USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobce K. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou,
advokátkou se sídlem v Havířově, Opletalova 608/2, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
427/16, o zaplacení 200 004 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 259/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 39 Co 137/2017-306, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 11. 2016,
č. j. 20 C 259/2014-267, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobci částku 200 004 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že
žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení v částce 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve
výši 36 125 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené
délky řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 169/2007, a
částky 163 879 Kč představující nárok na náhradu škody za nadbytečně navýšené
náklady na právní zastoupení žalobce za dobu tzv. „marných řízení“.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s.
ř.“, odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5.
2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, a ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002,
proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací
soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 36 125 Kč
s příslušenstvím a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč. Z toho
důvodu se dovolací soud ani nemohl zabývat námitkami, které se daných nároků
týkají, a to námitkami v odrážce první bodu a) a b) a odrážce druhé dovolání.
Otázka, zda i v případě nezaplacené faktury za právní zastoupení žalobce v
období, kdy soudy jednaly a rozhodovaly, avšak jejich rozhodnutí z důvodu
závažného pochybení odvolacího soudu byla zrušena Nejvyšším soudem, má žalobce
jako poškozený právo, aby ho žalovaný tohoto dluhu zprostil, nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť v rozsahu náhrady škody stojí
napadený rozsudek na závěru o předčasnosti podané žaloby, který žalobce
relevantním způsobem nezpochybňuje. Odkaz žalobce na § 8 odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, je zjevně nepřiléhavý, neboť se v ničem netýká použití § 31 odst. 2
OdpŠk. Žalobcem uplatněný dovolací důvod se proto míjí s právní otázkou, na
které rozhodnutí odvolacího soudu v daném rozsahu a ve smyslu § 237 o. s. ř.
stojí. Odvolací soud se nadto při řešení této otázky nijak neodchýlil od řešení
přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud konstatoval, že v případě dosud
neukončeného posuzovaného řízení, ve kterém žalobce podal dovolání, o němž
dosud nebylo rozhodnuto, není splněna podmínka § 31 odst. 2 OdpŠk, podle něhož
náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl
možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo
nebyla-li mu již takto přiznána, neboť tuto skutečnost vzhledem k dosud
probíhajícímu řízení není možné postavit najisto (srov. stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp.
zn. Cpjn 31/2014, uveřejněné pod číslem 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo
2928/2006).
O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. navrhovaném
žalobcem nelze uvažovat za situace, kdy v rozsahu, ve kterém nebylo dovolání
objektivně nepřípustné, žalobci žádná povinnost nebyla uložena. Nejvyšší soud
již s ohledem na tuto skutečnost samostatně o návrhu žalobce na odklad právní
moci a vykonatelnosti nerozhodoval.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu