacím soudem, účelově
vytrhuje z kontextu některé pasáže ze svědeckých výpovědí, přičemž neuvádí
žádné zásadní argumenty, z nichž by bylo možno dovodit, že je dán dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná považuje rozhodnutí
odvolacího soudu za věcně správné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání, pokud
je neodmítne jako zjevně bezdůvodné, je zamítl a přiznal žalované náhradu
nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
dospěl k závěru, pokud jde o dovolání proti meritornímu výroku I. rozsudku
odvolacího soudu, rozhodnutí o dovolání brání neodstranitelný nedostatek
náležitostí dovolání [žalobcem učiněné „doplnění dovolání“, které bylo soudu
prvního stupně doručeno po uplynutí dovolací lhůty a jež mj. obsahovalo
specifikaci výroků, proti kterým žalobce dovoláním brojí, sice naznačovalo
žalobcovu redukci dovolacího rozsahu, avšak z důvodu procesní ekonomie (k tomu
srov. odůvodnění níže) nebylo již zapotřebí žalobce v uvedeném směru vyzývat k
precizaci jeho podání], zatímco v případě dovolání proti meritornímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu (jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně stran určení, že žalovaná je vlastnicí předmětného pozemku), žalobce
nebyl subjektivně oprávněn k tomuto dovolání (viz níže). Podle § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou
měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni. Podle § 241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom,
v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá,
může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Neobsahuje-li dovolání všechny potřebné náležitosti, jde o vadné podání. Postupem podle § 43, § 209 a § 241b odst. 3 o.s.ř. je třeba odstranit ty vady,
které brání v pokračování řízení, t. j. zejména nedostatek označení dovolacího
důvodu, které dovolatel uplatňuje. Chybí-li označení dovolacího důvodu, není v
takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím
důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce
kvalitativní, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně
přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolání, které vůbec neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých
důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může dovolatel doplnit o
chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode
dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Marným
uplynutím propadné lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. se původně
odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, č. j. 29 Odo 108/2002, publikované pod
č.
21 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004). Pokud se tedy týká dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu (kterým
byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba
o vyklizení předmětné části pozemku), žalobce dne 22. 6. 2009 podal (odevzdáním
doručující poště) prostřednictvím advokátky proti rozsudku odvolacího soudu
včasné dovolání, v němž sice uvádí, že brojí proti celému rozsudku, avšak (z
obsahu dovolání vyplývající) dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
a odst. 3 o. s. ř. vymezuje pouze proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl potvrzen ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně ohledně určení,
že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku. Žalobce tedy dovolací důvod
proti rozsudečnému výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu nepopsal ani obsahově
nevymezil ve vztahu ke konkrétním poměrům věci (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 23. 6. 2004, č. j. 29 Odo 1060/2003, publikované pod č. 31 ve
Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, podle nějž pouhá citace zákonného
textu není řádným uplatněním dovolacího důvodu). Dovolání proto nebylo v
zákonné dvouměsíční lhůtě od doručení rozsudku odvolacího soudu zástupkyni
žalobce, která uběhla dne 30. 6. 2009 (úterý), o náležitosti podle § 241b odst. 3 o.s.ř. doplněno. Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze zásadně přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a dovolání žalobce v
uvedeném směru postrádá náležitosti řádného dovolání ve smyslu § 241a odst. 1
o.s.ř., tj. označení dovolacího důvodu včetně jeho obsahového vymezení, nelze v
tomto rozsahu v dovolacím řízení pro popsaný nedostatek dovolání pokračovat. Na
základě těchto skutečností Nejvyšší soud dovolání žalobce směřující proti
meritornímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 za
přiměřeného použití § 43 odst. 2 věty první o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud se poté zabýval dovoláním žalobce proti meritornímu výroku I.
rozsudku odvolacího soudu a dospěl k závěru, že je třeba je rovněž odmítnout, a
to z důvodu, že dovolatel v tomto rozsahu nebyl subjektivně oprávněn
(legitimován) k podání dovolání. Je tomu tak z toho důvodu, že žaloba o
vyklizení předmětného pozemku byla zamítnuta, přičemž v rámci meritorního
posouzení byla (jako předběžná) vyřešena otázka vlastnictví tohoto pozemku v
neprospěch žalobce, resp. se závěrem, že žalobce není vlastníkem tohoto
pozemku.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné podle uvedeného ustanovení, však
předchází ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 240 odst. 1 a § 218 odst. 1
písm. b) o. s. ř. posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání
dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací
soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, jakož i mnohá další rozhodnutí
Nejvyššího soudu).
Citovaným rozsudečným výrokem (o určení vlastnictví žalované k předmětnému
pozemku) žalobci (objektivně) žádná procesní újma ovšem nenastala, neboť na
právním závěru (závaznosti rozhodnutí), že žalobce není vlastníkem, jak se
podává z výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s výrokem (a jeho
odůvodněním) II. rozsudku odvolacího soudu, již nelze ničeho změnit (srov. §
159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř.). Jinými slovy vyjádřeno, byla-li žaloba na
vyklizení nemovitosti zamítnuta s odůvodněním, že žalobce není vlastníkem této
nemovitosti, nelze v následném řízení (ani v témže řízení v rámci rozhodování o
vzájemné žalobě) mezi týmiž účastníky za nezměněné skutkové situace dospět k
závěru, že žalobce vlastníkem této nemovitosti je (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 2901/2007, usnesení
téhož soudu ze dne 26. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 1662/2006, in www.nsoud.cz,
nebo nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I.
ÚS 647/02, a ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, in www.nalus.usoud.cz
). Zrušením výroku I. rozsudku odvolacího soudu o určení, že žalobkyně je
vlastnicí předmětné(ho) části pozemku, by tedy (objektivně) nebyla vytvořena
pro žalobce žádná procesně příznivější situace.
Žalobce tudíž v uvedeném rozsahu podal dovolání, ač k jeho podání (jak již
shora bylo uvedeno) nebyl ve smyslu § 218 písm. b) o. s. ř. oprávněn.
Za této procesní situace dovolací soud dovolání žalobce, směřující pro výroku
II. rozsudku odvolacího soudu, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b)
o. s. ř. (rovněž) odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) per analogiam (když podmínky pro
aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. zde splněny nebyly). Žalobce, jehož dovolání
bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, přičemž
žalované – zastoupené advokátkou – by (redukovaná paušální) náhrada nákladů za
provedený úkon právní služby (vyjádření k dovolání) příslušela jen za podmínky,
že náklady byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. O takové
náklady však v daném případě nejde, neboť vyjádření k dovolání se svým obsahem
nedotýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek dovolacího řízení rozhodné.
Této procesní situaci proto odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu