U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní
věci žalobce a) T. H., a b) Ing. arch. M. H., oba právně zastoupeni Mgr.
Martinem Pokorným, advokátem v NSG Morison advokátní kanceláři, s. r. o., se
sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 15 C 114/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. června 2014, č.j. 13 Co 536/2013 - 158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti rozsudku Městskému soudu v Praze ze dne 18. června 2014,
č.j. 13 Co 536/2013-158, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby byla rozhodná právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé ve svém dovolání vymezují dvě otázky procesního práva, kterými by se
měl dovolací soud zabývat. První otázku vymezují tak, zda je možné, aby
žalobcům bylo přičítáno k tíži neunesení důkazního břemene, když toto bylo
způsobeno nečinností České republiky. Dovolací soud opakovaně judikoval, že
závěr o neprokázání vzniku škody, tedy neunesení důkazního břemene, není
závěrem právním, nýbrž skutkovým, vyplývajícím z hodnocení provedených důkazů
(srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 45/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
listopadu 2003, sp. zn. 25 Cdo 168/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C
3429, svazek CD-3/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp.
zn. 23 Odo 1509/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083, svazek
CD-9/2009). Takto položenou otázkou však dovolatelé směřují k uplatnění jiného
dovolacího důvodu, než je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř, když
přehlížejí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím
soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem,
nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění
účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Ani druhá otázka dovolatelů, tj. zda je možné, aby obecný soud
nepřihlédl ke svědecké výpovědi osoby, která byla se žalovaným v blízkém
podnikatelském vztahu, nemůže založit přípustnost dovolání. Soud totiž nemá
zákonnou povinnost provést všechny důkazy, které procesní strany navrhly (srov.
§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Navíc, v případě dovolatelů soud prvního stupně
vyslechl navrhovanou svědkyni, k její výpovědi přihlédl, nicméně pak učinil
závěr, že z její výpovědi nevyplývalo, že povinný by měl dostatečný majetek,
aby mohl žalobcům zaplatit uložené částky. Dovolatelé tak namítají nesprávné
hodnocení důkazů ze strany soudů, nicméně hodnocení důkazů, a ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním
úspěšně napadnout nelze (viz odůvodnění rozhodnutí publikovaného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 108/2011, případně z literatury
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1920 s.). Nadto dovolací soud konstatuje, že
odvolací soud při řešení procesních otázek (důkazního břemene, zamítnutí
dokazování) nevybočil z ustálené judikatury dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2015