30 Cdo 486/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. M. M., zastoupeného JUDr. Václavem Vachovcem, advokátem se sídlem v Dýšině, Přátelství 300, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 130/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2014, č. j. 51 Co 380/2013-78, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalované uložená povinnost zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s příslušenstvím zůstala odvoláním nedotčena a rozsudek soudu prvního stupně ohledně ní nabyl právní moci. Uvedených částek se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která mu měla vzniknout v důsledku nedůvodně vedeného trestního řízení, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Napadá-li žalobce v dovolání výši přiznaného zadostiučinění, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (což v posuzovaném případě není). Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Otázka posuzování výše přiznaného finančního zadostiučinění nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012), pokud přihlédl k povaze trestní věci, délce trestního stíhání a k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby a zejména pak k jednání samotného poškozeného, byť nebylo trestným činem, tedy tomu, že výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Přípustnost dovolání z výše uvedených důvodů nezakládá žádná z námitek žalobce, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.