30 Cdo 5079/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce nezletilého K. K., zastoupeného matkou Martinou Kotyzovou, bytem
v Praze 8, Na Průhonu 653/19, zastoupené JUDr. Josefem Neštickým, advokátem se
sídlem v Praze 2, Ječná 1, proti žalované Fakultní nemocnici Na Bulovce, IČO
000642111, se sídlem v Praze 8, Budínova 2, zastoupené JUDr. MUDr. Romanem
Žďárkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Kotlářka 1259/1, o ochranu
osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 47/2006, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č.j. 1 Co
491/2008-94, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č.j. 1 Co 491/2008-94, a
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2008, č.j. 32 C 47/2006-72,
se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že při narození žalobce došlo k zanedbání zdravotní péče ze
strany žalované, v jejímž důsledku onemocněl sepsí a došlo u něho k nevyvinutí
kyčelního kloubu s trvalým následkem. Postup non lege artis žalované tak byl
neoprávněným zásahem do osobnostní sféry žalobce chráněné ustanovením § 11 obč.
zák. Při úvaze o přiznání náhrady nemajetkové újmy konstatoval, že v mezidobí
se judikatura ohledně promlčení nároku podle § 13 odst. 2 obč. zák. sjednotila
na názoru, že právo na ochranu osobnosti, pokud je vyjádřeno jako nemajetková
újma v penězích, se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době (viz stanovisko
č. 1/2008 Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek nejvyššího soudu ČR pod č. 4). Vzhledem k této skutečnosti soud
prvního stupně uzavřel, že s přihlédnutím k tomu, že k neoprávněnému zásahu
došlo dne 28.června 1998 a žaloba byla podána až dne 3. dubna 2006, tedy po
uplynutí tříleté promlčecí lhůty, nezbylo než ji zamítnout, aniž soud prováděl
další důkazy. K námitce žalované, že se jedná o věc již rozsouzenou, uvedl, že
nárok podle § 13 odst. 2 obč. zák. je jiným nárokem, než nárok na náhradu škody
podle § 444 téhož zákona.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2009,
č.j. 1 Co 491/2008-94, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním
posouzením věci soudem prvního stupně. Připomněl, že přestože se právo na
ochranu osobnosti nepromlčuje, promlčuje se právo na náhradu nemajetkové újmy v
penězích jako každé jiné majetkové právo. Dále uvedl, že si je vědom ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými
mravy, stejně jako s judikaturou Ústavního soudu, podle níž toto platí i pro
výkon práva vznést námitku promlčení. V dané věci však neshledává, že by
námitka promlčení uplatněná žalovanou byla zneužitím práva v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Připomíná také, že
občanský zákoník zdůrazňuje i vlastní přičinění subjektů pro ochranu svých práv
(III. ÚS 158/99). Nedovodil však, že by byla opodstatněná námitka překážky věci
pravomocně rozsouzené, připomínaná žalovanou.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce 19. května 2009,
přičemž právní moci nabyl dne 1. června 2009.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 17. července 2009 dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a
uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť
podle dovolatele napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Dovolatel se domnívá, že až dosud nelze považovat judikaturu týkající se
promlčení či nepromlčení práva na náhradu nemajetkové újmy (podle § 13 odst. 2
obč. zák.) za ustálenou. Názor, že toto právo se promlčuje, považuje za
nesprávný, nespravedlivý, zakládající nerovnost občanů před zákonem, když do
roku 2008 podle téhož předpisu se nárok nepromlčoval, a od jisté doby ano. Domnívá se, že je nutné vyřešit otázku zásadního právního významu, zda je
možné, aby práva neoddělitelně spojená byla v různém režimu promlčení. Zákonodárce v uspořádání občanského zákoníku vyřadil do zvláštního ustanovení
ochranu práv osobnostních, kdy je výslovně oddělil od nároků reparačních. Právo
na peněžitou satisfakci podle § 13 odst. 2 obč. zák. neplní tedy v daném
případě podobnou reparační funkci jako u majetkových nároků na náhradu škody,
ale jde v daném případě o vyvážení poškozeného lidského zdraví fyzického či
psychického, pověsti a lidské důstojnosti. Jako podstatné uvádí, že pokud by
se žalobce měl domáhat svého práva v obecné promlčecí lhůtě tří let, musel by
se tak domáhat v době, kdy by skutečnosti citované v ustanovení § 13 odst. 2
obč. zák. prakticky nemohl prokázat, protože jeho zdraví sice bylo poškozeno,
ale vzhledem k útlému věku nebyl poškozením svého zdraví v životě výrazně
limitován (byl kojen, nechodil, jezdil v kočárku apod.). Ke ztížení jeho
důstojnosti ve značné míře došlo až v průběhu dospívání, kdy nemůže vyrůstat
jako ostatní jeho vrstevníci, je vyloučen ze sportovních činností, je předmětem
posměchu spolužáků a pohybuje se tak na okraji dětské společnosti. Žalobce se
tak domnívá, že námitka promlčení uplatněná žalovanou je v rozporu s dobrými
mravy, když žalovaná využila v průběhu sporu změny právního hodnocení dané
věci. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalovaná, která opětovně připomněla, že podle jejího
názoru je ve věci dána překážka „rei iudicatae“, neboť předmět řízení je
vymezen skutkovými tvrzeními a pouze odlišná právní kvalifikace nemá za
následek jinakost předmětu. Shodně se soudy obou stupňů souhlasí s promlčením
nároku a navrhuje odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno
oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. Přípustnost tohoto dovolání je dána ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm.
c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je třeba
pokládat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, protože řeší
vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku v souvislosti s aplikací
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.). Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu
ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu
nepodávají. Pokud dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu
způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, t.j. s právním řádem. Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní
ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za
následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém
ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu
spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních
sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti
původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit
následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. S ohledem na námitky dovolatele obsažené v dovolání se jeví jako potřebné
připomenout nález ze dne 22. prosince 2010, sp.zn. III. ÚS 1275/10, v němž se
Ústavní soud vyjadřuje k otázce důsledků změny judikatury soudů, jejichž
obsahem je zúžení prostoru uplatnění subjektivního práva, přijaté v průběhu
soudního řízení. Konkrétně šlo o posouzení situace, v níž navrhovatel uplatňuje
subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí, avšak je
konfrontován s její (pozdější) zásadní změnou v jeho neprospěch. Podle
Ústavního soudu jde o posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření
práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního
rozhodování na straně druhé. Ústavní soud ve zmíněném nálezu reaguje na případ, kdy v průběhu řízení
Nejvyšší soud v analogické kauze změnil svoji dosavadní judikaturu, když
(rozsudkem velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. listopadu 2008)
upravil svoji dosavadní interpretaci institutu promlčení práva plynoucího z
ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Poukázal mimo jiné na to, že
„maxima nepřípustnosti změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky
věci rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro
rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných. Uvedl, že „pro posouzení
věci v plném rozsahu dopadá právní názor, jenž Ústavní soud vyslovil v nálezu
sp. zn. II. ÚS 3168/09.
Dle něj "judikatura nemůže být bez vývoje a není
vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o
nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální
reality, techniky apod. s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech
společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší
soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem
třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl
narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze
takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu
respektu k základním právům účastníků řízení."
Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u
intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho
přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního
práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného
práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu
oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale
zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného
práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení
účelů právní regulace. Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo na okraj uvedeného problému
zformuloval tezi, dle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity
zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní
judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit
míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (BVerfGE, 18, 224, 240). Právní doktrína jednak zastává obdobná stanoviska, jednak se kloní k přístupu,
jenž klade na judiciální intertemporalitu obdobná hlediska, jak je tomu u
intertemporality zákonného práva. Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a
hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé
musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení
negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení
možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré
víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona.“. Dále je třeba zmínit skutečnost, že v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003, (stejně jako v několika po té v jiných
věcech následujících rozsudcích tohoto soudu) bylo judikováno, že právo na
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu
osobnosti obecně, a tedy i na zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje. Pak
ovšem došlo ke změně judikatorní situace zejména v souvislosti s rozsudkem
velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne
12. listopadu 2008, sp. zn.
31 Cdo 3161/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, ročník 2009, v němž byl obsažen závěr,
že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2
obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany
jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a
nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se
uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v
závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování
žalovaného. Jak již bylo uvedeno, odvolací soud (obdobně jako soud prvního stupně) v
napadeném rozsudku z tohoto právního názoru při svém rozhodování ve věci samé
vyšel a zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. Jen pak zcela
obecně současně konstatoval, že neshledal, že by námitka promlčení byla
zneužitím práva v natolik výjimečné intenzitě, aby to odůvodnilo významný zásah
do principu právní jistoty. Tuto úvahu však odvolací soud nikterak blíže
nevysvětluje a na konkrétních okolnostech posuzované věci nedokumentuje,
přičemž nadto jím užitá formulace („... že by námitka promlčení byla zneužitím
práva v natolik výjimečné intenzitě ...“) v zásadě nevylučuje možnost, že soud
případně seznal „zneužití práva“, byť v menší, než intenzitě výjimečné. Je třeba poukázat na to, že Ústavní soud v rámci své rozhodovací praxe
připomíná, že určujícím pro nalézání práva je vycházet z individuálních
okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových
zjištěních. Složitost případu a jeho specifické okolnosti nevyvazují soudy z
povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, přičemž v rovině jednoduchého
práva je nutné za účelem dodržení zmíněných principů posuzovat individuální
okolnosti daného případu též optikou kogentního ustanovení § 3 odst. 1
občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého – podústavního práva
odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky
promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval např. v nálezu sp. zn. II. ÚS
309/95 ze dne 15. 1. 1997, ve kterém uvedl: „Ustanovení § 3 občanského
zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i
pro výkon práva vznést námitku promlčení“. Možnost rozporu námitky promlčení s
dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. Uplatnění námitky
promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy
pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně
poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu
poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů,
z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních
okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Podle
Ústavního soudu „je ústavněprávně ustanovení § 3 odst.
1 OZ oním místem, skrze
které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního
státu do interpretace a aplikace podústavního práva“. V nálezu ze dne 6. září
2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uvedl Ústavní soud, že „vznesení námitky promlčení
zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této
námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí
promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v
důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil.“
Ústavní soud v nálezu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09, v
souvislosti s ústavní stížností brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku
na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv
spočívající v zanedbání lékařské péče, mimo jiné konstatuje, že „nemíní
zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého
senátu ze dne 12. listopadu 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních
řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu
nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od
případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení
námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Vznesení námitky promlčení dle
názoru Ústavního soudu zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou ale nastat
situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně
tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a
s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej nález Ústavního soudu ve
věci sp. zn. II. ÚS 309/95 a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04). Ústavní
soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné
vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou
založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti
mohou být – obdobně jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však
nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení,
jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné
za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti
daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného
ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srovnej nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými
mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje
zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel
slušnosti.
Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel
užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv
a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra
legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis
mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy
v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných
zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby
každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou
(srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000.“
Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, jeho zvažování, zda se
uplatněná námitka promlčení v této věci příčí dobrým mravům ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., se jeví pouze jako zcela formální. Totéž
platí ve své podstatě např. i o jeho úvahách pojících se ke zmínce o požadavku
přičinění se subjektů pro ochranu svých práv tak, aby sledovaly svá
subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a
poškozování (v době podání žaloby bylo přitom nezletilému žalobci, byť
příslušně zastoupenému, necelých osm let). Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej z
uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a
vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.