30 Cdo 4404/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce
D. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem
Balíkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České
republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o
náhradě škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 32/2018, o
dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2018, č.
j. 23 Co 220/2018-24, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se žalobou proti žalované označené jako Česká republika – Ministerstvo
zemědělství domáhal zaplacení částky ve výši 13 980 000 Kč s příslušenstvím
jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Pozemkového fondu
České republiky. Pozemkový fond se žalobcem (a jeho manželkou) uzavřel dne 29.
6. 2005 smlouvu o převodu pozemku, která byla rozsudkem Okresního soudu v
Liberci ze dne 24. 7. 2013, č. j. 19 C 208/2005-376, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 16. 6. 2016, č. j. 29
Co 560/2013-598, shledána neplatnou pro rozpor se zákonem. V důsledku této
neplatnosti byla určena jako vlastník pozemku Česká republika, čímž měla
vzniknout žalobci tvrzená škoda. Žalobce dále uvedl, že podal dne 19. 3. 2018
žalobu stejného obsahu proti České republice – Státnímu pozemkovému úřadu u
Obvodního soudu pro Prahu 3, která je vedena v řízení pod sp. zn. 4 C 168/2018.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22.
5. 2018, č. j. 19 C 32/2018-10, rozhodl o zastavení řízení (výrok I), o náhradě
nákladů řízení (výrok II), o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok III) a
vyzval žalobce ke sdělení bankovních údajů k navrácení soudního poplatku (výrok
IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým usnesením ze dne 27. 7.
2018, č. j. 23 Co 220/2018-24, odmítl odvolání žalobce do výroku IV soudu
prvního stupně (výrok I), potvrdil výroky soudu prvního stupně I, II a III
(výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok III).
Soudy vyšly z toho, že žalobce vede další kompenzační řízení u Obvodního soudu
pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 168/2018, ve kterém žaluje Českou republiku –
Státní pozemkový úřad, přičemž související žaloba obsahuje shodná skutková
tvrzení ohledně rozhodujících skutečností vztahujících se ke vzniku
odpovědnosti žalovaného státu za škodu a nárok ve stejné výši jako v
projednávaném řízení. Rozdíl mezi oběma žalobami byl zjištěn pouze v označení
příslušné organizační složky státu (v související žalobě je uveden Státní
pozemkový úřad).
Na základě výše uvedených skutkových zjištění, žalobcem nerozporovaných,
odvolací soud posoudil věc z části tak, že žalobcem tvrzené okolnosti, které se
vztahovaly k předběžnému projednání nároku Ministerstvem zemědělství a Státním
pozemkovým úřadem (organizačními složkami státu bez právní subjektivity) nemají
z hlediska posouzení totožnosti skutku žádný význam. Jedná se o okolnosti,
které mají dopad pouze do oblasti procesních podmínek řízení s ohledem na § 14
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
(dále také „OdpŠk“).
Odvolací soud svůj závěr o zastavení řízení pro překážku litispendence založil
vedle zjištěného shodného předmětu obou řízení (souvisejícího i předmětného)
rovněž na totožném okruhu účastníků na straně žalující i na straně žalované,
protože žalovanou je v obou řízeních Česká republika. Odvolací soud své právní
posouzení podepřel usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33
Odo 67/2004, se závěrem, že označí-li žalobce organizační složku státu, která
nebyla příslušná za stát jednat, nešlo o vadu podání ani o nedostatek podmínky
řízení, neboť ustanovení § 21a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), závazně stanoví, kdo
vystupuje v řízení za stát, takže soud musí z úřední povinnosti správnou
organizační složku zjistit a začít s ní jednat. Přitom odkázal i na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, dle kterého za
stát může před soudem v téže věci jednat jen jedna jeho organizační složka.
Odvolací soud uzavřel, že pokud bylo totožné související řízení u Obvodního
soudu pro Prahu 3, sp. zn. 4 C 168/2018, zahájeno dříve, než řízení předmětné,
musí být předmětné řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (tzv.
překážku litispendence) ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř. zastaveno dle
ustanovení § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu do výroků II a III napadl žalobce, zastoupený
advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o.
s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila přípisem ze dne 19. 11. 2018 tak, že plně
souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání
zamítl.
Dovolatel spatřoval přípustnost dovolání v tom, že právní otázky vyřešené
dovolacím soudem mají být vyřešeny jinak, a důvodnost dovolání v tom, že jde o
nesprávné právní posouzení věci. Jednalo se o otázky řešené dle dovolatele
zejména judikaturou Nejvyššího soudu v usneseních ze dne 27. 9. 2016, sp. zn.
30 Cdo 2577/2016, a ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Cdo 67/2004 :
(1) Kolik organizačních složek může jednat za stát a zda jich může
jednat více?
(2) Je na soudu, aby určil, která organizační složka má za stát jednat?
Dovolatel považoval judikaturní praxi „jako rozpornou s ustanovením čl. 36
Listiny základních práv a svobod, protože porušuje pravidlo rovnosti účastníků
tím, že soud rozhoduje v zájmu jednoho účastníka na úkor účastníka druhého,
přihlížením k tomu, aby stát byl kvalifikovaně zastoupen“. Dále nepovažoval obě
žaloby za totožné, neboť jejich odlišnost je dána tím, u koho bylo o náhradu
žádáno v rámci předběžného projednání věci, a s jakým výsledkem. Dovolatel
rozlišoval jednotlivé organizační složky státu dle hospodaření s penězi z
hlediska plnění případné náhrady škody a rozdíl viděl i v tom, že k porušení
povinností došlo jednáním ze strany více organizačních složek s dopadem do
jejich možného různého procesního postupu a případné kolize zájmů.
Dovolatel dále namítal, že otázka, „zda označení více organizačních složek
žalobcem, jež mají za stát jednat, zakládá překážku litispendence ve vztahu k
jedné z organizačních složek“, nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Dovolatel uzavřel svoji argumentaci tím, že byly-li podány dvě žaloby proti
témuž státu, ale proti dvěma jeho organizačním složkám, mělo by být řízení
vedeno proti těmto oběma organizačním složkám tak, že soud prvního stupně měl
věc postoupit Obvodnímu soudu pro Prahu 3 ke spojení obou věcí ke společnému
projednání a rozhodnutí (i ohledně otázky místní příslušnosti soudů). Tedy
důvod pro zastavení řízení pro litispendenci nebyl dán a také možnost žadatele
domoci se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je za hranicí ústavnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolací soud ve své ustálené praxi již několikrát posuzoval povahu procesních
podmínek při vystupování organizační složky za stát v režimu zákona č. 82/1998
Sb. Ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015, uveřejněném
pod číslem 76/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že je-li
žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či
nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě) došlo v
působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může za stát vystupovat
jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho
nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s
ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude za
žalovanou Českou republiku vystupovat. (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Označí-li žalobce jako žalovanou organizační složku nebo organizační složky,
které nebyly příslušné za stát jednat, nejde o vadu podání ani o nedostatek
podmínky řízení; soud je povinen z úřední povinnosti správnou organizační
složku zjistit a začít s ní jednat, aniž by o tom vydával zvláštní usnesení
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004).
Odvolací soud tedy věc posoudil ve shodě s judikaturou dovolacího soudu, když
rozhodl o zastavení řízení z důvodu litispendence, neboť je zjevné, že žalobce
nemůže jednat o totožném nároku proti České republice současně se dvěma
organizačními složkami státu společně v jednom řízení ani ve více řízeních
samostatně. Stejně tak je zjevné, že určení organizační složky oprávněné
vystupovat za stát bude (nebylo-li) provedeno v souvisejícím řízení, jehož
zahájení časově předchází předmětné řízení, přičemž určení organizační složky
reguluje zákon, nikoli soud.
Odvolací soud se nemohl odchýlit ani od ustálené praxe v části věci řešené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016 (kam
směřuje dovolatel námitkou o dvou žalobách), ve kterém šlo o jednání soudu
současně s několika organizačními složkami, ale ve více samostatně vymezených
nárocích (objektivní kumulace nároků), neboť odvolací soud takový stav
neshledal, ani dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu nerozporoval. Z
výše uvedených důvodů dovolací soud neshledal dovolání v napadeném rozsahu
přípustným a neshledal ani důvod ke změně rozhodovací praxe, jak požadoval
dovolatel.
Také otázka, „zda označení více organizačních složek žalobcem, jež mají za stát
jednat, zakládá překážku litispendence ve vztahu k jedné z organizačních
složek“ je nepřípustná dle § 237 o. s. ř. z důvodu, že odvolací soud nezaložil
své rozhodnutí na takovém závěru. Odvolací soud shledal překážku zahájeného
řízení dle § 83 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k pasivně legitimované České
republice (jako jediné možné v režimu zákona č. 82/1998 Sb.), nikoli k její
organizační složce.
O otázce domožení se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., které je dle
dovolatele za hranicí ústavnosti, odvolací soud nerozhodoval (jeho rozhodnutí
na ní nezáviselo) právě z důvodu zastavení řízení pro litispendenci. I v této
námitce je tedy dovolání nepřípustné.
Dovolací soud neshledává svoji ustálenou rozhodovací praxi rozpornou s čl. 36
Listiny základních práv a svobod, neboť tato rozhodovací praxe pouze odráží
specifičnost postavení státu v soukromoprávních vztazích jako právnické osoby,
která se v procesní rovině v ustanovení § 21a o. s. ř. projevuje vlastní
úpravou vystupování organizačních složek státu za stát. Nelze přitom uzavřít,
že by tato rozhodovací praxe privilegovala stát jako účastníka řízení, pakliže
opačný postup by nutně vedl k tomu, že už samo nesprávné označení organizační
složky státu žalobcem by mohlo být důvodem zamítnutí žaloby.
Toliko na okraj, když v této souvislosti dovolatel nevymezuje předpoklady
přípustnosti dovolání, čímž jsou nastíněné otázky vyloučeny z dovolacího
přezkumu (§ 241a odst. 2, § 243c odst. 1 o. s. ř.), dovolací soud uvádí, že
předběžné uplatnění nároku u dvou různých organizačních složek nemůže z
hlediska překážky litispendence představovat relevantní skutkovou odlišnost,
neboť ani předběžné uplatnění nároku u nesprávné organizační složky nemůže být
s ohledem na ustanovení § 14 odst. 2 OdpŠk poškozenému jakkoliv na újmu.
Překážka litispendence pak nemůže být odstraněna spojením věcí ke společnému
projednání podle § 112 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 22 Cdo 1622/2015).
Dovolání v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné dle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu