U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce Ing. L. M., právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou,
advokátkou, se sídlem Ostrava, Masná 1493/8, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení 220.000,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro
Praze 2 pod sp. zn. 18 C 293/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č.j. 28 Co 68/2013 – 47, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
září 2012, č.j. 18 C 293/2011–30, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 19.750,- Kč od 8. 1. 2012 do 15. 2.
2012, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně soud prvního stupně
zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 220.000,- Kč s
úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 6. 9. 2011 do 7. 1. 2012, dále úrok z
prodlení ve výši 7,75 % od 8. 1. 2012 do 15. 2. 2012 z částky 200.250,- Kč a od
16. 2. 2012 úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 220.000,- Kč.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. června
2013, č.j. 28 Co 68/2013 – 47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a dále rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení
coby nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 zák. č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).
Odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně správně stanovil
celkovou délku řízení i základní částku, která byla následně zkrácena o 40 % z
důvodu složitosti věci, kdy klíčový spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 10
Cm 160/1999, byl těžko dostupný, jelikož řízení v něm nebylo dosud ukončeno a
žalobce si byl této skutečnosti vědom, současně se ve věci jednalo o dva
uplatněné nároky a řízení probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy. Z důvodu
malého významu pro žalobce pokrátil dovolací soud základní částku o 30 %, když
se v dané věci nejednalo o řízení se zvýšením významem, žalobce vzal část
nároku zpět a byl jen nepatrně úspěšný. Dále měl odvolací soud za to, že
žalobce sám částečně přispěl k celkové délce řízení, a proto byla celková
částka snížena o dalších 10 %. Odvolací soud uzavřel, že nesprávným úředním
postupem vznikla žalobci nemajetková újma, která byla žalovanou již dostatečně
odškodněna částkou 27.375,- Kč v rámci předběžného uplatnění nároku u žalované.
Žalobce (dále jen „dovolatel“) podal včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále
jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel namítá, že soudy zcela pominuly, že řízení,
za které žádná nemajetkovou újmu, bylo samo již kompenzačním řízením za průtahy
ve věci pod sp. zn. 10 Cm 160/1999 a je tedy zcela nepřípustné, aby byl
opětovně vystaven dalším průtahům a poukázal na judikaturu Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“). Dovolatel dále napadá důvody, proč byla
zkrácena základní částka o 30 % u významu věci a celkové složitosti věci o 40
%. Dovolatel má naopak za to, že měla být nejprve stanovena vyšší základní
částka, když to dovolatel navrhnul a ta pak měla být zvýšena z důvodu postupu
soudů a jejich nečinnosti s ohledem na to, že původní řízení sp. zn. 10 Cm
160/99 dosud není skončeno, když probíhá řízení o obnově řízení. Dovolatel tak
navrhnul, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu projednání. K podanému dovolání se žalovaná nijak nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2
o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jestliže dovolatel namítal ve svém dovolání, že mu měla být přiznána vyšší
náhrada nemajetkové újmy, protože se jednalo o kompetenční řízení za průtahy v
řízení, tak je pravdou, že v rozsudku ESLP ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha
proti České republice, stížnost č. 7051/06, trvalo kompenzační řízení tři a půl
roku, z toho 10 měsíců posuzovalo žádost poškozeného Ministerstvo
spravedlnosti, a zbývající dobu projednával věc soud prvního stupně, který
přiznal poškozenému z důvodu délky řízení o odškodnění dalších 30.000,- Kč. Přesto Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že stěžovatel vedl řízení o
odškodnění po dobu více než tří a půl roku, aniž by dosáhl dostatečné nápravy,
a stěžovateli přiznal dalších 2.100,- € (a contrario srov. rozsudek ESLP ze dne
14. 10. 2010, ve věci Veriter proti Francii, stížnost č. 31508/07, § 83 – 87). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn.
30 Cdo 3340/2011, k
tomuto dále doplnil, že namítat – důvodně – délku samotného kompenzačního
řízení je vázáno na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení
před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle § 118b odst. 1 a 2
o. s. ř., což platí obdobně i pro řízení odvolací (viz ustanovení § 205a odst. 1 a § 216 odst. 2 o. s. ř). Délku kompenzačního řízení proto musí žalobce
namítat do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení. V posuzované věci dovolatel navrhnul zvýšení základní částky až v podaném
dovolání. I přes výše citovanou judikaturu ESLP, občanský soudní řád vzhledem k
ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. neumožňuje, aby dovolatel v této fázi řízení
uplatnil nový nárok. Proto soudy postupovaly řádně, když délku kompenzačního
řízení nijak nezohlednily, neboť toto zvýšení dovolatel před soudem prvního
stupně a do nastoupení účinků koncentrace řízení nijak nenavrhoval. Také otázkou zvyšování a snižování základní částky přiměřeného odškodnění se
již dovolací soud ve své judikatuře zabýval. Ve svém rozhodnutí ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, uvedl, že tato otázka je dle kritérií § 31a
odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci
dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %). Z dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí proti výši přiznaného zadostiučinění,
resp. jak byla posuzována zákonná kritéria a jejich přiznaná výše. Vzhledem k
individuálním okolnostem případu, kdy zde byly důvody pro snížení celkové
náhrady nemajetkové újmy a ke skutečnosti, že žalovaná již dovolateli uhradila
celkovou částku 27.375,- Kč, která se nejeví jako zcela zjevně nepřiměřenou,
lze konstatovat, že odvolací soud tak vzal v potaz všechna kritéria uvedená v
ustanovení § 31a odst. 3 písm. OdpŠk a řádně uvedl, z jakých důvodů zde byly
dány podmínky pro snížení přiznaného nemajetkového zadostiučinění, a proto tato
námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Poslední námitce dovolatele, že soudy měly do celkové délky řízení započítat i
délku za dovolací řízení, které ve věci probíhalo, nelze přisvědčit, neboť se
jednalo o nově tvrzené skutečnosti, které vznikly po vyhlášení rozsudku soudu
prvního stupně, ale je žalobce včas neuplatil před odvolacím soudem, ačkoli mu
nic nebránilo (srov. § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.), aby tak učinil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2014
JUDr. Lubomír P t á č
e k, Ph.D.
předseda senátu