30 Cdo 4883/2016

30 Cdo 4883/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka, JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v

právní věci žalobkyně PHOENIX FINANCIAL LIMITED, se sídlem v Dominickém

společenství, Roseau Valley, 8 Copthal, zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou,

advokátkou se sídlem v Biskoupkách 33, proti žalovaným 1) Ing. V. B., správci

konkursní podstaty úpadce SHARK Brno, s. r. o., identifikační číslo osoby

48529591, se sídlem v Brně, Panská 13, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Hrouzkem,

advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008, 2) České republice – Ministerstvu

spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro

zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží

390/42, o 38 217 844,40 Kč s příslušenstvím, o náhradu škody, vedené u

Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 46/2009, o dovolání žalobkyně proti

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2016, č. j. 44 Co 506/2014-328,

Dovolání se zamítá.

Městský soud v Brně (dále též jen jako „soud prvního stupně“) usnesením ze dne

8. 10. 2014, č. j. 35 C 46/2009-313, rozhodl tak, že zamítl návrh žalovaného 1)

uložit žalobci složit zálohu na náklady řízení. Krajský soud v Brně (dále též

jako „odvolací soud“) rozhodl k odvolání žalovaného 1) usnesením ze dne 29. 7. 2016, sp. zn. 44 Co 506/2014-328, tak, že změnil usnesení soudu prvního stupně

tak, že se žalobkyni ukládá složit jistotu ve výši 150 000 Kč do 30-ti dnů od

doručení tohoto usnesení na účet ČR – Městského soudu v Brně s tím, že bez toho

nebude řízení proti vůli 1. žalovaného pokračovat a bude zastaveno. Soudy nižších stupňů rozhodovaly (každý z nich) v pořadí již třetím usnesením o

návrhu žalovaného 1), aby bylo žalobkyni uloženo složit zálohu na náklady

řízení, a to z toho důvodu, že žalobkyně je zahraniční osobou, která nemá v ČR

žádný dohledatelný majetek, a v případě neúspěchu ve sporu je zde riziko

nedobytnosti přiznaných nákladů řízení. Soud prvního stupně učinil zjištění, že mezi Českou republikou a Dominickým

společenství není uzavřena dvoustranná smlouva o právní pomoci a Dominické

společenství není ani smluvní stranou mnohostranných mezinárodních smluv,

jejichž smluvní stranou je Česká republika a které odstraňují institut žalobní

jistoty (Úmluva o civilním řízení, vyhláška č. 72/1966 Sb., Úmluva o

mezinárodním přístupu k soudům, sdělení č. 58/2001 Sb.m.s.). Z dostupných

zdrojů však nebylo možné prokázat existenci materiální vzájemnosti, tj. zda by

orgány Dominického společenství poskytly v obdobném případě české fyzické nebo

právnické osobě stejnou výhodu v podobě neuložení jistoty na náklady řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že podmínku stanovenou v § 51 odst. 2 písm. b)

zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, nelze za

těchto okolností považovat za splněnou, a proto návrh žalovaného 1), aby byla

žalobci uložena povinnost složit zálohu na náklady řízení, zamítl. Odvolací soud rozhodoval k odvolání žalovaného 1), přičemž uvedl, že soud

prvního stupně splnil pokyn odvolacího soudu obsažený v jeho předchozím

rozhodnutí v dané věci. Odvolací soud též zmínil, že jeho předchozí rozhodnutí

nemohl soud prvního stupně vyložit tím způsobem, že by důkazní břemeno nebylo

na straně žalobkyně. Jestliže dotaz na Ministerstvo zahraničních věcí ČR

nepřinesl použitelnou informaci a jestliže žalobce své ubezpečení o právní

záruce druhostranného nevyžadování jistoty soudními orgány Dominického

společenství nedoložil důkazem o obsahu příslušné positivní právní úpravy

řízení, nebylo důvodu vynakládat prostředky na dokazování existence takové

záruky. Závěr soudu prvního stupně o neprokázání možného uplatnění výjimky byl

tedy namístě a správný. Odvolací soud ovšem nepovažoval za logický myšlenkový

závěr, že vzhledem k uvedené nemožnosti prokázání existence materiální

vzájemnosti bylo třeba návrh zamítnout.

Jelikož oprava daného závěru byla

jednoduše možná a v řízení (v dřívějším rozhodnutí soudu prvního stupně) byla

učiněna úvaha o přiměřené výši jistoty, s níž se bylo možné ztotožnit,

přistoupil odvolací soud ke změně usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud,

na rozdíl od soudu prvního stupně, věc posoudil podle § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jako „z. m. p. s.“).

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

shledává v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního a hmotného

práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a řízení bylo

zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, konkrétně na závěr, že z ustanovení § 121 o. s. ř. (s ohledem na zásadu „iura novit curia – soud zná právo“) vyplývá: „že

předmětem dokazování nemohou být právní předpisy a byť zákon tuto zásadu

výslovně uvádí jen ve vztahu k předpisům, jež jsou uveřejněny ve Sbírce zákonů

České republiky, lze ji obecně vztáhnout i na právní předpisy cizozemské, neboť

se v důkazním řízení dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení

jinak vyšlé najevo. V souvislosti s námitkou dovolatele je třeba uvést, že soud

může získávat znalosti o cizím právu i jinak, tj. vlastním studiem, případně

vyjádřením Ministerstva spravedlnosti ČR.“ Žalobkyně považuje napadené

rozhodnutí za odchylující se od daného závěru. Žalobkyně dále namítá, že otázka povinnosti ke složení jistoty byla řešena před

soudem prvního stupně a soudem odvolacím již třikrát, přičemž jí nebyl doručen

návrh žalovaného 1) na složení jistoty ze dne 29. 6. 2012, odmítavé usnesení

soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 2012, ani odvolání žalovaného 1) do

zmíněného usnesení, ani zrušující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013, což konstatuje sám odvolací soud v usnesení ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 44 Co 42/2014-309. Délka řízení je už v tuto chvíli nepřiměřená, a to navzdory

skutečnosti, že soudy nezačaly jednat o věci samé. Napadené usnesení je rovněž

(v kontextu dalších rozhodnutí v této věci dříve vydaných) nekonzistentním,

vnitřně rozporným a na hranici přezkoumatelnosti. V této souvislosti žalobkyně

poukazuje na předešlé rozhodnutí odvolacího soudu, v němž bylo uvedeno, že

žalobkyně tvrdí dostatečně určitě existenci toho právního předpisu, který

otázku složení jistoty v právním řádu Dominického společenství upravuje. Odvolací soud ve zmíněném rozhodnutí též sám odkázal na závěry obsažené v

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006. Žalobkyně již v podání ze dne 16. 4. 2014 odkázala na pozitivní právní úpravu

ve vztahu k povinnosti složit v Dominickém společenství jistotu, tedy na civil

jurisdiction ang jugement act ve znění prováděcího předpisu Practice directions

of the Hight Court and to litigation in Queen’s bench division and the chancery

division of the Hight Court and to litigation in the Country Courts other than

fadily proceedings, jenž problematiku řeší v čl. 25.12 a 25.13. Z daných důvodů

žalobkyně pokládá napadené rozhodnutí za nepředvídatelné a odporující čl. 36

odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Žalobkyně pokládá za alarmující, pokud

Ministerstvo zahraničních věcí k dotazu soudu uvedlo, že získání potřebné

informace od orgánů dotyčného státu je velmi nejisté.

Ke zjištění potřebných

informací, dle názoru žalobkyně, plně postačí iniciativa soudu či Ministerstva

zahraničních věcí, na niž oba orgány zcela rezignovaly, což nelze

charakterizovat jinak, než jako denegatio iustitiae. Jelikož lze u Ministerstva

zahraničních věcí důvodně předpokládat důkladnou znalost jak práva

anglosaského, tak i práva Commonwealthu, je nutno jeho přístup považovat za

alibistický. Zprávy od Ministerstva zahraničních věcí se dožadoval i žalovaný

1), který byl ovšem se svými žádostmi rovněž oslyšen. Zjištění ohledně

vzájemnosti jsou tedy doposud neúplná a použitelnost právních předpisů

uvedených v podání dovolatele ze dne 16. 4. 2014 nebyla ve smyslu § 133 o. s. ř. vyvrácena. Žalobkyně dále namítá, že soudy měly ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. za povinnost provést též jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže

jejich existence, potřeba a proveditelnost vyplynula z tvrzení stran, či z

jiných skutečností zjištěných nebo vyšlých najevo v průběhu řízení a vždy

zahrnutelných do „obsahu spisu“. V této souvislosti je poukázáno na

komentářovou literaturu, na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, a ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 261/2001. Použitelnost právních předpisů uvedených v

podání dovolatelky ze dne 16. 4. 2014 nebyla ve smyslu § 133 o. s. ř. vyvrácena. K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný 1) tak, že se ztotožňuje se závěry

napadeného usnesení, a že uložení složení jistoty ve výši 150 000 Kč je správné

a spravedlivé. Soud není povinen zjišťovat další okolnosti a těžce dohledávat

informace v rámci právního řádu Dominického společenství, jelikož tyto nejsou

tak lehce přístupné, jak tvrdí žalobkyně. Žalovaný 1) se sám snažil zjistit

právní poměry panující v Dominickém společenství, a to opakujícími se

emailovými zásilkami a poštovními zásilkami adresovanými úřadu vlády a

ministerstvům Dominického společenství. Ze strany orgánů Dominického

společenství nebylo doposud odpovězeno. Žalovaný 1) též požádal generální

konzulát ČR v New Yorku o součinnost pro zjištění příslušných institucí, avšak

ani tomuto se nepodařilo sehnat přes misi OSN zástupce dominického

společenství. Pokud tedy žalobkyně odkazuje na konkrétní pozitivní úpravu v

Dominickém společenství, nechť toto prokáže. Žalovaný č. 1) v této souvislosti

dodává, že pokud je žalobkyně skutečně společností reálně fungující v

Dominickém společenství, nemůže pro ni být problematickým doložit podobu

tamního právního řádu. Jedná-li se ovšem o společnost virtuální, není důvodu,

aby byly vynakládány veřejné prostředky na zjišťování daných informací. Co se

týká namítané délky řízení, pokládá ji žalovaný 1) za zaviněnou žalobkyní. Ta,

je-li si dostatečně jistá žalobním nárokem, mohla jistotu zaplatit při jejím

prvním uložení. Žalovaný 1) závěrem svého podání poukazuje na § 241a občanského

soudního řádu, přičemž uvádí, že žalobkyně namítá nedostatečná skutková

zjištění soudu ohledně materiální vzájemnosti. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§

42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se

rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění

předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá

(dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede

právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá

nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a

odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud dotazem na soud prvního stupně zjistil, že

žalobkyně zaplatila soudní poplatek za dovolání dříve, než bylo dovolací řízení

zastaveno. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání bylo shledáno přípustným pro řešení právní otázky, zda je soud povinen

při zjišťování vzájemnosti zjistit obsah práva země, ve vztahu k níž je

vzájemnost zkoumána, neboť taková otázka nebyla rozhodnutím dovolacího soudu

dosud výslovně řešena. Podle § 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jako

„z. m. p. s.“), [t]ento zákon upravuje v poměrech s mezinárodním prvkem

a) právním řádem, kterého státu se řídí soukromoprávní poměry včetně používání

jiných předpisů než určeného rozhodného práva,

b) právní postavení cizinců a zahraničních právnických osob v soukromoprávních

poměrech,

c) pravomoc a postup soudů a jiných orgánů při úpravě poměrů uvedených v

písmenech a) a b) a rozhodování o nich včetně postupu v řízení, jestliže je

mezinárodní prvek jen v řízení samotném,

d) uznávání a výkon cizích rozhodnutí,

e) právní pomoc ve styku s cizinou,

f) některé záležitosti týkající se úpadku,

g) některé záležitosti týkající se rozhodčího řízení včetně uznání a výkonu

cizích rozhodčích nálezů. Podle § 8 odst. 1 z. m. p. s. české soudy postupují v řízení podle českých

procesních předpisů s tím, že strany mají rovné postavení při uplatňování svých

práv. Podle §11 z. m. p. s. (1) Cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické

osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na

návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-

li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení

pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit).

(2) Složení jistoty nelze uložit, jestliže

a) návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal

nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem

České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství

České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý

pobyt v České republice,

b) ve státě, jehož je žalobce občanem, se v podobných případech od státního

občana České republiky nebo české právnické osoby jistota nežádá,

c) žalobce má v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k úhradě

nákladů, které žalovanému v řízení vzniknou,

d) návrh na zahájení řízení je vyřizován platebním rozkazem, nebo

e) žalobce je osvobozen od soudních poplatků a záloh. (3) Povinnost složit jistotu nelze uložit občanům členských států

Evropské unie nebo dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor. Podle § 13 z. m. p. s. ministerstvo spravedlnosti poskytne soudu na jeho žádost

sdělení o vzájemnosti ze strany cizího státu. Podle § 23 z. m. p. s. (1) Pokud z jiných ustanovení tohoto zákona nevyplývá něco jiného, je

třeba zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona,

používat i bez návrhu a tak, jak se ho používá na území, na němž toto právo

platí. Použije se těch jeho ustanovení, kterých by se na území, na němž toto

právo platí, pro rozhodnutí ve věci použilo, bez ohledu na jejich systematické

zařazení nebo jejich veřejnoprávní povahu, pokud nejsou v rozporu s nutně

použitelnými předpisy českého práva. (2) Pokud dále není stanoveno něco jiného, obsah zahraničního práva,

jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, se zjišťuje bez návrhu z

úřední povinnosti. Soud nebo orgán veřejné moci, který rozhoduje ve věcech

upravených tímto zákonem, učiní k jeho zjištění všechna potřebná opatření. (3) Jestliže soudu nebo orgánu veřejné moci, který rozhoduje ve věcech

upravených tímto zákonem, není obsah zahraničního práva znám, může si k jeho

zjištění vyžádat také vyjádření Ministerstva spravedlnosti. (4) Má-li se použít právního řádu státu, který má více právních oblastí

nebo různé úpravy pro určité skupiny osob, rozhodují o použití příslušných

právních předpisů právní předpisy tohoto státu. (5) Jestliže se nepodaří v přiměřené době zahraniční právo zjistit nebo

je-li to nemožné, použije se české právo. V usnesení ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012, Nejvyšší soud

uzavřel, že: „[P]ři výkladu pojmu vzájemnosti ve smyslu § 64 písm. e) z. č. 97/1963 Sb. není nutno, aby cizí stát již v minulosti reciproční akt k ČR

učinil (např. uznal české rozhodnutí), postačí, že jeho právní úprava je

taková, že by podle všeho k recipročnímu aktu (tj. např. k uznání rozhodnutí) –

pokud by o jeho provedení bylo v dotčeném státě žádáno – došlo.“

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014,

uveřejněném pod číslem 14/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část

občanskoprávní a obchodní, uvedl, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhoduje o

návrhu žalovaného na složení jistoty na náklady řízení podle § 11 zákona č.

91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a to i v řízeních zahájených před

uvedeným datem. Umožňuje-li právo cizího státu uložení povinnosti složit

jistotu na náklady řízení zahraničním žalobcům, aniž složení jistoty vylučuje

pro případ materiální vzájemnosti [tedy aniž obsahuje ustanovení obdobné § 11

odst. 2 písm. b) zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém], nelze

z pouhé skutečnosti, že není známo, zda soudy tohoto státu od státních občanů

České republiky či od českých právnických osob složení jistoty požadují,

usuzovat na splnění podmínky materiální vzájemnosti podle § 11 odst. 2 písm. b)

zákona č. 91/2012 Sb. Jak bylo uvedeno např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 763/2005, z povahy věci nelze vyžadovat, aby skutečnosti, na nichž je

založeno usnesení procesní povahy, byly zjišťovány způsobem vyžadovaným pro

rozhodnutí ve věci samé, tj. zásadně dokazováním. Pro účely takového rozhodnutí

postačí, pokud soud vychází ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, tedy

vyšlých najevo v průběhu řízení z podání a přednesů účastníků, z listin, jimiž

nebyl proveden důkaz, i známých soudu z jeho úřední činnosti. Je zde nutno též

ponechat široký prostor k volné úvaze soudu při hodnocení uvedených skutečností

a nedopustit, aby řešení dílčích procesních otázek zcela potlačilo hlavní cíl a

smysl řízení, tj. vyřešení sporu mezi účastníky v přiměřené době. Princip vzájemnosti (reciprocity) spočívá v zaujetí stejného postoje jednoho

subjektu vůči jinému subjektu, jaký tento jiný subjekt zaujímá vůči subjektu

prvému. Jestliže český právní řád podmiňuje určitý postup vůči cizinci

materiální vzájemností, stává se tento postup závislým na očekávání stejného

jednání ze strany orgánu státu, jehož je cizinec občanem, vůči občanům České

republiky. Má-li orgán aplikovat právní normu, jejíž použití je závislé na

vzájemnosti, neaplikuje v důsledku ní cizí právo a nestaví se ani do pozice

cizího orgánu, ale posuzuje toliko otázku, zda existují dostatečné záruky, že

by cizí orgány postupovaly určitým způsobem. Závěry ohledně vzájemnosti učiněné

jsou více či méně pravděpodobnostní (neboť tuzemský orgán, při respektu k

suverenitě jiných států, nemůže uzavřít, že by cizí orgán nutně jednal [by byl

povinen jednat] v souladu s názorem orgánu tuzemského). Posledně uvedené ovšem

neznamená, že by soud mohl ohledně vzájemnosti činit závěry hypotetické,

podložené domněnkami. Pro takové rozhodování je zásadní zejména zjištění

ohledně obsahu cizích právních norem, zachovávané praxe, případně též sdělení

Ministerstva spravedlnosti, přičemž nelze a priori soudům nařídit, kterou ze

skutečností mají hodnotit za významnější. Současně nelze ani uzavřít, že by

soudy při zjišťování vzájemnosti musely nutně zjistit obsah cizích právních

norem, neboť obsah cizího práva je pro posouzení vzájemnosti (pouze) jednou z

právně významných skutečností. Úvahám výše uvedeným samozřejmě předchází posouzení (byť tacitní), zda Česká

republika není povinována k (jinak vzájemností podmíněnému postupu) již s

ohledem na závazky vyplývající z mezinárodního práva (viz čl. 1 odst. 2 a čl.

10 Ústavy a § 2 z. m. p. s.). Již sama skutečnost, že z. m. p. s. obsahuje ustanovení (tj. § 23 odst. 5)

řešící situaci nezjištění cizího práva, jehož by měl český soud užít na základě

kolizní normy (tedy v zásadě při řešení otázky vztahující se přímo k věci

samé), zřetelně dokazuje, že názor dovolatelky ohledně důsledků vyplývajících

ze zásady iura novit curia je značně zveličený. Jestliže zákonná úprava i za

dané situace počítá s možností nezjištění obsahu cizího práva, tím méně lze po

soudech vyžadovat, aby obsah cizího práva zjistily v souvislosti se zjišťováním

vzájemnosti pro potřeby vydání procesního usnesení. Z uvedených skutečností

plyne, že ze závěru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007,

sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, jež byl i v uvedeném rozhodnutí označen za obecný, a

to ve vztahu ke způsobu zacházení s cizími právními předpisy, nelze vyvodit

povinnost soudu zjistit obsah cizího práva. Je třeba doplnit, že jelikož soudy při zjišťování vzájemnosti přihlíží k obsahu

cizích právních norem, aniž by cizí právo aplikovaly (použily), nelze při

nezjištění cizího práva přistoupit k aplikaci § 23 odst. 5 z. m. p. s., který

podává výslovné řešení situace, kdy by soud měl (na základě kolizní normy)

aplikovat cizí právo, aniž by se mu podařilo zjistit jeho obsah. Plně

akceptovatelný je (i v tomto ohledu) závěr, že pokud soudu není známa žádná

dosavadní praxe ze strany orgánů cizího státu, sdělení Ministerstva

spravedlnosti nepřinese poznatek o existující vzájemnosti, a nepodaří se ani

zjistit obsah cizího práva, nebyla vzájemnost zjištěna. Co se týká míry úsilí, kterou soudy měly vynaložit při zjišťování vzájemnosti,

lze (v souladu s citovaným usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 763/2005) konstatovat, že jestliže obsah cizího práva není přiměřeně

snadno zjistitelný (např. vzhledem k obsahu fondů tuzemských knihoven), soudy

vznesly dotaz k Ministerstvu spravedlnosti, jež v tomto ohledu nepřineslo

žádného výsledku, a daly straně, pro niž by zjištění vzájemnosti přinášelo

procesní výhodu (či eliminovalo nevýhodu), možnost se vyjádřit, lze považovat

závěr non liquet ohledně vzájemnosti za adekvátní. Samo dovolatelčino tvrzení o

relativně snadné zjistitelnosti práva Dominického společenství nelze považovat

za způsobilé zpochybnit dostatečnost postupu soudů při daném zjišťování. Patří

dodat, že dané tvrzení dovolatelky působí zvláště troufale ve světle toho, co

dovolatelka v průběhu řízení uvedla o obsahu práva Dominického společenství. V

tomto ohledu totiž dovolatelka citovala z předpisů, o nichž tvrdí, že jsou

předpisy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (což je

informací bezesporu ověřitelnou) a o nichž dále uvádí, že jsou implementovány v

Dominickém společenství. Ve vztahu k tvrzené recepci procesních norem ovšem

dovolatelka uvedla jen poukaz na případ V. K., rezidenta Bahamského

společenství. Dovolací soud pokládá dané tvrzení za zcela nedostatečné, kdy i

kdyby soudy ověřily tvrzené (tedy zmiňovaný předpis Spojeného království Velké

Británie a Severního Irska i průběh případu V.

K.), nelze rozumně předpokládat,

že by došlo ke zjištění vzájemnosti ve vztahu k Dominickému společenství. Již

vzhledem k posledně uvedenému nelze souhlasit s názorem, že v řízení bylo třeba

vyvracet použitelnost předpisů, na něž dovolatelka poukázala, a rovněž patří

odmítnout, že by na základě daných tvrzení měly soudy provést jakékoliv důkazy

(ve smyslu § 120 o. s. ř.). Pokud soudy nezjistily obsah práva Dominického

společenství, nezjistily ani existenci recepční normy. Jestliže dovolatelka

tvrdila její existenci v naprosté obecnosti, aniž by ji specifikovala (např. označením normy a zdroje, kde lze obsah normy zjistit), nemůže soudům vytýkat

její nezjištění. Pro dovolatelkou opakovaně uváděný názor, že Ministerstvo spravedlnosti, resp. soudy, by měly z úřední povinnosti znát právo členských státu Commonwealth,

dovolací soud neshledává jakýkoliv podklad. Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a to v kontextu

dřívějšího rozhodnutí odvolacího soudu, nelze s jejím názorem souhlasit. Uvedl-li odvolací soud v usnesení ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 44 Co

42/2014-309, že žalobkyně tvrdila dostatečně určitě existenci právního

předpisu, který otázku složení jistoty v právním řádu Dominického společenství

upravuje, a uložil současně soudu prvního stupně, aby tuto informaci ověřil, je

z tohoto odůvodnění zcela zřejmé, že odvolací soud neměl ani v době svého

dřívějšího rozhodnutí za dostatečně osvědčené, že právo Dominického

společenství je takové, jak dovolatelka tvrdila. Ač by bylo vítané, pokud by

soudy v odůvodnění výslovně uvedly, že tvrzení žalobkyně o obsahu cizího práva

nebylo osvědčeno, absence uvedeného nečiní napadené rozhodnutí

nepřezkoumatelným, neboť tento závěr je z obsahu odůvodnění zcela zřejmým (k

obsahu pojmu nepřezkoumatelnost viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2661/2012). Uvádí-li dovolatelka, že jí nebyl doručen návrh žalovaného 1) na složení

jistoty, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2012, č. j. 35 C

46/2009-254, odvolání žalovaného 1) do tohoto usnesení a usnesení Krajského

soudu ze dne 25. 6. 2013, č. j. 20 Co 797/2012-280, namítá takto vady řízení

neuvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jež ani nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť

dovolatelka měla možnost vyjádřit se ke všem okolnostem, jež s rozhodnutím o

složení jistoty souvisí, v dalším průběhu řízení. Rovněž nepřiměřená délka

řízení, na niž žalobkyně poukazuje, má toliko povahu vady řízení, k níž

dovolací soud nepřihlíží ani podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. Závěry,

jež dovolatelka z délky řízení dovozuje ve vztahu k možnostem dokazování

tvrzených skutečností ve věci samé, se jeví být předčasné. Dovolací soud

nezjistil v dosavadním řízení ani jiné vady, k nimž je povinen přihlížet v

případě, bylo-li dovolání shledané přípustným. Rozhodnutí odvolacího soudu

neshledal ani překvapivým, neboť dovolatelka měla v dosavadním řízení možnost

tvrdit skutečnosti, jež by vylučovaly možnost vydání rozhodnutí podle § 11

odst. 1 z. m. p.

s., přičemž relevantní tvrzení v tomto ohledu nevznesla (viz

odůvodnění výše), a právní otázky, s jejichž řešením dovolatelka nesouhlasila,

byly prověřeny v tomto dovolacím řízení. Porušení práv plynoucích z čl. 36

odst. 1 Listiny tedy dovolací soud nezjistil. Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je usnesení

odvolacího soudu správné, a Nejvyšší soud tedy dovolání žalobkyně podle

ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Dovolací soud nerozhodoval o náhradě nákladů řízení, jelikož tímto rozhodnutím

řízení nekončí a o nákladech řízení se zásadně rozhoduje rozhodnutím konečným.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 4. 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu