30 Cdo 2428/2010

30 Cdo 2428/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci

žalobců a) L. B., b) J. T., c) nezletilé N. V. B., zastoupené zákonnými

zástupci žalobci) a b), d) J. Č., e) J. Č., f) nezletilé V. N. Č., zastoupené

zákonnými zástupci žalobci d) a e), všichni žalobci právně zastoupeni JUDr.

Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Soběšická 151, proti žalované

Nemocnici Třebíč, příspěvkové organizaci, se sídlem Třebíč, Purkyňovo náměstí

133/2, identifikační číslo osoby 00839396, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem,

advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, za účasti vedlejšího účastníka na

straně žalované Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group,

identifikační číslo osoby 47116617, se sídlem v Praze 1, Templová 747, o

ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 36/2008, o

dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna

2010, č.j. 1 Co 137/2009-481, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni

zaplatit společně a nerozdílně žalobcům a), b), c), d), e), f) na nákladech

dovolacího řízení každému částku 7.860,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto

rozsudku k rukám JUDr. Igora Veleby, advokáta se sídlem v Brně, Soběšická 151.

Žalobci se domáhali po žalované náhrady nemajetkové újmy v penězích -

žalobce a) L. B. a žalobce d) J. Č. každý ve výši 2.000.000,- Kč, žalobkyně b)

J. T. a žalobkyně e) J. Č. každá ve výši 3.000.000,- Kč, žalobkyně c) nezletilá

N. V. B. a žalobkyně f) V. N. Č. každá ve výši 1.000.000,- Kč – s odůvodněním,

že záměnou novorozenců ( nezletilých žalobkyň nezletilá N. V. B. a V. N. Č.)

narozených u žalované shodně došlo k neoprávněnému zásahu do jejich

osobnostních práv, a to konkrétně do práva na ochranu soukromí a rodinného

života, jakož i do práva na určení jména dítěte. Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

30. ledna 2009, č.j. 24 C 36/2008-372 uložil žalované povinnost zaplatit

žalobci a) a) L. B. částku 350.000,- Kč, žalobci d) J. Č. částku 800.000,- Kč,

žalobkyni b) J. T. částku 700.000,- Kč, žalobkyni e) J. Č. částku 1.000.000,-

Kč, žalobkyni c) nezletilé N. V. B. částku 150.000,- Kč a žalobkyni f) V. N. Č. částku 300.000,- Kč. Při určení výše finanční náhrady nemajetkové újmy soud

prvního stupně zdůraznil její preventivně-sankční povahu, kdy takto poskytnutá

částka nesmí být zřejmým bezdůvodným obohacením dotčených osob a by neměla být

pro původce neoprávněného zásahu likvidační. V odůvodnění rozsudku soud prvního

stupně dále vyložil, že mezi účastníky bylo nesporné, že k záměně obou

nezletilých došlo v důsledku pochybení, za něž nese odpovědnost žalovaná. Odpovědnost žalovaná za zásah do osobnostních práv žalobců spatřoval soud

prvního stupně v nedostatečném označení novorozenců po porodu, samotné fyzické

záměně novorozenců, nedostatečném prošetření problémů s nesouhlasnými údaji

ohledně váhy a míry novorozenců, nedostatečném vyřešení svévolných změn v

zdravotnické dokumentaci nezletilých a v nezachycení zdravotního poškození

dítěte žalobkyně e) po porodu ve zdravotnické dokumentaci. Namítanou

spoluodpovědnost žalobců za záměnu dětí soud prvního stupně odmítl jako

účelovou a nedovodil ji ani ze skutečnosti, že se obě matky jako prvorodičky

spokojily s vysvětlením zdravotních sester o záměně vah novorozenců proto, že

nefungovaly počítače, a že nepožadovaly ubezpečení od lékařů. Závěr o

nemajetkové újmě – mimořádně intenzivní, rozsáhlé a současně nezvratné (protože

zmeškanou dobu společného rodinného života žalobců prostým navrácením

zaměněných dětí do původních rodin zhojit nelze) způsobené žalovanou žalobcům

soud prvního stupně čerpal i ze znaleckých posudků znalců doc. PhDr. J. K. a

MUDr. J. K. Uzavřel nicméně, že způsobená újma - rozlišitelná v různých

kategoriích – nadto není u všech žalobců stejná. Nemožnost strávit první

měsíce života s vlastním dítětem, jež jsou pro navázání bazálních vztahů

mimořádně důležité, neshledal soud prvního stupně u žalobců B. a T., neboť tito

nesou za trvání záměny dětí svůj díl odpovědnosti. Zde soud prvního stupně

vyšel ze zjištění, že žalobce L. B.

měl již v dubnu 2007 k dispozici výsledky

testů DNA vylučující jeho otcovství (a podporující tak variantu možné záměny

dětí) avšak stav nejistoty, který soud prvního stupně kladl za vinu žalobcům a)

a b) přetrvával až do září 2009, kdy vyšla záměna najevo. Rovněž trauma určité

„Sophiiny volby“ spojené s vyřazením vychovávaného a milovaného dítěte, k němuž

byly navázány plnohodnotné citové vazby, je - s odkazem na specifické

biologické vlivy- dle hodnocení soudu prvního stupně silněji pociťováno u ženy

než u muže. V tomto ohledu soud prvního stupně shledal rozdíly i mezi

žalobkyněmi-matkami a žalobci-otci. Rozdílná újma byla seznána i v důsledku

potíží spojených s navázáním plnohodnotného vztahu k vlastnímu dítěti. Tato

újma je dle soudu prvního stupně vyloučena u žalobce L. B., protože ten již

navázal plnohodnotný vztah se svojí biologickou dcerou. Konečně za poslední

zásah do osobnostních práv rodičů soud prvního stupně označil vyloučení

možnosti oslovovat vlastní dítě zvoleným jménem. Ve vztahu k nezletilým

žalobkyním soud prvního stupně nevyloučil pravděpodobnost výskytu psychických

problémů v podobě komplikací při separačních situacích, jako je např. nástup do

školky, školy či rozchod s partnerem. Vliv na výši poskytnuté peněžité náhrady

měla i skutečnost, že žalobci a) a b) opakovaně za medializaci svého případu

pobírali honoráře a částečně si tak zajistili satisfakci svépomocí. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2010, č.j. 1 Co 137/2009-481 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku,

kterým byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci a) L. B. částku 350.000,- Kč

změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci a) 250.000,- Kč do

tří dnů od právní moci rozsudku a co do požadavku na zaplacení částky 100.000,-

Kč žalobu žalobce a) zamítl. V dalších výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu

prvního stupně potvrzen. Odvolací soud dále znovu rozhodl o nákladech řízení

před soudem prvního stupně a rovněž před soudem odvolacím tak, že povinnost k

jejich náhradě uložil společně a nerozdílně žalované a vedlejšímu účastníku na

straně žalované. Důvodem pro částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně bylo

nedostatečné zohlednění aktivity žalobce a) k medializaci věci, rozsah a

charakter medializace a snaha získat zveřejňováním majetkový prospěch. Odvolací

soud hodnotil rozsáhlou úplatnou medializaci výrazněji v neprospěch žalobce

a), neboť tato skutečnost nutně musí vést k závěru, že žalobce si takovým

způsobem nechal poskytovat satisfakci a zájem a ochota věc takto medializovat

nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí, svědčí podle odvolacího soudu o snaze

využít celé situace k získání majetkového prospěchu.

To ovšem podstatným

způsobem snižuje nepříznivé důsledky zásahu do osobnostních práv žalobce a),

protože u osoby medializující závažnou a vysoce intimní problematiku

rodičovství a vztahů mezi rodiči i k dětem v době po porodu a současně

sledující vlastní majetkový prospěch nelze učinit závěr, že dopad protiprávního

zásahu a rozsah vzniklé nemajetkové újmy na osobnostní sféru žalobce a) byl

obdobně závažný a hluboký jako u ostatních dospělých žalobců. Odvolací soud

nicméně nekrátil náhradu u žalobkyně b), protože ta medializaci věci aktivně

nevyvolávala a nepřijímala a sama se vyjádřila, že medializace ji obtěžovala. V části rozsudek potvrzující odvolací soud odkázal na skutkový stav zjištěný

soudem prvního stupně a co do právního posouzení odkázal na závěry vyjádřené v

rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.10.2009, sp.zn. 30 Cdo 4431/2007,

uveřejněném po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ve Sbírce rozhodnutí a

stanovisek pod číslem 98, ročník 2010.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též

„dovolatelka“). Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyřešil následující

právní otázky. 1) Byl dán u újmy ohledně všech žalovaných důvod k přiznání

finančního zadostiučinění či zda postačovalo poskytnutí morálního

zadostiučinění, tj. byl naplněn nezbytný předpoklad značné újmy dotčenosti

osobnosti fyzické osoby pro přiznání finančního zadostiučinění? 2) Jsou

přisouzené částky zadostiučinění v penězích za újmu způsobenou „záměnou dětí“ v

souladu se zákonným požadavkem přiměřenosti a v souladu s funkcí finančního

zadostiučinění? 3) Je zjištění spoluodpovědnosti třetích osob či samotných

dotčených fyzických osob na prohlubování protiprávního zásahu (stavu)

relevantní pro rozsah odpovědnosti původce zásahu? 4) Je možné srovnání výše

finančního zadostiučinění vztahující se k „záměně dětí“ s finančním

zadostiučiněním újmy založené na druhově jiném skutkovém základě a dále s

odškodňováním škody (např. odškodněním za smrt)? Žalovaná připouští, že její

zaměstnanci jsou původci neoprávněného zásahu nedbalostní povahy spočívající v

záměně novorozenců v její porodnici, zdůrazňuje však, že po obdržení informace

o záměně novorozenců sama přistoupila k vnitřnímu šetření případu, podání

trestního oznámení, navázání osobního kontaktu (s žalobci), k předání písemné

omluvy poté, co zjistila dostatečné informace, dále k ukončení pracovních

poměrů několika zaměstnanců a také k zapojení svého zřizovatele do řešení

záležitosti (nabídka odborné pomoci a finančního daru). Poukazuje i nato, že v

rámci snahy o mimosoudní vyřešení věci žalovaná nabídla žalobcům finanční

kompenzaci v celkové výši 600.000,- Kč. Tyto skutečnosti však zejména soud

prvního stupně nejenže nezohlednil v prospěch žalované, ale v její neprospěch. U nezletilých žalobkyň žalovaná neshledává předpoklad značné míry dotčenosti

osobnosti fyzické osoby, daný zejména věkem žalobkyň a charakterem zásahu,

nevykazujícím znaky trvalosti. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že

ačkoliv v odůvodnění opakovaně používá analogii právní úpravy náhrady škody,

při komparaci újmy na osobnostních právech žalobců se škodou za úmrtí ji však

zcela odmítá. Dovolatelka, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30

Cdo 5188/2007, má za to, že možnost komparace škody a nemajetkové újmy

judikatura není vyloučena. Z toho dle dovolatelky plyne, že soud přizpůsoboval

svoji argumentaci předem stanovenému výsledku a odůvodnění tak nepůsobí

přesvědčivě. Pochybení žalovaná spatřuje i vtom, že soudy obou stupňů

nepřihlédly k porušení prevenční povinnosti lékařů-gynekologů, neboť

nesrovnalosti ve vahách mohly vést gynekologa k vyžádání si zdravotnické

dokumentace z nemocnice, či navázání kontaktu s nemocnicí, což se však nestalo. Za nesprávný považuje postup soudu, který nepřipustil žalovanou navrhovanou

komparaci způsobené újmy (z hlediska žalované nikterak závažné) s újmou zvlášť

závažnou (např. týrání či úmrtí dítěte). I když se nezletilé žalobkyně časem –

vinou medializace případu žalobci – dozví o své záměně, nepředpokládá žalovaná

u těchto žalobkyň vznik újmy.

Ta by mohla nastat v důsledku chování okolí, ale

tak daleko odpovědnost žalované jít nemůže. Žalovaná poukazuje na celou řadu

životních situací, kdy je narušen rodinný život dítěte a přitom lze sotva

uvažovat o právně řešitelné újmě a její finanční kompenzaci ( pobyt rodiče ve

vězení, adopce,utajený porod, zamlčení resp. určení otcovství atd.) a i proto

nelze připustit, že dojde k odškodnění z důvodu jedinečnosti případu, jak dle

přesvědčení žalované učinily soudy obou stupňů. S ohledem na medializaci

případu žalobci a),b) není naplněn předpoklad značné míry dotčenosti osobnosti

fyzické osoby a nutno je přihlédnout –jak nakonec soudy správně učinily- i ke

svépomoci „odčinit“ si vlastní újmu. Dovolatelka má zde za to, že zásah do

práva na rodinný život byl do určité míry kompenzován výchovou, byť defacto

cizího dítěte. Rovněž u žalobců c), d) zůstává otázkou, zda je naplněn

předpoklad značné míry dotčenosti osobnosti fyzické osoby, nezbytný pro

přiznání finančního zadostiučinění. Ohledně namítané nepřiměřenosti částek

finančního zadostiučinění žalovaná dodává, že odvolací soud vzal za výchozí

sumy vytvořené volnou úvahou soudu prvního stupně (dle jejího názoru nesprávně

založené na sankčním přístupu), aniž by sám ve smyslu zjištěných okolností

případu tyto úvahy komplexně přehodnotil a provázal se základní satisfakční

funkcí peněžitého zadostiučinění, neboť jinak si nelze vysvětlit zjevný nepoměr

s odškodňováním daleko závažnějších neoprávněných zásahů do osobnostních práv,

resp. práva na rodinný život. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek

odvolacího soudu v jeho výrocích I., III. i závislých výrocích IV. a V. zrušil

a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované uvedli, že dovolání

představuje polemiku se skutkovými závěry soudů obou stupňů, která je však u

dovolání založeného z důvodu uvedeného v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

o.s.ř. nepřípustná. Kupříkladu otázka zda byl naplněn nezbytný předpoklad

značné míry dotčenosti osobnosti fyzické osoby pro přiznání finančního

zadostiučinění se nachází na pomezí otázky skutkové a právní a nelze v ní

nevidět polemiku se závěrem, jak silná a intenzivní skutečně byla újma utrpěná

žalobci. Přitom tato otázka byla zodpovězena výpověďmi žalobců a znaleckými

posudky. Stejnou polemikou je i názor žalované, že u nezletilých žalobkyň není

důvod pro přiznání finančního zadostiučinění, protože vzniklá újma není dle

dovolatelky té míry, jak byla zjištěna znaleckými posudky. K soudem prvního

stupně užité analogie s náhradou škody žalobci uvádějí, že soud analogii užívá

především k posouzení odpovědnosti původce neoprávněného zásahu do práva na

ochranu osobnosti- žalované, nesplnění zakročovaní povinnosti žalované,

spoluodpovědnosti žalobců atd., tedy v případě, kde právní úprava ochrany

osobnosti zvláštní úpravu neobsahuje. Naopak analogie je odmítnuta při

stanovení výše odškodnění, a to ve vztahu k § 444 odst. 3 občanského zákoníku. Také argument o potlačení újmy tím, že žalobci vychovávali několik měsíců

„nevědomky své dítě“ je dle žalobců dovedený ad absurdum.

Újma žalobců

spočívala právě ve skutečnosti, že nejenom že byli ochuzeni o možnost strávit

prvé měsíce se svým biologickým dítětem, ale dále, že dítě kterému byla z

jejich strany věnována láska jim bylo odebráno a vráceno jeho biologickým

rodičům. Újmu prožívali až od okamžiku, kdy se o záměně dozvěděli, nikoliv (v

podstatné části) před tímto okamžikem. Jistou míru svépomoci žalobců a),b)

posuzoval již soud prvního stupně a také ji ve svém rozhodnutí zohlednil. Žalobci již v odvolacím řízení odmítli přerušení příčinné souvislosti mezi

opomenutím žalované a vzniklou újmu, ke kterému mělo dojít v důsledku tvrzených

pochybení gynekologů obou žalobkyň, neboť tito ze samotné skutečnosti

rozdílných měr a vah nemohli dospět k domněnce, vykazující alespoň minimální

stupeň pravděpodobnosti, že došlo k záměně novorozenců. Dovolatelkou zmiňovaná

vnitřní opatření, přijatá po zjištěné záměně novorozenců, nepovažují žalobci za

morální zadostiučinění. Přiznaná výše zadostiučinění není nepřiměřená, neboť

při jejím určení byla vzata do úvahy všechna hlediska a okolnosti případu, jako

je míra zavinění žalované, rozměr, rozsah, trvání újmy, charakter zasaženého

osobnostního práva a další. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Vedlejší účastník na straně žalované ve vyjádření k dovolání žalované

uvedl, že se s uplatněnými dovolacími důvody zcela ztotožňuje. Vyjadřuje

přesvědčení, že soudy obou stupňů upřednostnily sankční dopad zadostiučinění v

penězích, potlačily jeho satisfakční a reparační funkci a všem žalobcům

přisoudily nepřiměřeně vysoké částky. Navrhl proto rovněž, aby dovolací soud

rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích I., III. i závislých výrocích IV. a

V. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal

podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po zjištění, že dovolání

proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se

nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v

ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.) nebo

jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně

rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl

vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237

odst.1 písm.b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)

o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.). Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl

potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Za potvrzující výrok je

přitom třeba považovat i výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud

uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) L. B. částku 250.0000,- Kč,

ačkoliv byl odvolacím soudem uveden jako výrok měnící. Je tomu tak proto, že

odvolací soud v tomto rozsahu posoudil obsah práv a povinností shodně s soudem

prvního stupně. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není

přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který

by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího

soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v

ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.]. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena

již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci

samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,

jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §

237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve

věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Podle ustanovení § 11 občanského zákoníku má fyzická osoba právo na ochranu své

osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i

soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst.

1 občanského zákoníku má fyzická osoba právo se

zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu

její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno

přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku, pokud by se nejevilo

postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné

míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má

fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle ustanovení § 13 odst. 3 občanského zákoníku výši náhrady podle odstavce 2

určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k

porušení práva došlo. První otázku zásadního právního významu vymezuje žalovaná jako otázku, zda byl

dán u újmy ohledně všech žalovaných důvod k přiznání finančního zadostiučinění

či zda postačovalo poskytnutí morálního zadostiučinění, tj. byl naplněn

nezbytný předpoklad značné újmy dotčenosti osobnosti fyzické osoby pro přiznání

finančního zadostiučinění. Dovolatelka se v této otázce jinými slovy dotazuje,

zda byla naplněna hypotéza ustanovení § 13 odst. 2 obč. zákoníku. S první

otázkou bezprostředně souvisí i otázka druhá - zda jsou přisouzené částky

zadostiučinění v penězích za újmu způsobenou „záměnou dětí“ v souladu se

zákonným požadavkem přiměřenosti a v souladu s funkcí finančního zadostiučinění. Zde je třeba si uvědomit, že dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2

písm. b) o.s.ř. předpokládá omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový

stav. O mylnou aplikaci právních přepisů se pak jedná tehdy, jestliže buď soud

použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže soud

aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. V

přezkoumávané věci odvolací soud odpovídajícím způsobem na daný případ

aplikoval ustanovení § 13 odst. 2 o.z., podle něhož pokud by se nejevilo

postačujícím zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. zejména proto, že byla ve

značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti,

má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Právní

závěry odvolacího soudu ohledně užití ustanovení § 13 odst. 2 obč. zákoníku

odpovídají ustálené judikatuře soudů. Podle ustálené judikatury soudů platí, že (srov. např. usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 31. 3. 1993, sp. zn. 5 Co 18/93, uveřejněné ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1995) soud při rozhodování o náhradě

nemajetkové újmy musí mít prokázáno, že jsou tu okolnosti dokládající, že v

konkrétním případě nestačí zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., a to zejména z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků

vzniklých žalobci vzhledem na postavení žalobce v rodině a společnosti. Finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze

přiznat, jestliže nebude postačující morální zadostiučinění a jestliže došlo ke

snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné

míře.

O snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve

značné míře jde, pokud újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzická osoba vzhledem

k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého

následku pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se určení výše tohoto

zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém

jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se

opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.10.2009, sp.zn. 30 Cdo 4431/2007,

uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, číslo 98

(který odvolací soud cituje) zadostiučinění v penězích plní především

satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a

spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit

vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému

zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě

postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o

snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve

značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému

zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené

fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu

vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení

její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla

každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické

osoby.

V rozsudku ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000, uveřejněném v časopise

Soudní rozhledy 3/2003 pod č. 35, Nejvyšší soud judikoval, že platná právní

úprava nestanoví meze zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu

osobnosti formou náhrady nemajetkové újmy v penězích; soudy proto musí v každém

jednotlivém případě vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu a v tomto

rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska vztahující se ke

zjištěné míře zásahu do osobnostních práv postižené osoby. Pro určení výše

přiměřeného zadostiučinění v penězích pak zákon stanoví jako kritéria posouzení

míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a zvážení okolností, za kterých k

neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Jde nejen o okolnosti na

straně samotného původce zásahu, ale i na straně dotčené fyzické osoby. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při svém

rozhodnutí o žalobci uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy závěry

uvedené v citované judikatuře plně respektoval a vycházel z nich, přičemž

správně vymezil zásah do dotčené složky osobnosti jednotlivých žalobců a

současně přihlédl k okolnostem daného případu (§ 13 odst. 3 obč. zák.). Jestliže v řízení bylo prokázáno, že ze strany žalované došlo k neoprávněnému

zásahu do osobnostních práv (u všech) žalobců chráněných ustanovením § 11 obč. zák. tím, že došlo k záměně novorozenců, nelze ani v tomto ohledu vytýkat

odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že v

daném případě jsou splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v

penězích pro každého ze žalobců, neboť morální zadostiučinění, kterého se jim

dostalo omluvou původcem zásahu, se v daném případě nejeví postačujícím (§ 13

odst. 2 obč. zák.). Rovněž následná vnitřní opatření učiněná žalovanou k

prevenci podobného zásahu nemohou ze své povahy takové morální zadostiučinění

žalobcům poskytnout. Zjištěným neoprávněným zásahem do soukromí žalobců byl

totiž jejich rodinný život, sociální, morální a citové vztahy narušeny tak, že

morální zadostiučinění není dostačující k tomu, aby vyvážilo vzniklou

nemajetkovou újmu. Závěr soudu prvního stupně, že způsobená újma je mimořádně

intenzivní a rozsáhlá ( došlo ke dvojí ztrátě osoby blízké, i když ne

definitivní) a současně nevratná ( zmeškanou dobu počátku společného rodinného

života žalobců prostým návratem zaměněných dětí do původních rodin zhojit

nelze) má oporu v provedeném dokazování. Je třeba si rovněž uvědomit, že

respektování soukromého, resp. rodinného života ve smyslu čl. 8 odst.1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4.11.1950 (jenž byl

neoprávněným zásahem žalované dotčen) sebou nese pozitivní závazek přijmout

vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem, neboť jakmile je prokázána

existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby

se tento vztah mohl rozvíjet (Evropský soud pro lidská práva, rozsudek ze dne

26. 2. 2002 ve věci Kutzner proti Německu, stížnost č. 46544/99, § 61, srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 1.3.2000, sp.zn. II. ÚS 517/99).

Rovněž

úvahu odvolacího soudu o snížení přiznaného zadostiučiní žalobci a) L. B. (která vyústila v částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně, avšak tento

měnící výrok nebyl dovoláním napaden) má oporu v předchozí judikatuře

Nejvyššího soudu o porovnání míry dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu

odpovídajícího předpokladu přiměřenosti odpovídající satisfakce s tím, do jaké

míry byl nárok na satisfakci suplován případnou „svépomocí“ poškozeného (srov. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 31.1.2001, sp.zn. 30 Cdo 2971/2000). Z výše

uvedeného tak plyne, že tyto otázky nepředstavují otázku zásadního právního

významu a není proto způsobilá založit přípustnost dovolání podle ust. § 237

odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rovněž třetí otázka položená dovolatelkou - je zjištění spoluodpovědnosti

třetích osob či samotných dotčených fyzických osob na prohlubování

protiprávního zásahu (stavu) relevantní pro rozsah odpovědnosti původce zásahu

– není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)

o.s.ř. je tomu tak proto, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) úvahu o

výši poskytnutého zadostiučinění na případné spoluodpovědnosti samotných

žalovaných či třetích osob, nezaložil. Soudy obou stupňů totiž neshledaly

dostatečný skutkový základ, který by jim umožňoval takový závěr (o

spoluodpovědnosti jiného subjektu než žalované) přijmout. Za tohoto stavu tak

žalovanou nastolená třetí otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu

určující. Protože se soudy obou stupňů otázkou případné spoluodpovědnosti

žalobců a třetích osob zabývat nemohly, nemůže tak učinit ani dovolací soud a i

zde je třeba přijmout závěr, že se nejedná o otázku zásadního právního významu. Konečně ani čtvrtá otázka – zda je možné srovnání výše finančního

zadostiučinění vztahující se k „záměně dětí“ s finančním zadostiučiněním újmy

založené na druhově jiném skutkovém základě a dále s odškodňováním škody (např. odškodněním za smrt) – není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237

odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Při posuzování této otázky soudy obou stupňů správně vycházely ze zásad

vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 4.5.2005, sp.zn. Pl.ÚS 16/04,

vyhlášeném ve Sbírce zákonů pod č. 265/2005 Sb., v němž Ústavní soud mimo jiné

vyslovil, že ustanovení § 444 odst. 3 obč. zákoníku je natolik paušální, že ji

nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nevylučuje,

pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na

osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle

ustanovení na ochranu osobnosti. Odvolací soud přesvědčivě vyložil (s odkazem

na vykonaná zjištění soudu prvního stupně) proč jednorázovou výši náhrady škody

stanovenou v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zákoníku nepovažuje za

nepřekročitelnou. Těmito důvody je skutečnost, že došlo k zvlášť závažnému

porušení osobnostních práv dvou rodin a to početnou sérií nedbalostních

pochybení ze strany původce zásahu, přičemž (pro úvahu o možné morální

satisfakci) zcela absentuje trestní postih viníků. Poukazuje dále na období

kritické pro navázání bazálních vztahů mezi členy rodiny, po něž trval důsledek

záměny novorozenců a zdůrazňuje i přítomnost okolností mimořádně závažných,

spojených s množstvím hrubých nedbalostních pochybení žalované, jak v oblasti

prevence, tak i v oblasti samotného řešení. Podle dovolacího soudu nelze rovněž

odhlédnout od zjištění soudu prvního stupně, že ani soudní znalkyně Doc. PhDr. J. K. nedokázala ze svého odborného hlediska provést komparaci mezi újmou

plynoucí ze záměny dětí na straně jedné a újmou vznikající při usmrcení osoby

blízké na straně druhé, když ohledně intenzity traumatu zcela pochopitelně

uvedla, že „se smrtí je objektivně nesrovnatelná, jedná se o zcela jiný typ

traumatu“. Ke stejnému principu – byť v oblasti výkladu ustanovení § 13 odst. 1

vět druhé a třetí, § 31a, § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za

škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a

jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“)

a čl. II zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992

Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve

znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 160/2006 Sb.“). - se ostatně přihlásil

Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13.4.2011, sp.zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, pod číslem 58, kde

mimo jiné vyslovil, že při určování výše přiměřeného zadostiučinění nelze

vycházet z toho, že přiznaná peněžní náhrada musí být nižší než částka, která

je ve smyslu § 444 odst. 3 obč. zák. stanovena jako jednorázové odškodnění

pozůstalým za smrt osoby blízké.

S přihlédnutím k vyloženému, proto Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů

dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Rozhodoval bez jednání (§ 243a

odst. 1 věta první o. s. ř.) a dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve

spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. V dovolacím řízení vznikly každému ze žalobců v souvislosti se zastoupením

advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč [srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16

odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001

Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce

náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3

vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 6.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců osvědčil, že je plátcem daně z přidané

hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu

ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které

žalobcům za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a

paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této

odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.)

ve výši 1.310,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí

podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby každému z žalobců náklady v celkové výši 7.860,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta,

který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.