30 Cdo 512/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 172.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 317/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, č. j. 11 Co 104/2013 - 48, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné. V otázce posouzení přiměřenosti délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 164/2006 za použití kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, odpovídá rozsudek odvolacího soudu judikatuře Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 58/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012; stanovisko a rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat. Rozsudek odvolacího soudu uvedené úvaze odpovídá a dovolací námitka dovozující opak proto přípustnost podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Jestliže obstál hlavní důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobců nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. Tato skutečnost činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Pavel Simon předseda senátu