U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobkyň a) V. K., a b) A. K., zastoupených JUDr. Janem Pavlokem,
Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
270/2012, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.
4. 2015, č. j. 30 Co 102/2015-186, takto:
I. Dovolání proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 4. 2015, č. j. 30 Co 102/2015-186, v rozsahu, v jakém byly potvrzeny
zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 30 Co
102/2015-186, se ve výroku III zrušuje a v tomto rozsahu se mu věc vrací k
dalšímu řízení.
Předmětem řízení (po spojení věcí sp. zn. 15 C 137/2011 a sp. zn. 15 C
2700/2012 k společnému projednání) bylo zaplacení náhrady nemajetkové újmy,
kterou měly žalobkyně jako matka a dcera utrpět v důsledku nezákonných
rozhodnutí vydaných soudy v řízení o péči soudu o nezletilé, kdy na základě
předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu, v tehdy účinném
znění, byla žalobkyně b) dne 29. 4. 2009 umístěna v Dětském centru s komplexní
péčí a podpůrnou rodinnou terapií při Fakultní Thomayerově nemocnici. Toto
předběžné opatření bylo spolu s dalšími rozhodnutími soudů, kterými bylo
předběžné opatření opakovaně prodlužováno, pro protiústavnost zrušeno nálezem
Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09. Následně Ústavní
soud nálezem ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2546/10, zrušil i rozhodnutí o
nařízení předběžného opatření podle § 102 občanského soudního řádu, v tehdy
účinném znění, vydaná v řízení o nařízení ústavní výchovy. Na podkladě tohoto
nálezu byla žalobkyně b) dne 27. 9. 2011 předána do péče matky (žalobkyně a/).
Dne 21. 9. 2012 soud řízení o nařízení ústavní výchovy zastavil. V důsledku
nezákonných rozhodnutí byla žalobkyně b) v ústavní péči od 29. 4. 2009 do 8. 3.
2010 (na základě nejprve zrušených rozhodnutí) a od 9. 3. 2010 do 27. 9. 2011
(na základě posléze zrušených rozhodnutí), v souvislosti s tím každá žalobkyně
uplatnila dva samostatné nároky na náhradu nemajetkové újmy.
Napadeným rozhodnutím odvolací soud (ve vztahu ke každé z žalobkyň)
výrokem I jednak co do částek 240 000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujících výrocích zrušil a řízení zastavil (neboť tyto
částky byly již dříve za období od 29. 4. 2009 do 8. 3. 2010 pravomocně
přiznány v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 137/2011), ohledně částek 260 000 Kč
s příslušenstvím rozsudek potvrdil. Výrokem II rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavých výrocích dílem co do úroků z prodlení z částek 240 000 Kč zrušil a
řízení zastavil (vzhledem k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí v řízení vedeném
pod sp. zn. 15 C 137/2011), dílem změnil tak, že co do částek 110 000 Kč s
příslušenstvím žalobě vyhověl a ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částek 4 630
000 Kč s příslušenstvím, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů.
Ve spojení i s dřívějším pravomocným rozsudkem ve věci vedené původně
pod sp. zn. 15 C 137/2011 tak bylo za nezákonné držení žalobkyně b) v ústavní
výchově v období od 29. 4. 2009 do 8. 3. 2010 každé z žalobkyň přiznáno
zadostiučinění v částce 240 000 Kč s příslušenstvím a za období od 9. 3. 2010
do 27. 9. 2011 bylo každé z žalobkyň přiznáno zadostiučinění v částce 370 000
Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud poté, co neshledal důvodnou žalovanou uplatněnou námitku
promlčení, ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyním ve
smyslu § 7 a násl. ve spojení s § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen
„OdpŠk“), vznikla nemajetková újma zapříčiněná nezákonným odloučením, čímž bylo
porušeno jejich právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 6
a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu před
neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2
ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a též práva podle
čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 8, čl. 9 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, za
což oběma žalobkyním přísluší peněžité zadostiučinění. Při stanovení výše
zadostiučinění vyšel odvolací soud z konkrétních skutkových okolností případu a
přihlédl ke konkrétní (citované) judikatuře dovolacího soudu ve věcech ochrany
osobnosti (v případech nedbalostního i úmyslného úmrtí blízké osoby), jakož i
ve věcech odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné omezení osobní svobody,
při zdůraznění relevantních rozdílů i co do spektra dotčených práv, jakož i
toho, že v daném případě se nejednalo o nevratný zásah.
O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud „dle § 224 odst. 1 a 2
ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu,“ neboť
nepovažoval za použitelnou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle
níž rozhoduje-li soud o výši přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998
Sb., jedná se o situaci, kdy jeho rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze
soudu ve smyslu § 136 občanského soudního řádu, a přizná-li pak soud žalobci
nižší přiměřené zadostiučinění, něž jakého se domáhal, uplatní se při
rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle odvolacího soudu není spravedlivé přiznat náhradu nákladů řízení
žalobkyním ve smyslu § 142 odst. 3 občanského soudního řádu a ve smyslu
citované judikatury v případě, kdy je požadováno plnění ve zjevně nepřiměřené
výši, a kdy se tedy v podstatném rozsahu jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování
práva.
Dovolatelky, zastoupené advokátem, včasným dovoláním napadly rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu jeho zamítavé části (potvrzení zamítavých výroků
soudu prvního stupně), jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů.
Ve vztahu k výroku II, v rozsahu, v jakém byly odvolacím soudem
potvrzeny zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, Nejvyšší
soud dovolání postupem podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve vztahu k přiznanému zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v
souvislosti s nezákonnými rozhodnutími považují dovolatelky přiznané
zadostiučinění s přihlédnutím k dlouhotrvající protiprávní detenci v ústavu za
nedostatečné. Odvolacímu soudu dovolatelky vytýkají nesprávné právní posouzení
věci, neboť se napadené rozhodnutí nevyrovnává s jimi uváděnými podstatnými
rozměry případu a nesprávně vychází především z obdoby s nezákonnou vazbou.
Podle dovolatelek se ve smyslu § 237 o. s. ř. jedná dílem o vyřešení otázky
hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
dílem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle dovolatelek soudy vycházely z rozhodovací praxe soudů ve věcech, které
skutkově mají některé selektivní obdobné či vzdáleně srovnatelné rysy, zároveň
však pominuly jiná rozhodnutí ve věcech, které mají také obdobný skutkový
základ a které jsou jednak skutkově bližší situaci žalobkyň a jednak byla
přiznána náhrada ve znatelně vyšší výši. Dovolatelky uvedly, že nedohledaly
žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci samé, které by řešilo skutkově
obdobnou situaci ve všech podstatných okolnostech, nicméně za referenční
(založené na alespoň vzdáleně obdobných skutkových okolnostech) lze vzít
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2428/2010, „v
mediálně široce známé tzv. kauze Třebíčských dětí, které byly těsně po narození
zaměněny v porodnici.“
Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že „stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 4462/2009). Podle dovolacího soudu námitka dovolatelek, že napadené
rozhodnutí vychází především z obdoby s nezákonnou vazbou, se míjí s obsahem
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud odkázal i na řadu dalších
rozhodnutí, zejm. týkajících se ochrany osobnosti. Ostatně samy dovolatelky
připouští, že rozhodnutí dovolacího soudu, které by řešilo skutkově obdobnou
situaci, se jim nepodařilo dohledat, a ani na podkladě dovolatelkami citovaného
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2428/2010, kterým
bylo dovolání žalobců odmítnuto, nelze dovodit, že by aplikace ustanovení § 31a
OdpŠk odvolacím soudem byla zcela zjevně nepřiměřená. V tomto porovnávaném
případě byla nalézacími soudy šesti poškozeným dohromady za téměř tři roky
odloučení přiznána náhrada nemajetkové újmy v celkové výši 3 200 000 Kč (u
jedné rodiny otci 250 000 Kč, matce 700 000 Kč a dceři 150 000 Kč, u druhé
rodiny otci 800 000 Kč, matce 1 000 000 Kč a dceři 300 000 Kč), jednalo se tedy
o částky plně srovnatelné s částkami přiznanými dovolatelkám. Posouzení otázky,
zda matce a dceři přísluší zadostiučinění ve stejné výši, přitom nebylo
dovoláním napadeno (žalobkyně takové řešení samy navrhovaly), a žádnou jinou
právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo (nadto způsobem
odpovídajícím požadavkům § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.),
dovolatelky v dovolání nevymezily. Napadené rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok III rozsudku odvolacího soudu) je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť vyřešením otázky procesního práva, zda v případě přiznání přiměřeného
zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. v nižší než žalobcem požadované
výši, lze přiznat částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném
rozsahu, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Současně jsou splněny i předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť za situace, kdy „soudy nižších stupňů
rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito
soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech
řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující
výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli podle dovolání
odepřely“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo
34/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
5/2014). Dovolací soud přitom vyšel z toho, aniž by jakkoliv posuzoval účelnost
jednotlivých úkonů, že náklady každé z žalobkyň jsou představovány odměnou
jejich právního zástupce podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, á 2 480 Kč
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013)
a paušální náhradou podle § 13 odst. 3 vyhlášky á 300 Kč za 23 úkonů právní
služby podle § 11 odst. 1 a odst. 2 vyhlášky (ve věci vedené původně pod sp. zn.
15 C 137/2011 převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ze
dne 30. 6. 2011, ze dne 24. 2. 2012, 12. 9. 2012, odvolání a vyjádření k
odvolání a účast při jednání soudu dne 16. 8. 2012, 4. 10. 2012, 9. 11. 2012,
18. 4. 2013, 15. 11. 2013 a 17. 1. 2014, ve věci vedené pod sp. zn. 15 C
270/2012 převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ze dne 15. 2. 2014 a odvolání, účast při jednání soudu dne 10. 4. 2014, 29. 5. 2014, 10. 7. 2014, 28. 8. 2014, při vyhlášení rozsudku dne 4. 9. 2014 /jedna polovina sazby
odměny/ a při jednání dne 28. 4. 2014). Výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne
satisfakce uložením povinnosti škůdci nahradit mu nemateriální újmu anebo
poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva,
lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu
zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť
žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 40/2014). Jestliže se
odvolací soud proti tomuto judikatornímu závěru vymezuje tím, že žalobkyněmi
bylo požadováno plnění ve zjevně nepřiměřené výši a v podstatném rozsahu se tak
jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pak dovolací soud na základě
těchto argumentů, které navíc v projednávané věci neshledává jako zcela
přiléhavé, důvod k odchýlení se od své dosavadní ustálené rozhodovací praxe
neshledává. Dovolání je tedy v tomto rozsahu důvodné. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby vázán právními názory
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s
§ 226 o. s. ř.) posoudil účelnost jednotlivých úkonů právní služby a znovu
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Současně rozhodne i o
náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.