U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce
P. U., zastoupeného JUDr. Ing. Helenou Svatošovou, advokátkou se sídlem v Praze
7 - Holešovicích, U Průhonu 23, proti žalované JUDr. R. V., zastoupené JUDr.
Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, o
ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C
3/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23.
června 2009, č. j. 1 Co 54/2009-117, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Dalibora Kalcso, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. října 2008, č. j. 16 C
3/2008-84, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo sdělit prostřednictvím
služby České tiskové kanceláře Protext, že její výrok, uvedený dne 4. listopadu
2007 v pořadu Otázky V.M., vysílaném Českou televizí na kanálu ČT 24, na výzvu
televizního moderátora požadujícího vyjádření k myšlence z komentáře P. U. v
deníku Právo ze 3. listopadu 2007:“Já ten článek, z kterého citujete, jsem také
četla. A v tom článku tak, jak bývá už v poslední době, bych řekla celkem
pravidlem u pana U., jsou zveřejňovány a prezentovány nepravdy, dezinformace a
lži.“, je nepravdivý – žádné lži ani záměrné informace či zjevné nepravdy v
tomto článku ani v jiných komentářích P. U. týkající se státního zastupitelství
a tehdejší trestní věci proti J. Č. nejsou, že tehdejší svůj výrok považuje za
neuvážený a lituje toho. Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2009, č. j. 1 Co 54/2009-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vycházel při tom z celkového kontextu, v němž
žalovaná svůj výrok pronesla a dovodil, že vyslovila hodnotící soud, kterým
vyjádřila svůj názor zejména ve vztahu k článku žalobce ze 3. listopadu 2007. Proto neshledal v předmětném výroku neoprávněný zásah do osobnostních práv
žalobce ve smyslu § 11 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Není proto dána
odpovědnost žalované podle § 13 téhož zákona. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatňuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a domnívá se tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že jde o rozhodnutí, které má
po právní stránce zásadní význam, a to nejen pro rozhodnutí v této věci, ale
též z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, když rozhodovací praxe
dovolacího soudu ve sporech vyplývajících z práva na ochranu osobnosti
nevyřešila otázku, zda v případě, kdy je osoba označena za šiřitele lží a
nepravd, jde o hodnotící soud (resp. adekvátní kritiku) nebo skutkové tvrzení. Výrok žalované o uvádění lží podle odvolatele není hodnotícím soudem, ale
skutkovým tvrzením, protože jde o jednoznačný výrok o existenci prokazatelného
jednání žalobce, které bylo dominantně motivováno touhou poškodit difamovanou
osobu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila prostřednictvím svého právního
zástupce. Domnívá se, že dovolání není přípustné, když otázka, co je a co není
hodnotící soud byla v soudní praxi vyřešena. I v případě, že dovolání by
přípustné bylo, považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a
konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu
ustanovení § 11 a § 13 o.z., zejména pak otázku rozlišení mezi skutkovým
tvrzením a hodnotícím soudem, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo 1924/2005 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 20. ledna
2010, sp.zn. 30 Cdo 2900/2008). Pokud z dovolání vyplývá (§ 41 odst. 1 o.s.ř.)
případné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak
nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z
obsahu dovolání lze dovodit dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v
časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze
dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopisu
Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné
podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením
advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srovnej § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2, § 17
písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových
výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené
náhrady nákladů dovolacího řízení činí 4.050,- Kč, která je po úpravě o 20% daň
z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalované, představována částkou
4.860,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.