30 Cdo 4637/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně Ing. A. R., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem
se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 15,000.000,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 248/2007, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010, č. j. 68
Co 123/2010 – 98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010, č. j. 68 Co 123/2010 – 98,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2010, č. j. 68 Co 123/2010
– 98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut žalobní návrh
žalobkyně na zaplacení částky 15,000.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy za
nesprávný úřední postup ministerstva financí, a žádné z účastnic nepřiznal
náhradu nákladů řízení. Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně ve formě značných průtahů,
ke kterým došlo ze strany žalované v průběhu řízení o finanční náhradu podle §
13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i v protiprávním
snížení vyplácených částek finanční kompenzace. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně dne 24. 3. 1992
požádala dle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. o finanční náhradu za stavby, které
byly majetkovou součástí znárodněné firmy C. M. Kopřiva, a že řízení bylo
ukončeno rozhodnutím o přiznání finanční náhrady dne 14. 10. 2004. Žalovaná
vystavila k uspokojení žalobkyní uplatněných nároků směnky, které žalobkyně
odmítla převzít s odůvodněním, že došlo k protiprávnímu snížení vyplácené
finanční náhrady, a dne 28. 4. 2006 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu
o doplacení finanční náhrady (řízení je vedené pod sp. zn. 13 C 132/2006). Dne
31. 1. 2006 podala žalobkyně stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva,
posléze dne 27. 4. 2007 požádala o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou
újmu u žalované, a dne 30. 10. 2007 uplatnila nárok o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu u Obvodního soudu pro Prahu 1. Žalovaná uplatnila proti
nároku žalobkyně námitku promlčení. Poukázala na to, že žalobkyně se o údajné
nemajetkové újmě dověděla nejpozději v den sepsání žaloby ve věci sp. zn. 13 C
132/2006, tj. 28. 4. 2006, nárok byl tedy promlčen ve smyslu § 32 odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb. dnem 29. 10. 2006. Městský soud v Praze uvedl, že řízení o přiznání finanční náhrady vedené
ministerstvem financí vyústilo dne 14. 10. 2004 v přiznání náhrady dle § 13
zákona č. 87/1991 Sb., není proto opodstatněná námitka žalobkyně, že řízení
dosud neskončilo. Nemajetková újma, jejíhož odškodnění se žalobkyně domáhá,
vznikla před účinností zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl tento institut do
právního řádu České republiky zaveden. S ohledem na znění přechodného
ustanovení zákona č. 160/2006 Sb. odvolací soud uzavřel, že limitujícím
faktorem je zde požadavek, že nesmí jít k datu 27. 4. 2006 o nárok promlčený. Vzhledem k tomu, že řízení u žalované skončilo dne 14. 10. 2004, nelze
aplikovat větu před středníkem čl. II. přechodného ustanovení. Odvolací soud
dále posuzoval, zda žalobkyně podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská
práva (dále jen „ESLP“) včas, a zda bylo možné aplikovat větu za středníkem
přechodného ustanovení. Skončilo-li řízení dne 14. 10. 2004 a žalobkyně podala
stížnost k ESLP dne 31. 1. 2006, stalo se tak po uplynutí šestiměsíční lhůty
stanovené v čl. 35 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
proto nelze její stížnost považovat za včasně podanou a současně nelze
postupovat podle věty za středníkem přechodného ustanovení. Z výše uvedených
důvodů nebylo možno posoudit věc podle zákona č.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesprávné
právní posouzení věci spatřuje dovolatelka ve výkladu a aplikaci věty před
středníkem čl. II. (přechodného ustanovení) zákona č. 160/2006 Sb. Dovolatelka
uvádí, že první věta přechodného ustanovení nedopadá na případy uvedené ve větě
za středníkem tohoto ustanovení, pro které zákonodárce stanovil speciální lhůtu
pro promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to jeden rok ode dne
účinnosti tohoto zákona. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s právním názorem
odvolacího soudu, že nesprávný úřední postup žalované skončil dnem ukončení
řízení o přiznání finanční náhrady, tedy dnem 14. 10. 2004. Předmětem
nesprávného úředního postupu žalované nebyly pouze značné průtahy, ale i
protiprávní snížení vyplácených částek finanční náhrady. Tento nesprávný úřední
postup nadále trvá a je předmětem žaloby uplatněné u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 13 C 132/2006. Nesprávný úřední postup spatřuje dovolatelka v
pokračování průtahů s přiznáním řádné finanční náhrady v souladu se zákonem, a
z tohoto důvodu není možné počítat běh subjektivní promlčecí lhůty od data 14. 10. 2004, neboť tímto datem nesprávný úřední postup žalované neskončil. Žalobkyně trvá na tom, že k Evropskému soudu pro lidská práva podala včasnou
stížnost. Vzhledem k tomu, že uplatnila dne 26. 4. 2007 svůj nárok u žalované,
není její nárok promlčen. Nárok u soudu uplatnila dne 29. 10. 2007, tedy první
pracovní den po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty určené k posouzení nároku
příslušným úřadem. V posouzení výše uvedených závěrů spatřuje dovolatelka
otázku, která má zásadní právní význam a nebyla v rozhodování dovolacího soudu
dosud řešena. Dovolatelka dále namítá, že řízení bylo stiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a sice že odvolací soud
neprovedl nově předložené důkazy. Dle dovolatelky není rozhodnutí odvolacího
soudu opřeno o řádně zjištěné skutečnosti vztahující se k rozhodované věci, a
proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Navrhla rozsudky soudů obou stupňů
zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně vychází z mylného
předpokladu, že řízení o přiznání finanční náhrady dosud neskončilo, a že
stížnost k Evropskému soudu byla podána včas. Nárok žalobkyně je promlčen. Žalobkyní nově předložené důkazy mohly být předloženy již Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 a ve skutečnosti se o nové důkazy nejedná. Navrhla dovolání žalobkyně
zamítnout. Dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 26. 4. 2010, Nejvyšší soud proto v
dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto
zabýval jeho přípustností. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda řízení o přiznání finanční
náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. končí vyjádřením ministerstva financí
o přiznání či nepřiznání finanční náhrady, a zda lze tedy od tohoto okamžiku
počítat promlčecí dobu podle § 32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Při posuzování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu
je třeba odlišovat otázku promlčení nároku podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona
č. 82/1998 Sb. a otázku samotné možnosti aplikace novelizovaného znění zákona,
zejména § 31a OdpŠk vztahujícího se k možnosti žádat odškodnění za vzniklou
nemajetkovou újmu. Obecně lze požadovat zadostiučinění podle § 31a OdpŠk tehdy,
pokud nemajetková újma vznikla po účinnosti novely č. 160/2006 Sb., tedy po 27. 4. 2006. Ve vztahu k nemajetkové újmě vzniklé porušením práva na přiměřenou
délku řízení však zákonodárce v čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. stanovil tzv. pravou zpětnou účinnost, a sice, že nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona a způsobenou nesprávným úředním postupem podle §
13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. lze
nahradit, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen (věta první). Tím
odkazuje přechodné ustanovení na znění § 32 odst. 3 OdpŠk větu druhou, a sice,
že promlčecí doba neskončí dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k
nesprávnému úřednímu postupu došlo. Jelikož je v posuzované věci zřejmé, že žalobkyní tvrzená nemajetková
újma vznikla před účinností zákona č. 160/2006 Sb., je na místě aplikace věty
první přechodného ustanovení a v důsledku toho aplikace ustanovení § 32 odst. 3
věty druhé OdpŠk. Pro posouzení otázky, zda došlo k promlčení nároku žalobkyně
v důsledku uplynutí šestiměsíční lhůty od skončení řízení, v němž k nesprávnému
úřednímu postupu došlo, je třeba nejprve stanovit konec posuzovaného řízení. Postup ve věcech finančních náhrad, na které vznikl nárok podle zákona
č. 87/1991 Sb. upravuje v části I. zákon č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů
České republiky v mimosoudních rehabilitacích. Dle ustanovení § 10 zákona č. 231/1991 Sb. postupuje příslušný ústřední orgán při projednání žádosti
přiměřeně podle původního zákona č.
58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Odkazem na přiměřené použití zákona č. 58/1969 Sb. je myšlena úprava povinného
předběžného projednání nároku u ústředního orgánu podle ustanovení § 9 až 11
cit. zákona. Teprve neuspokojil-li ústřední orgán nárok poškozeného do šesti
měsíců ode dne podání žádosti, mohl se poškozený domáhat přiznání nároku nebo
jeho neuspokojené části u soudu. Jinými slovy, předběžné projednání nároku u
ústředního orgánu bylo procesní podmínkou pro případné další uplatnění nároku u
soudu. Smyslem této právní úpravy byl především akcent na mimosoudní vyřešení
věci, jak je tomu i v případě současné právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb. Bývalý Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. 6 A 15/92,
uvedl, že zákonodárce tím zamýšlel upravit neformální postup ústředního orgánu,
při němž tento orgán hodnotí žádost samu a k ní připojené doklady, a na základě
jejich posouzení se rozhodne, zda požadovaný nárok uspokojí či ne. Žadatele
vyrozumí toliko přípisem, který je pouze předběžné povahy a není způsobilý
nabýt právní moci. Je poté na vůli žadatele, zda se svého práva bude domáhat
žalobou u soudu v klasickém nalézacím řízení. (citované usnesení Nejvyššího
soudu bylo publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
25/1994, dostupné je rovněž v ASPI pod číslem JUD4488CZ) K vypořádání vztahů
mezi účastníky mohlo dojít pouze tehdy, uzavřeli-li dohodu dle ustanovení § 11
zákona č. 58/1969 Sb. V posuzované věci se však žalobkyně s názorem ministerstva financí
ohledně výše přiznané finanční náhrady neztotožnila a podala žalobu k soudu,
která je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 132/2006. Vzhledem k tomu, že se jedná o tentýž nárok na vyplacení finanční náhrady podle
§ 13 zákona č. 87/1991 Sb., nelze uzavřít, že řízení o finanční náhradu
skončilo vyjádřením ministerstva financí dne 14. 10. 2004, které má povahu
toliko správního aktu v rámci předběžného projednání věci.
Druhá věta ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk ve vztahu k promlčecí době v
souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva podtrhuje význam
pohledu na řízení jako na jeden celek. Proto lze požadovat náhradu nemajetkové
újmy do šesti měsíců od skončení řízení, a to i tehdy, nastaly-li průtahy jen v
některé z dřívějších fází řízení (srov. důvodovou zprávu k bodu 27 návrhu
zákona č. 160/2006 Sb.). Řízení o poskytnutí finanční náhrady je třeba
považovat za skončené v okamžiku, kdy je spor mezi stranami vyřešen. Tak tomu
však není v případě, kdy se účastník s rozhodnutím ústředního orgánu neztotožní
a podá žalobu k soudu. Dle názoru Nejvyššího soudu lze v posuzovaném případě
požadovat náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení do šesti měsíců
od skončení dosud probíhajícího řízení sp. zn. 13 C 132/2006, přestože se nárok
žalobkyně týkal „průtahů“ v postupu ministerstva financí v rámci předběžného
projednání věci. Vzhledem k tomu, že v řízení o poskytnutí finanční náhrady
dosud nebylo přijato konečné rozhodnutí ve věci, nemůže být nárok žalobkyně na
přiměřené zadostiučinění podle ustanovení § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk
promlčen. Závěr odvolacího soudu o tom, že řízení o přiznání finanční náhrady
skončilo dne 14. 10. 2004, a proto je nárok žalobkyně promlčený, tedy není
správný. Vzhledem k výše uvedenému pak nebylo třeba zkoumat, zda žalobkyně
podala včasnou stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Žalobkyně žalobu v dané věci vystavěla na tvrzení, že žádost o
poskytnutí finanční náhrady uplatnila 24. 3. 1992, že s poskytnutou náhradou
nebyla spokojena a že proto podala žalobu, přičemž soudní spor nadále trvá. Plně se tak na projednávanou věc uplatní závěr Stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn
206/2010, dle nějž přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže
řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty
třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nebylo doposud pravomocně skončeno. Nesprávný úřední postup ministerstva financí spatřuje dovolatelka kromě
nepřiměřené délky řízení i v nezákonném snížení přiznané částky. V tomto případě se bude postupovat podle ustanovení § 32 odst. 3 věty první
OdpŠk, neboť se nejedná o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené
délce řízení. Ustanovení § 32 odst. 3 věty první OdpŠk stanoví, že nárok na
náhradu nemajetkové újmy se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený
dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy
nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vzájemný
vztah subjektivní a objektivní promlčecí lhůty je takový, že běží nezávisle na
sobě a k promlčení dochází, jakmile jedna z nich uplyne. Počátek běhu
šestiměsíční subjektivní doby se odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že k
nemajetkové újmě došlo, tedy od okamžiku, kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech
nastaly nepříznivé důsledky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009, dostupný na internetových stránkách
www.nsoud.cz).
V posuzované věci je zřejmé, že žalobkyně se dozvěděla o nemajetkové újmě
nejpozději před tím, než dne 31. 1. 2006 uplatnila nárok na náhradu nemajetkové
újmy stížností k Evropskému soudu pro lidská práva, ve které mimo jiné namítala
protiprávní snížení finanční náhrady. K nemajetkové újmě žalobkyně tedy došlo
před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Vzhledem k tomu, že pravá
retroaktivita přechodného ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. se vztahuje
pouze na nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmy způsobenou nepřiměřenou
délkou řízení, nemůže se žalobkyně domáhat odškodnění nemajetkové újmy vzniklé
protiprávním snížením finanční náhrady před 27. 4. 2006, neboť v době, kdy jí
měla nemajetková újma vzniknout, ještě možnost odškodnění podle § 31a OdpŠk
neexistovala. Aplikace zákona č. 82/1998 Sb. je pro tuto část nároku vyloučena. Jelikož je právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce promlčení
nároku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o
přiznání finanční náhrady nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle § 243b
odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil. Podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. V dalším postupu soudy uváží, zda je naplňován
požadavek § 21a odst. 1 písm. b) o.s.ř., aby v řízení za stát za tu část
nároku, která se týká soudního řízení, vystupovalo ministerstvo financí, které
zjevně není organizační složkou příslušnou podle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. května 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu