30 Cdo 4054/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lenky Dopitové, v právní věci
žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v
Liberci, 1. máje 535/50, proti žalované České republice – Ministerstvo
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky ve
výši 3.080.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 15 C 15/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 13. 6. 2013, č. j. 70 Co 221/2013 - 146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce směřující proti výroku I napadeného rozsudku v rozsahu, v
jakém byl potvrzen ve vyhovující části rozsudek soudu prvního stupně, je
subjektivně nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou dostupná na www.nsoud.cz).
K námitce dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, když
opřel svůj rozsudek o údajně obecně známou skutečnost, tzv. notorietu, aniž by
žalobci umožnil dokazovat, že poznatek o tom, že se jedná o notorietu, není
správný, dovolací soud konstatuje, že pokud odvolací soud zvažoval, zda by se
žalobci mělo dostat odškodnění z hlediska slušnosti, a vyjádřil svůj morální
náhled na uplatněný nárok, pak jde o právní posouzení, a nikoli o notorietu
nově vnesenou do řízení odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). V daném rozsahu není splněna
podmínka přípustnosti dovolání, vymezená v § 237 o. s. ř.
Stran způsobu, jakým je dovolání ve zbylém rozsahu koncipováno, je třeba
odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013. V něm Nejvyšší soud konstatoval: „Požadavek, aby dovolatel v
dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-
li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. nebo jeho části. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom,
že jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, a že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena
jinak, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem nevyřešenou
otázku hmotného práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má
(podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit. Tomuto požadavku dovolatelka
nedostála, tyto otázky nevymezila a spokojila se (vedle obsáhlé polemiky se
skutkovými zjištěními odvolacího soudu) s kritikou správnosti právního
posouzení věci odvolacím soudem. Neoznačila ostatně ani rozhodnutí dovolacího
soudu a příslušné ustálené judikatorní závěry, od nichž by se měl dovolací soud
odchýlit.“
Uvedené se uplatní i v této věci, kdy dovolatel vedle polemiky se závěry
odvolacího soudu nijak nespecifikuje, od které ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit a v jaké konkrétní právní
otázce, byť přípustnost svého dovolání staví právě na této skutečnosti.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném
rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu