30 Cdo 4077/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v
právní věci žalobce Mgr. V. K., zastoupeného JUDr. Milanem Klímou, advokátem se
sídlem v Praze 10, Sámova 220/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení
částky 6 182 100 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C
81/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
2. 2016, č. j. 35 Co 475/2015-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soudu pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 7. 2015,
č. j. 40 C 81/2011-122, zamítl žalobu co do částky 82 100 Kč (výrok I) a
rozhodl, že nároky žalobce na náhradu škody vůči žalované uplatněné žalobou ve
výši 3 600 000 Kč a 2 500 000 Kč jsou co do základu dány (výrok II). Městský
soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II ohledně základu nároku žalobce na zaplacení částky
3 600 000 Kč a 1 500 000 Kč s tím, že o výši těchto nároků a o nákladech řízení
bude rozhodnuto konečným rozhodnutím, a ohledně nároku na zaplacení částky 1
000 000 Kč jej zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Celkové částky 6 182 100 Kč se žalobce domáhal jako náhrady škody a nemajetkové
újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem v
souvislosti s vydáním stavebního povolení a rozhodnutí o změně stavby před
dokončením, které se týkaly hotelu v domě č. p., na pozemcích parc. č. 673 a
1072/1, v obci P., k. ú. S. M., jež bezprostředně sousedí s nemovitostí, v níž
se nachází bytová jednotka žalobce. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 35 Co 475/2015-175, byl
žalované doručen dne 24. 3. 2016. Žalovaná uvedený rozsudek odvolacího soudu
napadla v plném rozsahu dovoláním dne 24. 5. 2016, odůvodnění tohoto dovolání
soudu předložila dne 20. 6. 2016. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může účastník řízení podat dovolání do
dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Podle druhého odstavce
téhož ustanovení nelze zmeškání lhůty pro podání dovolání prominout. Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o
tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které
neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v
průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle ustanovení § 243c odst. 1 dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve
lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, dovolací soud odmítne. Napadené rozhodnutí bylo žalované doručeno dne 24. 3. 2016. Žalovaná podala
dovolání dne 24. 5. 2016, tedy v poslední den lhůty pro podání dovolání, s tím,
že „písemné odůvodnění tohoto dovolání zašle žalovaná soudu ve lhůtě 30 dnů ode
dne podání dovolání“. Žalovaná podala blanketní dovolání v poslední den lhůty pro podání dovolání,
avšak o zákonem stanovené náležitosti je v rozporu s ustanovením § 241b odst. 3
o. s. ř. doplnila až po uplynutí lhůty k podání dovolání dne 20. 6. 2016. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu marným uplynutím propadné
(prekluzivní) lhůty podle § 241b odst. 3 o. s. ř.
se původně odstranitelné vady
dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k opožděnému doplnění
dovolání nemůže přihlížet. Protože v řízení nelze pro uvedený nedostatek
pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení,
odmítnout (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 280/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 2119, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4408/2008). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto
vady nebyly dovolatelkou v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a
§ 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu