U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobce K. N., proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj,
se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu škody a nemateriální
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 289/2012, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č.
j. 35 Co 91/2015-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 12. 2014 zamítl žalobu, jíž se
žalobce po žalované domáhal zaplacení částek 300 000 Kč, 400 000 Kč, 500 000 Kč
a 1 000 000 Kč. Prvních tří částek se žalobce domáhal jako náhrady škod a
poslední jako náhrady nemajetkové újmy, přičemž jejich vznik dovozoval ze
stavebního povolení, jež vydal Úřad městské části Praha 7, odbor výstavby a
územního plánování, dne 12. 9. 2011 pod č. j. MČ P7 032451/2011/OVT/VAV/01
1552_Hol, které nabylo právní moci dne 3. 10. 2011. Odvolací soud v záhlaví
uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soud prvního stupně neprováděl dokazování, neboť již z žalobních tvrzení bylo
zřejmé, že žalobní návrh není důvodný. Po právní stránce soud prvního stupně
uvedl, že stavební povolení, od nějž žalobce odvozuje vznik škody, nebylo pro
nezákonnost zrušeno ani změněno. Nejde tudíž o nezákonné rozhodnutí ve smyslu §
7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Pokud zde není nezákonné
rozhodnutí, není splněna již první podmínka odpovědnosti státu za škodu.
Odvolací soud se plně ztotožnil s uvedeným závěrem soudu prvního stupně.
Doplnil, že pokud žalobce dovozuje žalované nároky i poukazem na nesprávný
úřední postup stavebního úřadu při vydání stavebního povolení, tento postup se
odrazil ve vydání rozhodnutí (stavebního povolení) a pouze v rámci takového
rozhodnutí mohla být namítána jeho případná nesprávnost. Odvolací soud rovněž
přisvědčil žalované, že za faktickou příčinu vzniku tvrzené věcné škody je
možné považovat i tu skutečnost, že žalobce se odmítl podrobit rozhodnutí
společenství. Nesouhlasil-li s takovým rozhodnutím, měl podat žalobu. Pokud
takovou žalobu nepodal, resp. nevyčkal meritorního rozhodnutí soudu v takovém
řízení, nelze důsledky z toho plynoucí přičítat k tíži žalované.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatel poukazuje na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a ze dne 21. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné
právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že v rozsudku odvolacího soudu (i
soudu prvního stupně) chybí sdělení, co soud pokládá za prokázané skutečnosti,
tedy soudem zjištěný skutkový stav. Nebyly dodrženy ani požadavky podle § 157
odst. 2 o. s. ř. Soud neuvádí, jak posuzuje placení nákladů staveb v osobním
vlastnictví z prostředků společenství vlastníků jednotek. Nelze zjistit, zda
rozsudek platí pro případ, že osobní majetek byl pořízen z prostředků
společenství vlastníků jednotek, nebo pro případ, že takto opatřen nebyl,
případně zda podle názoru soudu pravidlům právního pořádku odpovídající
možností, jak zabránit tomu, aby prostředky pro nabývání a zvelebování osobního
majetku byly odebírány z prostředků společenství vlastníků jednotek, je podání
občanskoprávní žaloby a vyčkání rozhodnutí soudu bez ohledu na presumpci
správnosti správního rozhodnutí, která toto umožňuje a na kterou se soud sám
odvolává.
Alternativně dovolatel přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, kterými se dovolací soud doposud
nezabýval, jakož i otázek, které dovolací soud částečně vyřešil, které by ale
měly být posouzeny jinak. Dovolatel formuluje následující otázky:
1. Je v souladu se zásadami vyjádřenými v § 1 o. s. ř., § 2 o. s. ř.,
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“), aby presumpce
správnosti správního rozhodnutí, kterým je umožněn a schválen skutek, proti
němuž poskytuje ochranu zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „TZ“), působila vedle okolností vylučujících
protiprávnost činu podle § 28 - § 32 TZ jako další důvod, pro který čin jinak
nedovolený se stává dovoleným, je-li úředně schválen, takže stát za umožnění a
schválení takového činu a jeho následky nenese odpovědnost podle zákona č.
82/1998 Sb.?
2. Je v souladu se zásadami vyjádřenými v § 1 o. s. ř., § 2 o. s. ř.,
čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aby byl zamítnut nárok na
náhradu újem způsobených nesprávným úředním postupem s odůvodněním, že postup
úřadu se odrazil ve vydání rozhodnutí a pouze v rámci takového rozhodnutí mohla
být namítána jeho případná nesprávnost, i tehdy, jestliže poškozený nebyl
účastníkem řízení, v němž bylo příslušné rozhodnutí vydáno, takové rozhodnutí
neobdržel a neměl účinné prostředky nápravy k namítání jeho nesprávnosti?
3. Je v souladu se zásadami vyjádřenými v § 1 o. s. ř., § 2 o. s. ř.,
čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aby byl zamítnut nárok na
náhradu újem podle zákona č. 82/1998 Sb. s odůvodněním, že příčinou tvrzené
věcné škody je i nesouhlas poškozeného s rozhodnutím společenství, nepodání
žaloby proti takovému rozhodnutí a nevyčkání meritorního rozhodnutí soudu, i
tehdy, jestliže věcná škoda nebyl způsobena rozhodnutím společenství, nýbrž
operativním rozhodnutím v průběhu stavebního řízení učiněným bez zmocnění k
takovému rozhodnutí, které by udělilo společenství, a poškozený se o újmě
způsobené tímto rozhodnutím dozvěděl až poté, co nabylo formy pravomocného
rozhodnutí po skončení stavebního řízení, v němž nebyl účastníkem?
4. Je v souladu se zásadami vyjádřenými v § 1 o. s. ř., § 2 o. s. ř.,
čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aby možnost účinného uplatnění
nároku na náhradu újem podle zákona č. 82/1998 Sb. byla podmíněna požadavkem
zrušení nebo změny pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost i tehdy, jestliže
poškozený neměl účinné právní prostředky nápravy k tomu, aby zrušení
pravomocného rozhodnutí dosáhl?
Následně dovolatel navrhuje, jak mají být výše uvedené otázky řešeny. Dovolatel
navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce nikterak neprokázal
vznik samotné škody, tu toliko tvrdí. V souvislosti s obsahem stavebního
povolení lze uvažovat pouze o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. Stavební povolení však nebylo
zrušeno ani změněno. Ústavní stížnost, kterou se žalobce domáhal zrušení
stavebního povolení, byla odmítnuta. Otázka majetkových vztahů mezi žalobcem a
společenstvím, stejně jako rozhodování společenství o správě vlastního majetku,
není výkonem veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Dále žalovaná
poukázala na okolnost, že Nejvyšší soud již odmítl dovolání téhož žalobce ve
věci obdobného nároku dovozovaného ze stejného skutkového stavu usnesením ze
dne 26. 11. 2014, zp. zn. 30 Cdo 3335/2014.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou podle § 241 odst. 2 o. s.
ř. - dovolatel má právnické vzdělání, dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
Ve vztahu k dovolatelem vymezené přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení
se od jím uváděné ustálené judikatury Nejvyššího soudu dovolací soud uvádí, že
závěry uvedené judikatury se na tuto věc nevztahují, neboť z odůvodnění
napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, že soudy nižších stupňů shledaly nároky
žalobce nedůvodnými pro absenci předpokladů vzniku odpovědnosti státu, a to již
na základě skutkových tvrzení žalobce, aniž by bylo nutné provádět dokazování
(viz obdobně R 62/2000). Nejde tudíž o situaci, kdy by z odůvodnění rozhodnutí
nebylo zřejmé, jaká skutková zjištění soudy nižších stupňů podřadily pod
aplikovanou právní normu. Jelikož se soudy nižších stupňů neodchýlily od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nezakládá dovolatelem vymezená právní
otázka přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání nezakládá rovněž absence
odůvodnění, jak soudy nižších stupňů posoudily placení nákladů staveb v osobním
vlastnictví z prostředků společenství vlastníků jednotek, neboť soudy nižších
stupňů postavily svá rozhodnutí na zcela jiném závěru, tudíž na vyřešení dané
otázky napadená rozhodnutí nezávisí.
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani pro řešení dovolatelem
alternativně formulovaných otázek. Ve vztahu k první otázce dovolací soud
uvádí, že napadené rozhodnutí nezávisí ani na vyřešení otázky kolize zákona č.
82/1998 Sb. se zákonem č. 40/2009 Sb. (obdobně již na tuto okolnost Nejvyšší
soud poukázal v jiné věci téhož žalobce, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3335/2014).
Ve vztahu k druhé a čtvrté otázce dovolací soud uvádí, že námitkou porušení čl.
36 odst. 3 Listiny v případech, kdy byla nezákonným rozhodnutím dotčena osoba,
která nebyla účastníkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, se
Nejvyšší i Ústavní soud již v minulosti zabývaly (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2767/2013, a v něm uvedená
rozhodnutí). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že poškozený, jenž nebyl účastníkem
řízení, není aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené
nezákonným rozhodnutím. Soudy nižších stupňů sice svá rozhodnutí nepostavily na
závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce, ale na závěru, že rozhodnutí
nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. Vzhledem k ustálenému závěru ohledně
absence aktivní legitimace je však zcela nerozhodné, že se žalobce, který nebyl
účastníkem řízení, nemohl zrušení rozhodnutí domáhat. Uvedený závěr nelze
obcházet ani poukazem na případný nesprávný úřední postup, když tento postup
nalezl svůj odraz v obsahu rozhodnutí.
Ve vztahu k třetí dovolatelem vymezené otázce, jíž dovolatel napadá podpůrný
závěr odvolacího soudu ohledně nedostatku příčinné souvislosti, dovolací soud
uvádí, jestliže obstál hlavní důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce
nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného
předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit.
Tato skutečnost činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. 3. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu