30 Cdo 4328/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní
věci žalobce M. V., zastoupeného JUDr. Lubomírem Poláchem, advokátem se sídlem
ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 42, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp.zn. 23 Nc 23/2008, o ochranu osobnosti, odškodném a náhradě škody, o
dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. srpna
2009, č.j. 1 Co 129/2009-37, takto:
I.
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen soud prvního stupně) usnesením ze dne 25.
března 2009, č.j. 23 Nc 23/2008-26, odmítl podání žalobce ze dne 4.12.2008,
které je podle svého obsahu žalobou a žalobci nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobce se proti žalovaným označeným jako 1) P. V., O., J. M.,
K., zaměstnanci FÚ ve Frýdku-Místku a žalovaný 2) M. Z., zaměstnanec FÚ ve
Vysokém Mýtě, domáhal náhrady škody ve výši 2.000.000,- Kč po každém z
žalovaných a dále svůj návrh označil jako žalobu na ochranu osobnosti. Prví
žalovaní měli vydávat nezákonná rozhodnutí a druhý žalovaný měl postupovat
nesprávným úředním postupem. V žalobě rovněž žalobce navrhl, aby žalovaní 1, 2
z řízení vystoupili a na jejich místo vstoupil FÚ ve Frýdku-Místku a FÚ ve
Vysokém Mýtě. Žalobce dále požadoval, aby se tito žalovaní omluvili za to, že
jejich zaměstnanci V., O., M., K.-Z. vydávali neoprávněná a nezákonná
rozhodnutí, ve kterých žádali v pokutách a sankcích milionové finanční částky.
Dále požadoval zaplatit jako finanční kompenzaci, zadostiučinění a odškodné 2 x
2.000.000,- Kč. Soud prvního stupně vyzval žalobce k odstranění vad žaloby, ale
žalobce vady žaloby neodstranil.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením
ze dne 27. srpna 2009, č.j. 1 Co 129/2009-37, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Poté, co neshledal důvodnou opakovanou námitku podjatosti
soudkyně soudu prvního stupně, která ve věci rozhodovala, dospěl k závěru, že
žaloba dosud není pro vady projednatelná. Žaloba postrádala konkrétní vymezení
okruhu účastníků, neobsahovala konkrétní vymezení skutků, kterými se žalovaní
měli dopustit zásahu do osobnostních práv žalobce a žaloba rovněž postrádala
jasné vymezení žalobního petitu, tedy toho, čeho se žalobce domáhal. Uvedené
vady nebyly odstraněny k výzvě soudu prvního stupně, ani v průběhu odvolacího
řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dne 9.11.2009 dovolání žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zmatečné a žalobu za projednatelnou,
netrpící žádnými vadami. Poukazuje dále na procesní kroky, které v řízení
činil, zejména na opakované námitky podjatosti soudkyně soudu prvního stupně,
kterým nebylo vyhověno. Má za to, že v řízení dochází k nečinnosti soudu a
záměrně je mu odpírán přístup k soudu. Soudem prvního stupně nebyl řádně vyzván
k odstranění vad, tento soud vady neodstranil, ani se tak nestalo v odvolacím
řízení a později vydal „mystifikující usnesení, ve kterých záměrně na podkladě
vynesených nepravdivých znaleckých posudků zamlžil přesně specifikované
vymezení okruhu účastníků“. Opětovně se domáhá vyloučení soudkyně soudu prvního
stupně, žádá odvolací soud o zrušení usnesení soudu prvního stupně a domáhá se
ochrany před nečinností soudů. Soudem ustanovený advokát následně doplnil
dovolání žalobce tak, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
přičemž vlastní důvody jsou popsány v dovolání žalobce ze dne 9.11.2009. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1.7.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení
odvolacího soudu, které bylo vydáno po tomto datu (srov. Čl. II bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241b odst. 2 věta druhá o.s.ř., k tomu
oprávněnou osobou (účastníkem řízení), a že jde o usnesení, proti kterému je
podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené
usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zjevně bezdůvodné. Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat
kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce
dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1
větu druhou o.s.ř.). Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo
nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil
nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo
opravu provést (srov. § 43 odst.1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu
žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení
pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto
následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o.s.ř.).
Odmítají-li soudy obou stupňů v přezkoumávané věci žalobu žalobkyně činí tak
pro absenci vylíčení rozhodujících skutečností, které slouží k vymezení
předmětu řízení po skutkové stránce, nedostatečné vymezení okruhu žalovaných a
nesrozumitelný petit žaloby. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé
o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na
jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové
skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje
svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením
rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení,
uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v
žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu
žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň
takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové
stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně, a to při přípravě
jednání, popřípadě též, budou-li k tomu splněny zákonem stanovené podmínky, při
jednání před soudem prvního stupně. Označením důkazů v žalobě plní žalobce
svoji důkazní povinnost, uloženou mu ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a §
120 odst. 1 o.s.ř. Neoznačí-li žalobce důkazy v žalobě, nejde o vadu žaloby,
která by bránila pokračování v řízení; také důkazní povinnost může žalobce
splnit rovněž dodatečně při přípravě jednání, popřípadě, budou-li k tomu
splněny zákonem stanovené podmínky, při jednání před soudem prvního stupně. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní
petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh
na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, rovněž
tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z
obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena
rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby
patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj
peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, které bylo uveřejněno pod č. 209 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002). Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být
přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o
čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v
ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim
jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní
petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do
výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo
(z materiálního hlediska) vykonatelné.
Přesný, určitý a srozumitelný žalobní
petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným
předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska)
vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení
sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá,
současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na
znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o.s.ř žalobci
neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo
patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v
žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu
žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena
rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., aby
bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního
vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo
právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nebo
podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo
právní skutečnost je či není). Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z
žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce
svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v
přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li -
bez ohledu na to, zda po stránce "kvalitativní" nebo "kvantitativní" - neurčitá
nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu
doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění
nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu
žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení
pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto
následku poučen (§ 43 odst. 2 o.s.ř.) [srov. například právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo
uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003]. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s výše uvedenými závěry. Žalobce k
řádné výzvě soudu prvního stupně vady neodstranil a neučinil tak ani v průběhu
odvolacího řízení. O opakovaných námitkách podjatosti soudkyně soudu prvního
stupně bylo rozhodnuto soudem odvolacím tak, že tyto námitky směřující do
postupu soudu, nebyly shledány důvodnými. Žaloba tak i nadále postrádá jasné
vymezení okruhu účastníků, rozporný je již počet žalovaných, když žalobce za
žalované označuje několik (ne úplně identifikovaných) fyzických osob, zatímco
finančního plnění se domáhá po dvou žalovaných ( 2 x 2.000.000,- Kč), zcela
chybí jasné vymezení skutku, v němž je spatřováno porušení práv žalobce a petit
žaloby tak pro tyto vady ani nemůže být jednoznačným vyústěním rozhodujících
skutečností, jež měly být vylíčeny v žalobě. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř.), dovolání žalobce podle § 243b odst.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty 1, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu