30 Cdo 4669/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Zárazem, advokátem se sídlem v Plzni,
U Radbuzy 429/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 50 340 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 195/2013, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, č. j. 17 Co 158/2014-108,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, č. j. 17 Co 158/2014-108,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 1. 2014, č. j. 15 C
195/2013-90, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Žalobce se žalobou domáhá po žalované částky 50 340 Kč z titulu
náhrady škody, která mu měla vzniknout na nákladech obhajoby. Žalobce uvedl, že
usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského
kraje, ze dne 21. 1. 2011, č. j.
KRPP-618-15/TČ-2011-030572, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro přečin
nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 odst. 1 písm. b), c), d)
trestního zákoníku. Žalobce byl v trestním řízení zastoupen advokátem a proti
usnesení o zahájení trestního stíhání byla žalobcem (v postavení obviněného)
podána stížnost, jež byla zamítnuta. Dne 29. 4. 2011 byla podána obžaloba a dne
2. 11. 2011 Okresní soud Plzeň-město vydal rozsudek, kterým byl žalobce
zproštěn obžaloby v plném rozsahu, neboť označený skutek nebyl trestným činem.
K podanému odvolání Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 1. 2012, sp. zn.
8 To 11/2012, zrušil napadený rozsudek a věc vrátil okresnímu soudu, aby o věci
znovu jednal a rozhodl. V dalším řízení se soud, vzhledem k obsahu usnesení
Krajského soudu v Plzni, věcí zabýval též z pohledu, zda žalobce skutkem
nespáchal i trestné činy vydírání, porušování tajemství dopravovaných zpráv, či
loupeže. Po novém projednání věci Okresní soud Plzeň-město rozhodl usnesením ze
dne 11. 7. 2012, sp. zn. 2 T 74/2011, tak, že věc postoupil Úřadu městského
obvodu Plzeň 4 s tím, že se nejedná o trestný čin, avšak skutek popsaný v
obžalobě by mohl být posouzen jako přestupek.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 1. 2014, č. j. 15 C
195/2013, rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku
ve výši 50 340 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p.a. od 9. 7. 2013
do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního
stupně).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 17 Co
158/2014-108, k odvolání žalobce rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně zjistil, že proti žalobci bylo vedeno trestní
řízení před Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 74/2011 a že usnesením
uvedeného soudu ze dne 11. 7. 2012 byla věc postoupena Úřadu městského obvodu
Plzeň 4 z důvodu, že se nejedná o trestný čin, avšak mohlo by se jednat o
přestupek. Dále měl soud z příkazu statutárního města Plzeň ze dne 19. 10.
2012, UMO 4/12536/12, za prokázané, že je žalobce vinen tím, že se dopustil
přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990
Sb., o přestupcích, a byla mu uložena pokuta 500 Kč.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že se nárok
na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které skončilo
zprošťujícím rozsudkem, posuzuje jako nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím. Podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále jen jako „OdpŠk“), lze nárok na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, pokud bylo
pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem,
není-li dále stanoveno jinak. Pokud trestní stíhání, které neskončilo
zprošťujícím rozsudkem, ale usnesením o postoupení řízení přestupkové komisi,
přičemž v rámci tohoto projednávání přestupku byl žalobce shledán vinným z jeho
spáchání a byla mu uložena pokuta, měl soud za to, že nelze dospět k závěru, že
by usnesení o zahájení trestního stíhání neslo znaky nezákonného rozhodnutí v
tom směru, že by toto rozhodnutí nabylo právní moci a následně bylo pro svoji
nezákonnost zrušeno. Co se týká samotného usnesení o zahájení trestního
stíhání, toto v sobě naplňuje stejnou skutkovou podstatu, pro jakou byl žalobce
následně v rámci přestupkového řízení také odsouzen. Soud prvního stupně dospěl
k závěru, že byla zachována kontinuita ve stíhání osoby za její konkrétní
protiprávní jednání, byť s ohledem na intenzitu nebezpečnosti tohoto
protiprávního jednání je v konečném důsledku uložen stíhané osobě postih v
řízení, které se řídí jiným právním předpisem, než je řízení trestní. Soud
prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn.
25 Cdo 1388/2004, z nějž dovodil, že právo domáhat se náhrady škody z titulu
nezákonného rozhodnutí v rámci nezákonně vedeného trestního stíhání je
stanoveno pouze tehdy, pokud proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro
jednání, které se následně ukázalo být jednáním dovoleným. Rozhodujícím
měřítkem pro konstatování nezákonnosti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání
je konečný výsledek celého řízení. Soud prvního stupně s ohledem na odsouzení
žalobce v rámci přestupkového řízení dospěl k závěru, že zde neexistuje
odpovědnostní titul nezákonného rozhodnutí, neboť trestní stíhání vedené vůči
žalobci skončilo pravomocným odsouzením.
6. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
považoval právní posouzení věci učiněné soudem prvního stupně za správné. V
případě, že řízení po zrušení rozhodnutí dále pokračuje, je významný výsledek
řízení, resp. to, k jakému rozhodnutí orgán státu po zrušení svého rozhodnutí
dospěl. Jestliže následně vydané rozhodnutí, jímž je řízení pravomocně
skončeno, obsahuje výrok totožný s výrokem předchozího (zrušeného) rozhodnutí,
je třeba zvažovat, zda původně vydané rozhodnutí mohlo způsobit účastníku újmu.
V posuzovaném případě z příkazu Statutárního města Plzně ze dne 19. 10. 2012
vyplývá, že výroková část přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1
písm. c) zákona o přestupcích, z něhož byl žalobce uznán vinným, popisuje
skutek zcela shodně. V daném případě tak byl žalobce stíhán za jednání
nedovolené, z něhož byl následně, byť po skončení trestního řízení, uznán
vinným ve správním řízení a byl mu za něho udělen trest. Trestní řízení přitom
nebylo skončeno zprošťujícím rozsudkem ani zastavením řízení, ale skutek, pro
který byl žalobce trestně stíhán, byl postoupen k řízení správnímu a v dalším
řízení jím byl žalobce uznán vinným. Soud prvního stupně tak správně dovodil,
že nejsou dány předpoklady pro vyvození odpovědnosti státu za náklady právního
zastoupení v trestním řízení, neboť při posuzování nároku na náhradu škody
podle OdpŠk je podstatné, že se poškozený dopustil protiprávního jednání,
resp., že byl stíhán za jednání, které bylo protizákonné, tj. bylo dovolené.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, přičemž k
přípustnosti dovolání žalobce ocitoval § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, a uvedl, že mu není známo, že by dovolací soud řešil otázku
nároku na náhradu škody podle OdpŠk, uplatněného na základě nezákonného
trestního stíhání pro skutek, který není trestným činem, ale toliko přestupkem.
8. V dalším obsahu dovolání žalobce uvádí, že názory soudů v této věci
nemají oporu v § 8 OdpŠk. Z hlediska znění zákona je nerozhodným, zda byl
žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku, ale je podstatné, že soud zrušil
trestní stíhání žalobce, neboť skutek, pro který byl trestně stíhán, nebyl
trestným činem. Z toho jednoznačně vyplývá, že trestní stíhání žalobce bylo
nezákonné a usnesení, kterým bylo toto trestní stíhání zahájeno, je nezákonným
rozhodnutím, které bylo posléze zrušeno. Argumentace kontinuitou trestního
stíhání, nedovoleností jednání žalobce nebo pouhou rozdílnou intenzitou nemá
žádné zákonné opodstatnění, a jedná se o argumentaci čistě účelovou, důvodem
které je zbavení se odpovědnosti za nesprávný postup orgánů činných v trestním
řízení. Judikatura, na niž odkázaly soudy ve svých rozhodnutích, není dle
žalobce na nyní projednávanou věc přiléhavá. Pokud soud prvního stupně zmínil
rozsudek Nejvyššího soudu (ze dne 26. 1. 2005), sp. zn. 25 Cdo 1388/2004, pak v
něm bylo toliko konstatováno, že žalobci byli stíháni pro jednání dovolené, o
explicitně vyjádřenou podmínku nezákonnosti trestního stíhání se však nejedná.
Z uvedeného rozhodnutí naopak vyplývá, že důvody, pro které nárok na odškodnění
nevzniká, lze spatřovat především v okolnostech vymezených v ustanoveních § 12
OdpŠk.
9. Žalobce též poukazuje na skutečnost, že odvolací soud rozhodl
rozsudkem bez nařízení jednání, ačkoliv se žalobce včas vyjádřil tak, že s
rozhodnutím bez nařízení jednání nesouhlasí. Dále žalobce sporuje i skutková
zjištění soudů, když soudy uvedly, že žalobce byl shledán vinným ze spáchání
přestupku pro zcela shodný skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. O
zcela shodný skutek se nejedná, což je patrné z pouhého porovnání skutkové věty
usnesení o zahájení trestního stíhání se skutkovou větou příkazu, kterým bylo
rozhodnuto o přestupku. Příkaz především neobsahuje skutkové okolnosti, které
měly odůvodňovat právní kvalifikaci trestných činů vydírání, porušování
tajemství dopravovaných zpráv a loupeže, pro které bylo vedeno trestní řízení
po zrušení původního zprošťujícího rozsudku.
10. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že dle jejího
názoru napadené rozhodnutí netrpí vadami a že se ztotožňuje se skutkovými
zjištěními a vyvozenými právním závěry soudu, neboť tyto považuje za správné,
spravedlivé a souladné s dotčenými právními předpisy. Žalovaná při posuzování
žádosti žalobce vycházela zejména z judikatury Městského soudu v Praze, ze
které vyplývá, že usnesení o postoupení věci k projednání přestupku nelze
hodnotit bez dalšího jako rozhodnutí, jímž došlo ke zrušení či změně usnesení o
zahájení trestního stíhání jako nezákonného. Dle dané judikatury je nutné
usnesení o postoupení věci (za podmínky, že dojde v rámci přestupkového řízení
k uznání viny ze stíhaného skutku) považovat za rozhodnutí, jímž je zachována
kontinuita ve stíhání osoby za její protiprávní jednání, byť například s
ohledem na intenzitu tohoto protiprávního jednání je v konečném důsledku
stíhané osobě uložen postih v řízení, které se řídí jiným právním předpisem,
než řízení trestní. Při posuzování nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy
dle OdpŠk je principiálně podstatné, že se poškozený nedopustil protiprávního
jednání, resp. že byl stíhán za jednání, které nebylo protizákonné (tj. bylo
dovolené). Nárok na náhradu škody či náhradu nemajetkové újmy lze pak konkrétní
osobě přiznat pouze tehdy, kdy proti ní bylo vedeno trestní stíhání pro
jednání, které se následně ukázalo být jednáním dovoleným. V předmětném řízení
se však o shora popsaný případ nejednalo, neboť žalobce byl uznán vinným ze
spáchání protiprávního jednání a jednoznačně se tak protiprávního jednání
dopustil.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky stanovené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje též náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval
přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání bylo shledáno přípustným pro řešení otázky, zda za situace,
kdy proti poškozenému bylo zahájeno trestní stíhání, které neskončilo
pravomocným odsouzením, ale věc byla postoupena jinému orgánu, který
poškozeného shledal vinným ze spáchání přestupku, lze nárok poškozeného na
náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání posoudit podle
ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím.
15. Vyjádřená právní otázka byla shledána za řešenou odvolacím soudem v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu, která byla vydána v době po podání
dovolání.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto
zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském
soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo
v řízení trestním.
17. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda.
18. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
19. Podle § 31 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které
byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí
nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náhradu nákladů řízení
může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu
řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto
již nebyla přiznána (odst. 2). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení.
Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této
odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní
odměně (odst. 3). Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které
vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu
(odst. 4).
20. Podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a
odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně
odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán
neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není
důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1. Výrok usnesení o
zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato
osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného
činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o
zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o
osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba
přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního
stíhání.
21. Podle § 222 odst. 2 trestního řádu soud postoupí věc jinému orgánu,
jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být
jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento
orgán příslušný rozhodovat.
22. Podle § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
23. Výklad výše uvedeného ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku
podal Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012,
uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
trestní (dále jen jako „stanovisko“).
24. Dovolací soud uvedl např. ve svém rozsudku ze dne 9. 12. 2004, sp.
zn. 25 Cdo 2614/2003, uveřejněném pod číslem 32/2005 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, že: „[n]árok na náhradu škody
způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným
odsouzením, je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998
Sb. Výkladem zákona soudní judikatura dovodila, že smyslu právní úpravy
odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma, způsobená
nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě), byla
odčiněna, a systematickým a logickým extenzívním výkladem proto dospěla k
závěru, že došlo-li z určitých důvodů k zastavení trestního stíhání či
zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a že tedy
nemělo být proti němu trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody
způsobené zahájením trestního stíhání (např. sdělením obvinění jako v daném
případě) se posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona, tedy jako
nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.“ Ve stejném rozhodnutí
též dovolací soud dovodil: „[t]en, kdo byl zproštěn obžaloby (trestní stíhání
proti němu bylo zastaveno) pro skutek, jehož se dopustil v nutné obraně, má
zásadně vůči státu nárok na náhradu nákladů, které vynaložil na nutnou obhajobu
(zákon č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů), bez ohledu na to, v jaké
fázi trestního řízení byl závěr o jednání v nutné obraně učiněn.“
25. Ústavní soud opakovaně uvádí, že: „právní základ nároku jednotlivce
na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním
obžaloby (či zastavením trestního stíhání), je třeba hledat nejen v ustanovení
čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy,
tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně
považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za
jednání svých orgánů, resp. za jednání, kterým orgány veřejné moci přímo
zasáhly do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je
povinen striktně dodržovat právo v jeho "ideální" (škodu nepůsobící)
interpretaci. Na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení
vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zříci
odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný,
zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné
v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich
podezření v trestním řízení potvrdilo.“ (Viz např. nález Ústavního soudu ze dne
26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15).
26. Nikoliv každé usnesení o zahájení trestního stíhání, které nevyústí
v pravomocný odsuzující rozsudek, je možné považovat paušálně za nezákonné
rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II.
ÚS 429/01).
27. Dovolací soud tak např. v rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28
Cdo 605/2012, dospěl k závěru, že za okolnosti, kdy soudy v trestním řízení
shledaly, že byly prokázány všechny znaky trestného činu, avšak skutek
překvalifikovaly na trestný čin s nižší trestní sazbou, v důsledku čehož byla
shledána trestní odpovědnost obžalovaných zaniklou uplynutím promlčecí doby,
nevzniká odpovědnost státu za škodu spočívající ve vynaložených nákladech
obhajoby. V této souvislosti dovolací soud připomenul závěry vyjádřené např. v
nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09, že obecný soud
není vždy vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit,
pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost
nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu
jako významovém celku, a povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze
vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též zjišťovat a
formulovat, co je konkrétním právem tam, kde jde o interpretaci abstraktních
norem a ústavních zásad (Ústavní soud v tomto dále odkázal na nález ze dne 4.
2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze
opomíjet jejich účel a smysl, jež není možné hledat jen ve slovech a větách
toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané
demokratickými právními státy. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem, že:
„přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se
trestně stíhaná osoba dle závěrů učiněných v trestním řízení vskutku dopustila
protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, by (…)
bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo
vzejít nemůže) opakovaně připomínanou i Ústavním soudem (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99).“
28. Dovolací soud v době po podání dovolání v této věci vyřešil případ
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015),
v němž se žalobce domáhal (mimo jiné) náhrady škody vzniklé v důsledku
vynaložení nákladů na obhajobu v trestním řízení, které skončilo postoupením
věci. Dovolací soud uzavřel, že i za situace, kdy trestní stíhání skončilo
postoupením věci, se uplatní závěr, že usnesení o zahájení trestního stíhání
bylo nezákonné. Otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na
posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na
založení odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou podle OdpŠk, neboť
přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. V uvedeném rozhodnutí
též dovolací soud konstatoval, že projednávaná věc je zásadně odlišná od
případu řešeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo
605/2012.
29. Skutečnost, že trestní řízení skončilo postoupením věci jinému
orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, a v
přestupkovém řízení byl obviněný za totožný skutek uznán vinným z přestupku, je
nutné posoudit tak, že výsledek řízení neodpovídá postupu policejního orgánu,
jenž rozhodl o zahájení trestního stíhání. Jinými slovy řečeno zahájení
trestního stíhání bylo reakcí neadekvátní a tedy i nezákonnou, byť se uvedená
nezákonnost projevila až následně (ve fázi řízení před soudem).
30. Pokud se týká rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn.
25 Cdo 1388/2004, na nějž odkázal soud prvního stupně, a v němž bylo vysloveno:
„[p]orušení právní povinnosti orgánem státu totiž není podmínkou odpovědnosti
státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. a jestliže v posuzovaném případě
byli žalobci trestně stíháni pro skutek, který nebyl trestným činem [jejich
trestní stíhání bylo zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř.], bylo proti
nim vedeno trestní stíhání pro jednání dovolené a podmínky odpovědnosti státu
za škodu vzniklou žalobcům tím, že vynaložili náklady na nutnou obhajobu, jsou
splněny.“, je již z citované věty zjevným, že „dovolenost jednání“ byla myšlena
pouze z pohledu trestněprávního. Daný závěr je nutno učinit též s ohledem na
odůvodnění uvedeného rozsudku, z nějž plyne, že jednání žalobců v dané věci
bylo z pohledu práva soukromého nedovoleným, neboť tito nehradili své dluhy
řádně a včas.
31. Jak vyplývá z výše uvedeného, právní posouzení učiněné odvolacím
soudem neobstojí ve světle stávající judikatury a není tedy správné.
32. Vzhledem k tomu, že dovolání je přípustné, zabýval se Nejvyšší soud
rovněž otázkou, zda řízení trpělo vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že tomu
tak bylo. Odvolací soud k projednání odvolání s odkazem na § 214 odst. 3 o. s.
ř. nenařídil jednání, ačkoliv žalobce k výzvě soudu ve stanovené lhůtě sdělil,
že s projednáním odvolání bez nařízeného jednání souhlasit nemůže. Jestliže
odvolací soud za dané situace rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, odňal
tím žalobci v průběhu řízení nesprávným postupem možnost jednat před soudem, a
zatížil tedy řízení zmatečnostní vadou.
33. Dalšími námitkami dovolatele se dovolací soud nezabýval. Namítal-li
dovolatel, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění, patří připomenout, že
z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že je vázán skutkovým
základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního
stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným
dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, nemůže být prováděno
dokazování (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
VI. Závěr
34. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení
rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně (s
výjimkou existence zmatečnostní vady v průběhu odvolacího řízení), zrušil
Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; o náhradě
nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového
rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
36. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu