USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem
Zoubkem v právní věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomášem,
advokátem se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 92, proti žalované České republice
– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o
zaplacení 540 000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C
29/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9.
2016, č. j. 44 Co 419/2016-159, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 6.
2016, č. j. 108 C 29/2016-76, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2016,
č. j. 44 Co 419/2016-159, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
řízení) a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 9. 2016, č. j. 44 Co 419/2016-159, výrokem I potvrdil usnesení soudu prvního stupně a
výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Usnesení odvolacího soudu (jakož i usnesení soudu prvního stupně) napadl
žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl ve vztahu k
usnesení odvolacího soudu a řízení o dovolání zastavil ve vztahu k usnesení
soudu prvního stupně. Žalobce v dovolání předestřel, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na
„zcela neodůvodněném odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe, když by měly
být věc měla být posouzena zcela opačně (jinak) než vyplývá ze závěrů
odvolacího soudu“, poněvadž výroky napadeného usnesení odvolacího soudu „byly
založeny na nesprávném posouzení věci a nedostatečném skutkovém zjištění stavu
věci (s ohledem na navržené důkazy)“ a odvolací soud tak „učinil zcela
nesprávný závěr stran řádnosti odstranění vad podání, a to zejména v rámci
příslušné žaloby a navazujícího Doplnění žaloby“. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací
praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného
či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je
rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se
dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013,
sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Uvedenému požadavku, aby dovolatel vymezil, od jaké (konkrétní) ustálené
rozhodovací praxe se v napadeném usnesení odvolací soud odchýlil, žalobce
nedostál (naopak uvedl, že odvolací soud posoudil otázku lhůty k opravě vad
žaloby v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21
Cdo 909/2003). Žalobce nevymezuje na žádném místě svého podání ani důvod dovolání způsobem
požadovaným § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy uvedením právního posouzení věci,
které dovolatel považuje za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto
právního posouzení spočívá. Žalobce neoznačil, kterou konkrétní procesní otázku
při posuzování „řádnosti odstranění vad podání“ odvolací soud vyřešil odchylně
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a spokojil se s opětovným
obsáhlým vylíčením žalobních tvrzení. Dovolání tak v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř.
neobsahuje řádné vymezení
důvodu dovolání, ani vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali.“
Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil
stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jehož první
právní věta zní: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Posouzení, zda podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s § 243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40 uvedeného
stanoviska). Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.). K tvrzeným vadám řízení před soudy nižších stupňů, které měly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v
případě, pokud by dovolací soud posoudil dovolání jako přípustné (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Jelikož dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu trpí vylíčenými
vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání v této části podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2016, č. j. 108 C 29/2016-76, Nejvyšší soud podle § 243b, § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze a
není tak ani dána funkční příslušnost dovolání soudu k projednání takového
podání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo
265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
47/2006). Výrok o náhradě nákladů nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.