30 Cdo 3753/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci
oprávněných: a) A. A. B., b) M. T. J. T., c) R. K. E. T., d) M. H. B. T.,
všichni zastoupeni Mgr. Josefem Hlavičkou, advokátem se sídlem Praha 1, Týnský
dvůr 1049/3, proti povinnému: J. T., zastoupenému JUDr. Lucií Bányaiovou,
Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, pro částky 4.740.830 € s
příslušenstvím, 296.079 € s příslušenstvím a 81.914,10 € s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49EXE 2107/2011, o dovolání
povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze 4. října 2012, č.j. 64Co
142/2012-160, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze 4 .října 2012, č.j. 64Co 142/2012-160, se
ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím městský soud k odvolání povinného potvrdil usnesení
z 3. ledna 2012, č.j. 49 EXE 2107/2011-73, jímž obvodní soud nařídil exekuci k
vymožení výše uvedených částek s příslušenstvím. Odvolací soud konstatoval, že podkladem pro exekuci byla tam citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Victoria v Melbourne předložená oprávněnými
spolu s osvědčením notáře, který v rámci ověření pravosti kopie potvrdil, že
dané rozsudky „konečné, závazné a vynutitelné“. Na výzvu odvolacího soudu
oprávnění ve stanovené lhůtě doložili s úředně ověřeným překladem originál
potvrzení vydaného Nejvyšším soudem státu Viktoria v Melbourne ze dne 6. 7. 2012 (tedy příslušným cizím orgánem), v němž je úředně osvědčeno, že exekuční
tituly, tj. soudní příkazy vydané tímto soudem pod sp. zn. 7393/98 a S CI 1998
07393 jsou pravomocné, závazné a vykonatelné. Za tohoto stavu je zřejmé, že
podmínka předepsaná ustanovením § 63 ZMPS byla splněna; rozhodnutí, na jejichž
základě byla exekuce nařízena, jsou pravomocná a vykonatelná a v tomto směru
nemůže námitka povinného obstát. Pokud odvolatel brojil proti postupu
odvolacího soudu, který měl dle jeho přesvědčení napadené usnesení o nařízení
exekuce pro nepřezkoumatelnost zrušit, když touto otázkou se soud I. stupně
vůbec nezabýval (vyjádření k průběhu řízení ze dne 11.6.2012), je jeho
argumentace nedůvodná, neboť pro vykonávací a exekuční řízení platí zásada
úplné apelace. Další nezbytnou podmínkou uznání cizího rozhodnutí v České republice je podle
názoru odvolacího soudu splnění požadavku, aby byla zaručena vzájemnost
uznávání rozsudků mezi Australským svazem a Českou republikou, jelikož bez
splnění této podmínky nelze cizí rozhodnutí uznat ani vykonat (§ 64 písm. e/
ZMPS). Jak bylo zjištěno, formální vzájemnost zaručuje mezinárodní smlouva (čl. 2 o zákonné ochraně a přístupu k soudům) – Dodatková úmluva o civilním řízení
soudním mezi republikou Československou a Spojeným Královstvím Velké Británie a
Severního Irska publikovaná pod č. 178/1935 Sb., k níž Australský svaz včetně
státu Viktorie přistoupil (mezinárodní smlouva publikovaná pod č. 152/1938
Sb.). Vzhledem k tomu, že vzájemnost je zaručena mezinárodní smlouvou, je
nepřípadné odkazovat na absenci prohlášení ministerstva spravedlnosti o
vzájemnosti ze strany cizího státu ve smyslu § 54 ZMPS. Navíc oprávnění
doložili kopii dopisu australského ministerstva spravedlnosti ze dne 29.8.2012,
v němž se uvádí, že australské soudy mohou vykonat cizí rozsudky včetně těch
vydaných v České republice za splnění podmínek, že český soud musí vykonávat
pravomoc, kterou by australský soud uznával také, rozsudek musí být pravomocný
a nezvratný, strany musí být identifikovány a rozsudek musí znít na pevně
stanovenou peněžitou částku či vyčíslitelný finanční obnos. I z toho je zřejmé,
že australské soudy vzájemnost respektují. Přisvědčit nelze ani námitce, že insolvenční řízení zahájené proti povinnému
dne 7.11.2011 v Austrálii by mohlo mít za následek pozbytí vykonatelnosti
rozhodnutí.
Je-li žádán výkon rozhodnutí justičních orgánů cizího státu podle
jeho práva, které je pro daný vztah právem rozhodným, má zahájení insolvenčního
řízení ten následek, že exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví
dlužníka, lze nařídit, ale nelze ji provést. Ostatně, jak uvádí povinný ve svém
podání ze dne 28.5.2012, podle australského konkurzního předpisu rozsudky
směřující proti osobě, na níž byl prohlášen konkurz, nelze v Austrálii vykonat,
resp. brání dokončení exekuce, tedy právní následky rozhodnutí insolvenčních
soudů jsou v exekučním řízení v podstatě shodné. Lze pak přisvědčit oprávněným,
že předmětem insolvenčního řízení vedeném v Austrálii při absenci mezinárodní
smluvní úpravy nemůže být majetek povinného v České republice, a že proto
zahájení insolvenčního řízení nemůže relevantně ovlivnit exekuční řízení v
České republice.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní
význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že jsou jím řešeny právní
otázky podle jeho názoru Nejvyšším soudem dosud neřešené, a to:
1. Zda lze ustanovení mezinárodní smlouvy, ve které je zaručen rovný přístup
občanů jednoho smluvního státu, vykládat tak, že je tím rovněž zaručena
formální vzájemnost, pokud jde o uznávání a výkon rozsudků vydaných justičním
orgánem jednoho státu na území druhého smluvního státu.
2. Není-li zaručena formální vzájemnost na základě mezinárodní smlouvy a není
ani vydáno prohlášení Ministerstva spravedlnosti ČR o zaručení vzájemnosti, zda
lze na existenci materiální vzájemnosti usuzovat z obecného stanoviska
příslušného orgánu cizího státu o právní úpravě stanovující předpoklady pro
uznání a výkon cizích rozsudků bez uvedení skutečné praxe v této oblasti.
3. Zda lze v České republice považovat za vykonatelnou pohledávku, která byla
přiznána pravomocným rozhodnutím cizího justičního orgánu v případě, že byl po
právní moci daného rozhodnutí na majetek povinného (dlužníka) prohlášen konkurs
v zemi, jejíž justiční orgány vydaly toto rozhodnutí, přičemž s konkursem jsou
v této zemi spojeny takové účinky, které brání výkonu tohoto rozhodnutí (či
brání v pokračování výkonu, byl-li výkon zahájen před jeho prohlášením). Jinými
slovy, zda lze cizímu rozhodnutí přiznat v České republice, kde je žádán jeho
výkon, více síly, než má toto rozhodnutí v zemi, v níž bylo vydáno, tj. v zemi
svého původu, kde je nelze vykonat. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. povinný
spatřuje především v nesprávném posouzení vzájemnosti. Australské ministerstvo
spravedlnosti v dopisu z 29. 8. 2012 citovaném odvolacím soudem na dotaz
Ministerstva spravedlnosti ČR sdělilo, že „neexistují žádné formální či
neformální dvoustranné či mnohostranné dohody, které by se vztahovaly na naše
dvě země [tj. Českou republikou a Austrálii] a upravovaly by systém uznávání a
výkonu rozsudků vydaných soudy našich dvou zemí.“ (Jelikož ve spisu je založen
neoficiální překlad uvedeného dopisu, který povinný nepovažuje za přesný,
přikládá povinný oficiální překlad tohoto dopisu). Totéž potvrdili oprávnění ve
svých vyjádřeních a stejně tak povinný tuto skutečnost připomínal ve svých
podáních i s odkazem na ústní sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR. Odvolacím
soudem citovaný článek 2 dodatkové úmluvy o civilním řízení soudním mezi
republikou Československou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního
Irska publikované pod č. 178/35 Sb., k níž Australský svaz včetně státu
Victoria přistoupil (mezinárodní smlouva uveřejněná pod č. 152/1938 Sb.),
stanoví: „Poddaní (nebo státní občané) jedné Vysoké smluvní strany budou na
území druhé účastni týchž práv co do zákonné ochrany své osoby a majetku a
budou míti volný přístup k soudům, aby mohli uplatniti svá práva nebo je
chrániti za stejných podmínek (včetně poplatků a dávek) jako poddaní (nebo
státní občané) druhé Vysoké smluvní strany.“ O otázce vzájemnosti či podmínkách
a možnostech výkonu rozhodnutí justičních orgánů jedné smluvní strany na území
druhé smluvní strany tento článek vůbec nehovoří a úmluva to nezmiňuje ani v
jiných článcích. Ostatně sám odvolací soud v průběhu jediného ústního jednání,
které se ve věci konalo, konstatoval, že tato úmluva není v otázkách
vzájemnosti relevantní. Není tedy jasné, co jej vedlo ke změně názoru a ke
konstatování formální vzájemnosti v odůvodnění napadeného usnesení. V každém
případě ovšem platí, a to s ohledem na dikci úmluvy a souhlasná stanoviska
příslušných orgánů obou států, České republiky i Austrálie, že tato ani jiná
mezinárodní dohoda formální vzájemnost nezaručují. Proto závěr odvolacího soudu
o formální vzájemnosti mezi Českou republikou a Austrálií je nesprávný a vedl k
nesprávnému rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud nejenže nesprávně posoudil, že je zaručena formální vzájemnost
mezi ČR a Austrálií, ale také učinil nesprávný právní závěr o materiální
vzájemnosti. Vůbec nezjišťoval, jaká je praxe australských soudů ve vztahu
rozsudkům soudů českých. Vycházel pouze z výše uvedeného stanoviska
australského ministerstva spravedlnosti, které bylo vypracováno na žádost
Ministerstva spravedlnosti ČR ohledně zjištění, zda je materiální vzájemnosti
zaručena australskými orgány. Na tuto žádost australské ministerstvo
spravedlnosti pouze obecně uvedlo předpoklady, za kterých by mohla být
rozhodnutí cizích, tedy i českých soudů v Austrálii uznána, zatímco tím, jak to
ve skutečnosti v praxi probíhá, zda jsou či byla rozhodnutí českých soudů v
Austrálii skutečně uznávána, se vůbec nezabývá a nic takového nezmiňuje. Uvedené stanovisko tak praxi australských orgánů nijak nedokládá a nemohlo
tudíž ani potvrdit, že materiální vzájemnost mezi australskými a českými orgány
je zaručena. Správnost závěru povinného o tom, že stěžejní je pro posouzení
materiální vzájemnosti skutečná praxe příslušných justičních orgánů, nikoliv
obecná právní úprava, potvrzuje i odborná literatura. Navíc, ze stanoviska
australského ministerstva spravedlnosti vyplývá, že to, zda budou rozsudky
cizích soudů, tedy i soudů českých, v Austrálii uznány, záleží na několika
faktorech, jejichž posouzení je na uvážení příslušného justičního orgánu. Nejde
o žádný automatický zajištěný a zaručený proces uznání rozsudku českého soudu v
Austrálii. Stanovisko australského ministerstva spravedlnosti tedy jen
potvrzuje to, co tvrdí povinný, a to že vzájemnost mezi Austrálií a Českou
republikou rozhodně zaručena není. Není-li tedy dána materiální vzájemnost ve
smyslu § 64 písm. e) ZMPS, rozsudky považovat za vykonatelné nelze, i v tomto
směru je tedy právní závěr odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nesprávný. Na majetek povinného byl v Austrálii na základě návrhu oprávněných prohlášen
konkurs, což podle odvolatelova názoru rovněž brání výkonu jejich údajné
pohledávky. Povinný žádal, aby odvolací soud v této věci zjistil cizí právo,
ten tak však neučinil a bez jakéhokoli zjišťování uzavřel, že podle
australského konkursního práva má konkurs na majetek dlužníka na vykonatelnost
pohledávky věřitelů dlužníka stejné účinky jako podle práva českého. Dále
konstatoval, že účinky konkursního řízení v Austrálii, tedy v zemi, kde byla
podkladová rozhodnutí vydána, jsou z hlediska jejich výkonu irelevantní. Tyto závěry jsou podle odvolatelova názoru nesprávné. Cizím rozsudkům nelze v
zemi, kde je navržen jejich výkon, přiznat více síly, než by měly v zemi svého
původu. Podrobně se k účinkům insolvenčního řízení zahájeného po vydání
rozhodnutí, které má být exekučním titulem, vyjádřil i Soudní dvůr EU („SDEU“),
a to právě ve vztahu k rozhodnutím jako jsou například rozhodnutí insolvenčních
soudů, na která se nevztahuje žádná mezinárodní dohoda, nařízení či jiná
unifikující úprava týkající se uznání, případně výkon takových rozhodnutí.
SDEU
konstatoval, že je-li žádán výkon rozhodnutí justičních orgánů určitého státu,
je třeba posoudit podle práva rozhodného pro daný vztah, jaké právní následky
rozhodnutí konkurzního soud má na vykonatelnost rozhodnutí, jejichž výkon je
žádán. Povinný v této souvislosti odkazuje na článek 58 (3) australského
konkurzního předpisu (Bankruptcy Act 1966), podle kterého rozsudky směřující
proti osobě, na niž byl prohlášen konkurs, nelze v Austrálii vykonat. Vzhledem
ke konkursu na majetek povinného prohlášenému proti němu v Austrálii nelze v
Austrálii rozsudky proti povinnému vykonat, z čehož podle povinného plyne, že
je nelze vykonat ani v České republice. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud
pochybil, jestliže nezjistil cizí právo, a dospěl pak k nesprávnému právnímu
závěru o jeho účincích na vykonatelnost předmětné pohledávky v České republice
a tudíž i o nároku oprávněných, což vše pak vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve
věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Kromě toho došlo v řízení před odvolacím soudem k vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 229 odst. 1 e) a 229 odst. 3
o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání je přípustné, povinný žádá soud, aby v
souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. k těmto vadám řízení také přihlédl. Soud je
povinen zajistit účastníků řízení stejné možnosti k uplatnění jejich práv, je
tedy povinen i umožnit účastníkům řízení seznámit se se všemi procesně
relevantními návrhy protistrany a vyjádřit se k nim. Podobně musí mít každá ze
stran sporu možnost vyjádřit se k důkazům navrhovaným či provedeným na podporu
tvrzení protistrany. Ústavní soud několikrát výslovně judikoval, že „součástí
práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení
mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování
soudu, s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat“ (II. ÚS 3280/09,
podobně např. II ÚS 657/05). Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS. 828/06
pak vyplývá, že v rámci odvolacího řízení je povinnost soudu umožnit a dát
účastníků prostor k vyjádření a reakci na stanoviska protistrany naléhavější,
neboť po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu nemá účastník řízení další
nástroj, kterým by mohl své námitky a stanoviska efektivně uplatnit. K možnosti
vyjádřit se k prováděnému důkazu se Ústavní soud vyjadřoval také, přičemž z
jeho závěrů vyplývá, že pokud soud odepřel účastníku řízení možnost vyjádřit se
k prováděnému důkazu, odňal mu možnost jednat před soudem, čímž došlo k
porušení práva tohoto účastníka na soudní ochranu, jak je zakotveno v článku 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článcích 36
odst. 1, a 38 odst. 2 Listiny (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
186/98, dále také rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1307/2007, 21 Cdo
3954/2007, 20 Cdo 2068/98). To, že účastníci řízení musí mít nejen příležitost
předložit důkazy, ale také možnost seznámit se s každým důkazem nebo
stanoviskem protistrany, které směřují k tomu, aby ovlivnily rozhodování soudu,
a že musí mít možnost se k nim vyjádřit, vyplývá také z konstatování judikatury
ESLP, např. rozsudek ESPL ve věci Nideröst-Huber proti Švýcarsku z 18. 2. 1997
či rozsudek ESLP ve věci Mantovanelli proti Francii z 18. 3. 1997. Z rozsudku
ESLP ve věci Krčmář proti České republice z 3. 3. 2000 pak vyplývá, že strany
sporu mohou legitimně očekávat, že budou dotázány, zda určitý dokument vyžaduje
jejich specifické vyjádření. Odvolací soud postupoval v příkrém rozporu s těmito principy deklarovanými v
Listině a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a mnohokrát
potvrzenými a vysvětlenými judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a
ESPL. Svůj výrok, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně, založil na
důkazech, které v průběhu řízení nebyly provedeny. Odůvodnil jej přitom tak, že
se ztotožnil se stanovisky a závěry oprávněných obsaženými ve vyjádřeních
oprávněných, které však povinnému nezaslal a ani jej jinak o nich neinformoval
a nedal mu možnost se k těmto stanoviskům a důkazům vyjádřit. Odvolací soud tak
závažným způsobem porušil princip rovnosti stran a ve svých důsledcích zásadním
způsobem zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článků 36 odst.
1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod. To, že odvolací soud přitom rovněž porušil principy
obecně deklarované v úvodních ustanoveních občanského soudního řádu a
povinnosti konkrétně stanovené v § 18, § 122 a § 123 o. s. ř., je zjevné; tato
ustanovení občanského soudního řádu pouze v některých aspektech konkretizují a
provádějí právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 a 37 odst. 3
Listiny a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Dále povinný poukazuje na skutečnosti, které mohou naznačovat další vadu řízení
před odvolacím soudem. Ten s ním nijak nekomunikoval a neumožnil mu uplatnit
obranu vůči zásadním tvrzením oprávněných a vyjádřit se k zásadním důkazům,
nevyrozuměl ho o žádném z podání oprávněných ani o založení nových důkazů
podstatných pro rozhodnutí; byť jednání odročil za účelem dalšího dokazování ve
věci a povinný tak mohl legitimně očekávat další projednání věci, žádné ústní
jednání již odvolací soud nenařídil a věc skončil vydáním napadeného usnesení. Přitom samotné okolnosti vydání napadeného usnesení budí pochybnosti, jelikož
to bylo vydáno dne, kdy do podatelny soudu bylo doručeno podání oprávněných
spolu s důkazem, o nějž odvolací soud opřel napadené usnesení, tj. 4. 10. 2012. Přitom odvolací senát měl na tento den, a to na celé dopoledne, dle
publikovaného rozvrhu práce nařízena jednání. Přesto stihl prostudovat
vyjádření oprávněných podané téhož dne, jakož i k němu přiložené stanovisko
australského ministerstva o vzájemnosti, posoudit toto vyjádření i stanovisko a
dopady na celý případ, hlasovat o rozhodnutí ve věci a napsat samotný
pětistránkový text usnesení, kterým potvrdil usnesení soudu nalézacího. Povinný
samozřejmě není do podrobností obeznámen s postupem práce daného senátu
odvolacího soudu, nicméně s ohledem na celkový postup soudu a zvláštní časovou
shodu kroků senátu odvolacího soudu a kroků oprávněných, si povinný dovoluje
tvrdit, že tento postup není běžný a může naznačovat, že ve věci rozhodoval
soudce, který měl být vyloučen pro podjatost. Oprávnění navrhli odmítnutí, případně zamítnutí dovolání
Nejvyšší soud věc projednal a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod
12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.)
Dovolání, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (právní otázka, zda –
není-li zaručena formální vzájemnost na základě mezinárodní smlouvy a není ani
vydáno prohlášení Ministerstva spravedlnosti ČR o zaručení vzájemnosti – lze na
existenci materiální vzájemnosti usuzovat jen z obecného stanoviska příslušného
orgánu cizího státu o právní úpravě stanovící předpoklady pro uznání a výkon
cizích rozsudků bez uvedení skutečné praxe v této oblasti, dosud v rozhodování
dovolacího soudu /ačkoli ten se jinak výkladem institutu vzájemnosti – např. v
rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1688/2006, 20 Cdo 2327/2006, 20 Cdo 4032/2007, 20
Cdo 4468/2008 či v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č.
18/1997 – zabýval/ vyřešena nebyla), je důvodné, byť nikoli
ze všech uplatněných dovolacích důvodů. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v
souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy
vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu však v
souzené věci není. Dovolací argument, že materiální vzájemnost nelze považovat za zaručenu,
jestliže australské ministerstvo spravedlnosti pouze obecně uvedlo předpoklady,
za kterých by mohla být rozhodnutí cizích, tedy i českých soudů v Austrálii
uznána, zatímco tím, jak to ve skutečnosti v praxi probíhá, zda jsou či byla
rozhodnutí českých soudů v Austrálii skutečně uznávána, se vůbec nezabývá a nic
takového nezmiňuje, důvodný není. Literatura (Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček., L.,
Svoboda, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2014, 92 s), vztahující se sice k současné právní úpravě, tedy k
nyní účinnému Zákonu o mezinárodním právu soukromém č. 91/2012 Sb., avšak
použitelná, pokud jde o výklad pojmu vzájemnosti v dovoláním naznačeném směru i
na tehdy účinný Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb. (jehož ustanovení § 64 písm. e/ je se zněním ustanovení § 15 odst. 1 písm. f/
nyní účinného zákona identické) již dovodila, že není nutno, aby cizí stát již
v minulosti nějaký reciproční akt učinil (např. uznal české rozhodnutí), nýbrž
postačí, že jeho právní úprava je taková, že by podle všeho k recipročnímu aktu
(tj. např. k uznání rozhodnutí) – pokud by o jeho provedení bylo v dotčeném
státě žádáno – došlo. Na jiném místě (s 107) téže publikace autoři dovozují, že
i když zákon výslovně nestanoví, že podmínka vzájemnosti bude považována za
splněnou (vzájemnost se bude považovat za zaručenou) také tehdy, když cizí stát
všeobecně přiznává cizím rozsudkům vykonatelnost za podmínky vzájemnosti – mělo
by být stejným způsobem vykládáno i ustanovení § 15 uvedeného (nyní účinného a
tedy, viz výše, i ustanovení § 64 písm. e/ předchozího) zákona. Tento závěr
podle jejich názoru plyne z logiky věci, neboť pokud by bylo nutno považovat
vzájemnost za zaručenou jen tehdy, jestliže by cizí stát české rozhodnutí buď
již někdy uznal, nebo je uznával bez požadavku vzájemnosti, vedlo by to
absurdní situaci, kdy dva státy (ČR a dotčený cizí stát) požadující navzájem
vzájemnost by nepovažovaly tuto vzájemnost za zaručenou a cizí rozhodnutí by
tak paradoxně nemohlo být uznáno. Z uvedeného plyne, že v tomto směru (tedy byla-li v něm namítnuta nesprávnost
řešení právní otázky formulované jako v pořadí druhé) dovolání důvodné není.
V pořadí první dovolatelem předložená otázka pozbývá relevanci s ohledem na
výše uvedený závěr o existenci vzájemnosti nezávisle na tom, zda je či není
zakotvena v mezistátní nebo mezinárodní smlouvě, a pokud jde o otázku třetí, ta
k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ odst. 3 o. s. ř. způsobilá není (viz pasáž odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu,
týkající se vlivu insolvenčního řízení na průběh exekuce, citovaná ve třetím
odstavci druhé strany tohoto rozhodnutí, jež je podle dovolacího soudu
správná). Povinný v dovolání poukazuje na ustanovení čl. 58 odst. 3 australského
konkursního předpisu (Bankruptcy Act 1966), podle něhož „rozsudky směřující
proti osobě, na niž byl prohlášen konkurs, nelze v Austrálii vykonat“. Stejného
ustanovení se dovolává ve svém podání z 28. 5. 2012 (č. l. 113), kde
zdůrazňuje, že „rozsudky směřující proti osobě, na niž byl prohlášen konkurs,
nelze v Austrálii vykonat, resp. že brání dokončení exekuce.“ Za takové
dokončení exekuce nelze v žádném případě považovat její nařízení, nýbrž teprve
její provedení (tedy odlišnou, teprve po jejím nařízení, případně odkladu,
následující relativně samostatnou fázi exekuce)
V tomto ohledu je tedy australská právní úprava obdobná (v rozhodném období
účinné) úpravě tuzemské. Jestliže soud dovolání přesto nezamítl, je tomu tak proto, že odvolací soud
řízení zatížil vadou podle § 229 odst. 3 o. s. ř., k níž je dovolací soud,
je-li dovolání přípustné (kterýžto předpoklad, viz výše, v souzené věci splněn
je), povinen přihlédnout, a to i z úřední povinnosti (242 odst. 3 o. s. ř.). Opřel-li totiž odvolací soud při zjišťování vzájemnosti svůj kladný závěr o
listinný důkaz – sdělení australského ministerstva spravedlnosti z 29. 8. 2012
(č.l. 107-109), aniž tento důkaz provedl způsobem předepsaným ustanovením § 129
odst. 1 o. s. ř., a tedy při jednání (§ 122 odst. 1 o.s.ř.), aby povinnému dal
možnost vyjádření (§ 123 o. s .ř.), odňal mu tímto nesprávným postupem v
průběhu řízení možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. Protože řízení před odvolacím soudem bylo stiženo uvedenou zmatečnostní vadou,
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle §
243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu podle §
243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.