30 Cdo 4271/2007

30 Cdo 4271/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní

věci žalobců a) J. H., a b) L. H., zastoupených advokátem, proti žalované R.,

spol. s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 3.020.000,- Kč s

příslušenstvím oproti vrácení automobilu, vedené u Okresního soudu Brno-venkov

pod sp. zn. 7 C 744/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v

Brně ze dne 21. června 2006, č.j. 16 Co 141/2005-123, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2006, č.j. 16 Co

141/2005-158, se ve výroku I., jakož i v akcesorických výrocích o náhradě

nákladů řízení, zrušuje.

II. Zrušuje se rovněž ve vztahu mezi žalobci a), b) a žalovanou rozsudek

Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. srpna 2004, č.j. 7 C 744/2002-123, v jeho

meritorním výroku III., jakož i v jeho akcesorických výrocích o náhradě nákladů

řízení, a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu

řízení.

Úvodem Nejvyšší soud České republiky předesílá, že s ohledem na pravomocné

usnesení Okresního soudu Brno-venkov (dále již „okresní soud“ nebo „soud

prvního stupně“) ze dne 1. srpna 2007, č.j. 7 C 744/2002-169, jímž bylo řízení

vůči (původně) žalobkyni c) J. J. zastaveno a rozhodnuto o tom, že ve vztahu

mezi žalobkyní c) a žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu

nákladů řízení, jsou v záhlaví tohoto rozsudku označováni již pouze žalobci a)

(J. H.) a b) (L. H.).

V záhlaví citovaným rozsudkem okresní soud výrokem I. řízení vůči (původně)

žalobkyni c) (J. J.) zastavil, výrokem II. rozhodl, že se náhrada nákladů

řízení vůči žalobkyni c) nepřiznává, dále výrokem III. uložil žalované

povinnost zaplatit žalobcům částku 3.020.000,- Kč s 1% úrokem prodlení od 10.

srpna 2002 do zaplacení, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku

při současně uložené povinnosti žalobcům a) a b) vrátit žalované vozidlo –

„automobil tovární značky B., barva 892 titan šedá metalíza, výrobní číslo

karosérie WBAGL41020DL90455/2002, výrobní číslo motoru 53852721/2002, TP č.

AP424230, faktura č. 4100200098, zákaznická karta BMW: 10S2001, dříve ZSPZ

B3302-3, nyní SPZ 1M 11617“, a to rovněž do 3 dnů od právní moci tohoto

rozsudku. Výrokem IV. okresní soud uložil žalované povinnost, aby zaplatila

žalobcům a) a b) společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 218.518,- Kč,

do tří dnů od právní moci rozsudku. Konečně výrokem V. cit. rozsudku bylo

žalované uloženo zaplatit „Českému státu na účet Okresního soudu Brno-venkov

znalečné“ ve výši 14.079,- Kč, také ve shora již citované pariční lhůtě.

Okresní soud po provedeném řízení uzavřel, že z listinného důkazu – objednávky

nového osobního vozu – návrhu na uzavření kupní smlouvy a potvrzení závazné

objednávky č. 119/01 bylo prokázáno, že na této objednávce jako kupující je

uvedena (původně) žalobkyně c) J. J., prodávajícím byla žalovaná. Okresní soud

dále zjistil, že tato objednávka byla podepsána žalobcem b), přičemž u podpisu

kupující (strany) bylo uvedeno „v zastoupení a jméno žalobce b/.“ Před podpisem

kupujícího a zástupcem prodávající bylo uvedeno datum 19.12. 2002 namísto

správného 19.12. 2001. Předmětem koupě bylo vozidlo B. a byla touto smlouvou

dohodnuta kupní cena 3.100.000,- Kč, přičemž dále bylo dohodnuto, že záloha

500.000,- Kč na kupní cenu bude zaplacena nejpozději do 20. ledna 2002. Byl

dohodnut i přibližný termín dodání (vozidla), a to březen 2002. Součástí kupní

smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky, které nebyly ani jednou ze stran

podepsány a dále specifikace vybavení vozidla, mezi kterým byl uveden i

„navigační systém včetně TV a cena za toto vybavení činila 141.000,- Kč.“ Z

předávacího protokolu ze dne 26. března 2002 měl okresní soud za prokázané, „že

jako prodávající byla uvedena společnost žalovaná, přebírající J. J. –

žalobkyně c/. Tento předávací protokol podepsal zást. prodejce, podpis toho,

kdo auto převzal, chybí.“ K dalším listinným důkazům, „ke korespondenci

žalobců, dopisům žalované“, k vypracovanému znaleckému posudku „soud při

rozhodování sporu nepřihlédl, neboť tyto nepovažoval pro rozhodnutí ve věci za

podstatné.“ Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci okresní soud

dospěl k právnímu závěru, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná.

„Kupujícím v této smlouvě byla označena J. J. – žalobkyně c/ - dcera žalobců a/

b/. Kupní smlouvu jako takovou však podepsal žalobce b/, přičemž u jeho podpisu

je poznámka v zastoupení. Ke kupní smlouvě není připojena písemná plná moc,

kterou by udělila žalobkyně c/ žalobci b/ k podpisu této kupní smlouvy. Z

výpovědí účastníků bylo jednoznačně prokázáno, že v souvislosti s uzavřením

kupní smlouvy žalobkyně c/ žalobcům a/, b/ žádnou písemnou plnou moc

neudělila.“ Protože v daném případě „dohodou účastníků žalobců a/, b/ a

žalované bylo určeno, že kupní smlouva bude vyhotovena písemně, z tohoto důvodu

vyplynul požadavek, aby plná moc, kterou by udělila žalobkyně c/ žalobcům a/,

b/, byla rovněž písemná.“ Tato písemná plná moc by však musela být udělena

zmocnitelem zmocněnci nebo zmocněncům v době, která by předcházela podpisu

kupní smlouvy. „Žádné jednání následné, s cílem následně, až po podpisu

smlouvy, udělit plnou moc k podpisu kupní smlouvy, by nemělo právní účinky

řádné plné moci. Kupní smlouva je tedy právním úkonem absolutně neplatným.“

Okresní soud pak přistoupil k aplikaci § 457 obč. zák., když dospěl k závěru,

že v důsledku neplatné předmětné kupní smlouvy došlo na straně účastníků k

bezdůvodnému obohacení; rozhodl proto tak, že účastníci jsou si povinni vrátit

předmět bezdůvodného obohacení, jak již shora uvedeno.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. června 2006, č.j.

16 Co 141/2005-158, rozsudek okresního soudu v meritorním výroku III. potvrdil

(výrok I.) , ve výrocích IV. a V. rozsudek okresního soudu změnil tak, že

žalobcům a) a b) a „Českému státu“ se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok

II.), výrokem III. rozsudek okresního soudu v jeho výrocích I. a II. zrušil a

věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Konečně výrokem

IV. odvolací soud rozhodl, že žalobcům a) a b) se náhrada nákladů odvolacího

řízení nepřiznává. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu

vyplývá, že odvolací soud ve vztahu mezi žalobci a), b) a žalovanou považuje

rozhodnutí okresního soudu ve věci samé

za správné. Okresní soud dovodil absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne

19. prosince 2001 z důvodu její neurčitosti v části označení kupující osoby.

Ve smlouvě je jako kupující označena žalobkyně c), avšak smlouva je podepsána

žalobcem b) jako jejím zástupcem, aniž by však byla doložena plná moc k tomuto

právnímu úkonu. Žalovaná byla v přesvědčení (jak vyplynulo z jejího vyjádření k

žalobě na č.l. 18 spisu, jakož i z odvolání proti rozsudku okresního soudu), že

žalobci a) a b) předmětný automobil kupují pro dceru, tj. jakoby byla uzavírána

smlouva ve prospěch třetí osoby, přičemž „žalobci a) a b) však tvrdí, že

kupovali pro sebe, ale tzv. na dceru, aby se vyhnuli problémům v případném

dědickém řízení po a) žalobkyni.“ Podle odvolacího soudu z obsahu předmětné

kupní smlouvy nelze dovodit vůli žalobkyně c) k uzavření smlouvy, a to za

situace, kdy žalobce b) jednal jako její zástupce, aniž by k takovému jednání

byl žalobkyní c) zmocněn. Nedostatek plné moci nemůže být zhojen ani podle

ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák., když v řízení nebylo prokázáno, že by

žalobkyně c) bez zbytečného odkladu právní úkon schválila. Ze smlouvy ale

nemůže být ani ve smyslu stejného ustanovení zavázán žalobce b) sám, a to s

ohledem na ustanovení § 33 odst. 3 obč. zák., který tuto možnost vylučuje za

situace, že osoba, s níž bylo jednáno, o nedostatku plné moci věděla. V tomto

směru odvolací soud uzavřel, že je nepochybné, že žalovaná věděla o nedostatku

zmocnění, když při podpisu kupní smlouvy tato nebyla žalobcem b) předložena.

Smlouva také nemůže zavazovat žalobce a) a b), kteří sice tvrdí svou vůli

koupit auto pro sebe, ale ve smlouvě je jako kupující uvedena žalobkyně c),

tedy vůle žalobců a) a b) je v rozporu s jazykovým projevem zachyceným ve

smlouvě a pochybnosti o tom, kdo je kupující, tak opět nebyly odstraněny. Podle

odvolacího soudu uvedenou smlouvu nelze podle jejího obsahu považovat ani za

smlouvu uzavřenou ve prospěch třetí osoby, tj. žalobkyně c), neboť v takovém

případě by jako kupující ve smlouvě museli být uvedeni žalobci a) a b),

případně jeden z nich a muselo by být ujednáno, že ze smlouvy má být plněno ve

prospěch žalobkyně c). Protože se podle odvolacího soudu „ani výkladem dle

ustanovení § 35 odst. 2 o.z. nepodařilo odstranit pochybnosti v tom směru, kdo

je dle kupní smlouvy ze dne 19.12. 2001 kupujícím osobního vozidla zn. B.,

nezbylo, než smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou pro její neurčitost.“

Bylo-li na základě takto neplatné smlouvy plněno mezi žalobci a) a b) a

žalovanou, byla jim podle ustanovení § 457 obč. zák. po právu uložena povinnost

vrátit si navzájem přijatá plnění. Z těchto důvodů krajský soud napadený

rozsudek v jeho meritorním výroku jako věcně správný podle § 219 o.s.ř.

potvrdil.

Proti výroku I. rozsudku krajského soudu podala žalovaná prostřednictvím svého

advokáta včasné a řádné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní

stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť v daném případě

byla právní otázka ve věci projevu vůle rozhodnuta krajským soudem rozdílně od

rozhodování Nejvyššího soudu České republiky. V dovolání pak žalovaná uplatňuje

dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, tj. že rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná předně namítá, že

odvolací soud nesprávně právně věc posoudil, pokud posuzovanou smlouvu

nekvalifikoval jako smlouvu uzavřenou ve prospěch třetí osoby. Na podporu

tohoto právně kvalifikačního závěru žalovaná argumentuje i vlastním hodnocením

skutečností, které vyplynuly v řízení. Současně však „alternativně namítá“, že

pokud by se v daném případě nejednalo o smlouvu ve prospěch třetí osoby, pak

smlouva byla přesto uzavřena s ohledem na § 33 odst. 2 obč. zák., neboť

skutečnost, že věděla o nedostatku zmocnění nebyla prokázána, ba naopak

dovolatelka byla od počátku v přesvědčení, že žalobci a) a b) kupují auto pro

dceru, tedy pro žalobkyni c). Žalovaná dále namítá, že odvolací soud nevzal v

potaz ustanovení upravující tzv. zastřený právní úkon podle § 41a odst. 2 obč.

zák. a že rozhodl rozdílně od rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci

interpretace projevu vůle smluvních stran. Podle závěru odvolacího soudu se ani

výkladem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. nepodařilo odstranit

pochybnosti v tom směru, kdo je dle kupní smlouvy ze dne 19. prosince 2001

kupujícím osobního vozidla zn. B., a nezbylo tedy, než smlouvu posoudit jako

absolutně neplatnou pro její neurčitost. Podle žalované odvolací soud sice

cituje v odůvodnění svého rozhodnutí, že postupoval při odstranění pochybností

o obsahu kupní smlouvy podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., nicméně

skutečný obsah vůle smluvních stran nezjišťoval a nebral náležitý zřetel ke

všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření

smlouvy, jakož i následného chování stran a ani nevyhodnotil, proč případně

takový postup povaha věci nepřipouští. Žalovaná uzavírá, že rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka ve

věci interpretace projevu vůle smluvních stran je dovolacím soudem rozhodována

rozdílně; v tomto směru je činěn odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech

sp. zn. 29 Odo 108/2003, 33 Cdo 1527/99 a 33 Cdo 390/2002. Žalovaná navrhla,

aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený výrok I. rozsudku odvolacího

soudu, jakož i výrok III. rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu

soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k podanému dovolání žalované písemně nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) poté, co přihlédl k čl. II

bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s přihlédnutím k

tomu, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle

ustanovení

§ 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst.

1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené náležitosti ve smyslu 241a odst. 1 o.

s. ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.

1 písm. a/ o. s. ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního

stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,

že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil

(§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a dovolací soud dospěje k

závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam

(§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm.

a) a b) o. s. ř., neboť napadeným výrokem ve věci samé rozsudku odvolacího

soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, nýbrž byl v jeho meritorním

výroku III. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrzen.

Dovolací soud proto posuzoval otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se závěrem, že napadené rozhodnutí má ve věci

samé

po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. z

důvodů, že otázku projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. při uzavírání

předmětné kupní smlouvy – při skutkovém stavu věci, který v dovolacím řízení

nelze jakkoli revidovat (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) – řeší v rozporu s

hmotným právem.

Předně je třeba zdůraznit, že odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení

svého rozsudku nesprávně uvádí, že „soud I. stupně správně dovodil absolutní

neplatnost kupní smlouvy ze dne 19.12. 2001..z důvodu její neurčitosti v části

označení kupující osoby.“ Jak totiž plyne z odůvodnění písemného vyhotovení

rozsudku okresního soudu, nalézací soud učinil skutkový závěr, že původně

žalobkyně c) nezmocnila žalobce a) a b) k uzavření žádné písemné smlouvy. Právě

v absenci tohoto (hmotněprávního) zmocnění shledal okresní soud předmětnou

kupní smlouvu absolutně neplatnou, aniž by v rámci své aplikační úvahy

explicitně odkázal na příslušné pravidlo chování, z nějž tuto absolutní

neplatnost kupní smlouvy dovodil. Je přitom zřejmé, že okresní soud poté, co

citoval ustanovení § 31 odst. 1 a 4 obč. zák. upravující institut

hmotněprávního zastoupení v rámci aplikační fáze, zcela rezignoval na

posouzení, zda některá z jím zjištěných skutečností je či není předvídána v

hypotéze ustanovení § 33 odst. 1 resp. odst. 2 obč. zák. upravující důsledky

překročení jednání zmocněnce, resp. jednání někoho za jiného bez plné moci.

Tato právně verifikační fáze aplikačního procesu nalézacího řízení se přitom

zjevně jevila jako esenciální pro meritorní posouzení daného případu.

Odvolací soud namísto toho, aby se zmíněným právně kvalifikačním deficitem

nalézacího soudu zabýval, své rozhodnutí postavil při akceptaci, resp. převzetí

skutkového stavu věci zjištěného okresním soudem na právním závěru, že

nepodařilo-li se odstranit pochybnost v tom směru, kdo je podle kupní smlouvy

ze dne 19. prosince 2001 kupujícím osobního vozidla zn. B. nezbylo, než smlouvu

posoudit jako absolutně neplatnou pro její neurčitost. Skutkový stav, jak byl

zjištěn okresním soudem a v odvolacím řízení při absenci (doplnění či

zopakování) dokazování nedoznal žádné změny, však takový právně kvalifikační

závěr prozatím neumožňuje učinit. Odvolací soud – na rozdíl od okresního soudu

– se sice ve svém rozsudku zmiňuje o § 33 odst. 2 obč. zák., avšak jeho

aplikaci na daný případ vylučuje s jednoznačným závěrem, že „ v řízení nebylo

prokázáno, že by c) žalobkyně bez zbytečného odkladu tento právní úkon

schválila“, ačkoliv okresní soud se touto otázkou a verifikací skutkových

tvrzení nezabýval, když „k dalším listinným důkazům, ke korespondenci žalobců

dopisům žalované...(roz. při dokazování, resp. hodnocení důkazů ve smyslu § 132

o.s.ř.) nepřihlédl, neboť tyto nepovažoval pro rozhodnutí ve věci za

podstatné.“

Podle § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku,

změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým

projevem spojují.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat

nejenom posle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo

právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,

určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se

tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li

nejasný jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle

jednoznačným způsobem stanovit, ať již z důvodu, že zde taková vůle zcela

absentovala, nebo proto, že projevená vůle nebyla ve smyslu shora popsaného

určitě vyjádřena. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho

výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35

odst. 1 obč. zák.). Ve smyslu občanského zákoníku je tedy třeba právní úkon

považovat za určitý a srozumitelný, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní

úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak,

aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. Pokud ta která esenciální

náležitost právního úkonu (např. z hlediska jeho určitosti) absentuje, nemůže

takto učiněný úkon vyvolat sledovaný vznik, (obsahovou) změnu či zánik

příslušného právního vztahu. K závěru o neurčitosti právního úkonu však lze

dospět až poté, kdy pochybnosti o jeho určitosti nelze odstranit ani jeho

výkladem. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu

vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán (k tomu srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo

1300/2008, in www.nsoud.cz). V tomto případě takovou listinou byla předmětná

kupní smlouva, kde J. J., dcera žalobců a) a b), jež původně v řízení

vystupovala v procesním postavení třetí žalobkyně (žalobkyně c/), byla uvedena

jako kupující, přičemž tuto smlouvu podepsal její otec – žalobce b) s dodatkem

„v zastoupení.“ Již z tohoto jazykového vyjádření nemohou vznikat žádné

interpretační potíže, které by mohly zakládat úvahu o neurčitosti subjektu na

straně kupující, neboť subjekt, jenž se měl nacházet v postavení kupujícího,

byl zcela srozumitelně, ale také určitě slovy vyjádřen (nezaměnitelně

identifikován); jinou otázkou pochopitelně je, zda došlo k uzavření kupní

smlouvy, resp. zda takto učiněný úkon splňuje všechny náležitosti právního

úkonu a zda v jeho důsledku je někdo vůbec, a pokud ano, pak který subjekt

zavázán resp. oprávněn.

Lze tedy uzavřít, že při skutkovém stavu věci, jak byl zjištěn okresním soudem

a převzat odvolacím soudem, jeví se právní závěr odvolacího soudu o neurčitosti

právního úkonu nesprávný a z hlediska vyloučení právního důsledku předvídaného

v ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. za zjevně předčasný (k tomu srov. např.

reklamační dopis J. J. ze dne 2. června 2002 na č.l. 108-109 adresovaný

advokátu žalované, v němž tehdejší advokát jmenované odkazuje na předchozí

telefonickou komunikaci, a v němž se mj. uvádí: „můj klient získal automobil,

jenž neodpovídá té specifikaci, kterou si klientka objednala a zaplatila a Váš

klient se zavázal dodat auto v objednané specifikaci...“). Z uvedeného plyne,

že je naplněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně

vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud

je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím

důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, ve smyslu §

242 odst. 3 o.s.ř. povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, §

229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání

uplatněny.

Z obsahu spisu je zřejmé, že ač žalobci podáním doručeným okresnímu soudu dne

11. listopadu 2003 (na čl. 42-43) vznesli námitku podjatosti proti soudkyni

okresního soudu I. H., o této námitce odvolací soud postupem předvídaným v

ustanovení § 16 odst. 1 o.s.ř. nerozhodoval. Namísto toho, v procesní situaci,

kdy zmíněná soudkyně v rámci svého vyjádření k vznesené námitce mj. uvedla, že

„pokud mě však žalobci ve svém podání...opakovaně bezdůvodně vyslovují

nedůvěru, cítím se již nyní podjatá i já, a to ve vztahu k žalobcům“ (viz č.l.

45), předseda okresního soudu postupoval podle § 15 odst. 2 o.s.ř., když dospěl

k závěru, že u této soudkyně je důvod pochybovat o její nepodjatosti, a proto

tuto věc přidělil k projednání a rozhodnutí soudkyni téhož okresního soudu L.

Š. (viz č.l. 95). Podle názoru dovolacího soudu tímto postupem došlo k naplnění

jiné vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když

žalovanou v dovolání nebyla uplatněna, neboť spis s uplatněnou námitkou

podjatosti soudkyně H. měl být neprodleně předložen nadřízenému soudu, což byl

v tomto případě Krajský soud v Brně. Panují zde tak pochybnosti, zda tímto

postupem nebyl účastníkům odňat jejich zákonný soudce, přičemž z pohledu

dovolacího řízení zde tímto byla osvědčena jiná vada, jež mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího

soudu v jeho napadeném meritorním výroku a na něm závislých nákladových

výrocích zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody

zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně,

byl ve shora vymezeném rozsahu zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu

prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř. V jeho

průběhu budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním

názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve

spojení s § 226 odst. 1 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení

dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá

o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. listopadu 2009

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu