23 Odo 1509/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobkyně T. s. r. o., zastoupené JUDr. Ing. I. R., advokátem, proti žalované
M., spol. s r. o., zastoupené JUDr. T. Ch., advokátkou, o zaplacení částky
67.688,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 47 C 461/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 22. září 2005, č. j. 22 Co 134/2005-73, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. 22 Co
134/2005-73, se ve výrocích pod body II, III a IV zrušuje a věc
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17. června
2004, č. j. 47 C 461/2002-53, připustil změnu
žaloby týkající úroků z prodlení z žalované jistiny (výrok pod bodem I), uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 67.688,70 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 4,25 % p. a. od 19. 4. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že mezi účastníky byla na základě faxové objednávky uzavřena kupní
smlouva a sjednané zboží bylo v souladu se zavedenou obchodní praxí expedováno
ze skladu společnosti T. s.r.o., kde bylo zabaleno, předáno sběrné službě k
přepravě a jejím prostřednictvím dodáno žalované (což bylo stvrzeno otiskem
razítka na přepravním listu), přičemž vystavená faktura na kupní cenu tohoto
zboží splatná 18. 4. 1999 nebyla uhrazena. Nebyla-li sjednána kupní cena, lze
požadovat zaplacení ceny určené podle § 448 odst. 2 obchodního zákoníku (dále
jen „ObchZ“).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září
2005, č. j. 22 Co 134/2005-73, odmítl odvolání proti výroku
rozsudku soudu prvního stupně o připuštění změny žaloby (výrok pod bodem I), ve
výroku o věci samé tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem
II), a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky
pod body III a IV). Odvolací soud poté, co doplnil dokazování výslechem svědka
Ing. P. S., dospěl k závěru, že listiny, jimiž provedl důkaz soud prvního
stupně (faktura a přepravní list), neprokazují totožnost zboží, které žalobkyně
fakturovala, a zboží, které žalovaná převzala na základě přepravního listu.
Pochybnosti o totožnosti zboží neodstranila ani výpověď svědka Ing. Smrže,
obsahující pouze hypotetické úvahy. Z výpovědi svědka Ing. T. M., jenž byl
vyslechnut soudem prvního stupně, odvolací soud dovodil, že tento svědek žádné
konkrétní zboží nepřejímal a ani je fyzicky nekontroloval. Za situace, kdy
žalovaná zpochybňuje předmětnou dodávku, žalobkyně kromě faktury a přepravního
listu jiné důkazy nepředložila a výpovědi svědků Ing. S., jednajícího za
žalobkyni, a Ing. M., jednajícího za žalovanou, totožnost zboží fakturovaného a
převzatého neprokázaly, nemůže podle názoru odvolacího soudu obstát závěr soudu
prvního stupně, že fakturované zboží bylo žalovanou převzato. Odvolací soud
poukázal na to, že faxová objednávka nebyla k důkazu navržena, a z toho, že
nebyla prokázána její existence, dovodil, že nemohlo dojít k uzavření kupní
smlouvy podle § 409 a násl. ObchZ a je tudíž vyloučeno placení kupní ceny.
Neprokázala-li žalobkyně, jaké zboží žalovaná převzala, nelze podle názoru
odvolacího soudu posoudit její žalobní petit ani z hlediska bezdůvodného
obohacení, neboť není možno zjistit jeho výši a rozhodnout o jeho vydání. Právo
na vydání bezdůvodného obohacení by bylo ostatně vzhledem k ustanovení § 107
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) promlčeno. Odvolací soud uzavřel, že
žalobkyni se nepodařilo prokázat, že má vůči žalované právo na zaplacení
žalované částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma jeho výroku pod bodem I, podala
žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. Namítla především, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené
soudem prvního stupně (fakturu, přepravní list a svědeckou výpověď Ing. T. M.),
aniž tyto důkazy zopakoval. Jestliže pak odvolací soud tyto důkazy, svědčící
dle mínění žalobkyně v její prospěch, „právně kvalifikoval“ jinak, porušil
zásadu předvídatelnosti rozhodnutí. Rozhodl totiž po změně právního náhledu,
aniž umožnil účastníkům se k němu vyjádřit a navrhnout důkazy, které z
dosavadního pohledu nebyly relevantní. Žalobkyně poukázala na právní závěry
vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98
(v dovolání chybně označeného), uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod č. 106/1998, a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a dodala, že odvolací soud svým
postupem porušil též zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Dále žalobkyně
odvolacímu soudu vytkla nepřiměřený formalismus při posouzení, že faktura a
přepravní list neobsahují dostatek údajů umožňujících ztotožnit zboží; podle
jejího mínění v každodenním obchodním styku není objektivně možné, aby
podnikatel popisoval v dokladech každý kus prodávaného zboží. Zdůraznila, že
odvolací soud nepochopitelně přisvědčil účelové argumentaci žalované, že žádné
zboží neobjednala a nepřevzala, třebaže potvrdila převzetí zboží v přepravním
listu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadených výrocích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005
Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů,
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) proto vzhledem k čl.
II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 projednal dovolání a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března
2005 (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno
(§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v
této věci přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze
totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé.
Podle ustanovení § 242 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (odstavec 1). Rozhodnutí
odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (odstavec 3).
Žalobkyně v dovolání podle podstaty námitek v něm obsažených uplatňuje, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci /dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř./, a že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je důvodné, neboť dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř. byl uplatněn po právu.
Odvolací soud zatížil řízení vadou (dovoláním neuplatněnou) již tím, že doplnil
dokazování výslechem svědka Ing. S., ač pro to nebyly splněny zákonem stanovené
předpoklady. Odvolání ve sporném řízení je po novele občanského soudního řádu
provedené s účinností od 1.1.2001 zákonem č. 30/2000 Sb. vybudováno na systému
neúplné apelace, jenž vyplýval z ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. (nyní § 213
odst. 5) ve spojení s § 205a a § 211a o. s. ř. a jehož podstata
spočívá v tom, že k novým skutečnostem a důkazům (jež nebyly uvedeny před
soudem prvního stupně) lze v odvolacím řízení přihlížet jen výjimečně, za
podmínek stanovených v § 205a odst. 1 o. s. ř. a jestliže byly účastníkem
uplatněny. Uvedený důkaz provedl odvolací soud z vlastní iniciativy a nejde o
žádný z případů taxativně vymezených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.;
zejména je třeba zdůraznit, že podle protokolu o jednání ze dne 8. 6. 2004 byli
účastníci soudem prvního stupně poučeni podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s.
ř.. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nezískal z tohoto důkazu poznatky o
skutečnostech v této věci právně významných, nemohlo mít (nemělo) provedení
tohoto nepřípustného důkazu vliv na jeho rozhodnutí; dovolací soud tedy k této
vadě nepřihlédl.
Dovolání je třeba přisvědčit především v tom, že odvolací soud nepostupoval při
hodnocení skutkového základu sporu v souladu s pravidly vyplývajícími z
občanského soudního řádu.
Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyni
se nepodařilo prokázat právně významné skutečnosti zakládající uplatněný nárok,
že tedy neunesla důkazní břemeno. Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120
odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné
k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z
důkazů, které byly provedeny. Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní
odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a
že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem
důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových
případech, kdy nebyla prokázána určitá skutečnost významná podle hmotného práva
pro rozhodnutí o věci, ať již se tak stalo pro nečinnost účastníka, jenž
nesplnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení stanovenou v § 101
odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větě první o. s. ř., či se tak stalo proto, že
taková skutečnost nemohla být prokázána vůbec (objektivně vzato).
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze tedy
učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení provedených důkazů neumožňuje soudu
přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo
nepravdivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn.
21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod
číslem 86).
Ke skutkovému závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní, zásadně odlišnému
od skutkových zjištění soudu prvního stupně, odvolací soud dospěl na základě
svého vlastního, od soudu prvního stupně odchylného hodnocení důkazů
provedených soudem prvního stupně. Takový postup je procesně vadný. Je zásadně
nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů
soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je zopakoval. To
platí nejen v těch případech, kdy odvolací soud dospívá k odlišným skutkovým
zjištěním než soud prvního stupně (na něž výslovně pamatuje § 213 odst. 2, část
věty za středníkem, o. s. ř., ve znění účinném od 1. 4. 2005). Rovněž tam, kde
výsledek řízení v rovině skutkové záleží na vyhodnocení otázky, zda strana
zatížená důkazní povinností unesla důkazní břemeno, jde v otázce vypovídací
hodnoty (relevance) důkazů o jejich hodnocení za užití pravidel logiky ve
smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. Při takovém hodnotícím procesu se uplatňují
základní zásady civilního procesu, mimo jiné též zásady přímosti a ústnosti.
Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo
4178/2007, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu, že hodlá-li se odvolací soud odchýlit od závěru soudu prvního stupně o
tom, že straně zatížené důkazní povinností se podařilo provedenými důkazy
prokázat její právně významná tvrzení, musí důkazy provedené soudem prvního
stupně zopakovat.
Měl-li tedy odvolací soud za to, že důkazy provedené soudem prvního stupně
neumožňují učinit závěr o pravdivosti právně významných tvrzení žalobkyně, bylo
jeho povinností zjednat si zopakováním těchto důkazů rovnocenný podklad pro
jejich odlišné hodnocení z hlediska jejich vypovídacích vlastností. Na tomto
závěru nic nemění to, že odvolací soud dokazování doplnil. Na výpovědi svědka
Ing. S., jež podle výsledku hodnocení odvolacího soudu též neměla potřebnou
vypovídací hodnotu, totiž závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene
žalobkyní nestojí; je tomu tak, že podle tohoto soudu ani tento důkaz na
důkazní nouzi žalobkyně ničeho nezměnil. Tím, že hodnotil jinak důkazy
provedené soudem prvního stupně, aniž je zopakoval, odvolací soud zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která
sama o sobě opodstatňuje závěr, že rozsudek odvolacího soudu
nemůže v napadené části obstát.
Procesní postup odvolacího soudu by byl vadný i v tom případě, že by k
závěru o neunesení důkazního břemene dospěl na základě
hodnocení důkazů řádně zopakovaných.
Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této
povinnosti a o důkazním břemenu z ní vyplývajícím je proto soud podle
ustanovení § 5 o. s. ř. povinen účastníky poučit.
Poučovací povinnost v tomto směru má vzhledem k ustanovení § 211 o. s. ř. též
odvolací soud. V rozsudku ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59
(shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo
1069/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu) pak Nejvyšší soud vyložil, že soud prvního stupně může své rozhodnutí
založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní
břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl
poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.. Podle tohoto ustanovení, jež
bylo zakotveno do občanského soudního řádu s účinností od 1.1.2001 zákonem č.
30/2000 Sb., zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud
nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej,
aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích
nesplnění této výzvy.
V posuzované věci měl soud prvního stupně za to, že žalobkyně svou důkazní
povinnost bez zbytku splnila, proto jí poučení podle ustanovení § 118a odst. 3
o. s. ř. neposkytl; z jeho pohledu k tomu nebyl důvod. Odvolací soud přehlédl,
že poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. je vybudována na
objektivním principu a potřeba poskytnout poučení není proto podmíněna tím, že
soud prvního stupně o potřebě poučení věděl. Nebylo-li účastníku potřebné
poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v
takovém případě k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. a řízení před soudem
prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci; to platí i tehdy, jestliže poznatky o
tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Odvolací soud je přitom
v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat
nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně
(shodně srov. v právní teorii Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.
Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 962
s., a v rozhodovací praxi soudů rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003,
sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12,
ročník 2003, pod číslem 209). Jiný postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního
stupně by při zjištění existence popsané vady řízení mohl odvolací soud zvolit
pouze v případě, že by sám poskytl účastníkovi poučení podle ustanovení § 118a
o. s. ř. a ten by nereagoval. Lze tedy uzavřít, že při zaujatém názoru na
skutkový stav věci (kdyby k němu dospěl regulérním postupem) měl odvolací soud
žalobkyni poučit podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., a kromě případu, že
by žalobkyně nenavrhla žádné důkazy, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit
pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
a která spočívá v absenci poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.
Pro pořádek dlužno dodat, že právní argumentace užitá v dovolání je mylná. V
posuzované věci nejde o situaci, kdy účastník nesplnil důkazní povinnost (či
též povinnost tvrzení) z pohledu jiného právního posouzení věci soudem a na
který se vztahuje ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.
(oba soudy nižších stupňů posuzovaly věc podle § 409 a násl. ObchZ, stejně jako
žalobkyně), nýbrž jde o stav, kdy z pohledu soudu (zde z pohledu soudu
odvolacího) nejsou účastníkem navržené důkazy způsobilé k prokázání všech jeho
sporných právně významných tvrzení a jehož řešení je obsaženo v ustanovení §
118a odst. 3 o. s. ř.
Důvodností dovolání ve vztahu k druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se dovolací soud nezabýval. Shledal-li, že
odvolací soud dospěl ke svému skutkovému závěru procesně vadným postupem, který
mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak nemá již smysl zkoumat,
zda tento skutkový závěr má podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Z
téhož důvodu považoval dovolací soud za nadbytečné a tudíž procesně
nehospodárné zabývat se námitkou porušení dvojinstančnosti řízení.
Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé a v závislých
výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za
středníkem, o. s. ř. z důvodu vad řízení zrušil a věc podle ustanovení § 243b
odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení soudy nižších stupňů nepřehlédnou, že vzhledem k ustanovení §
409 odst. 1 ObchZ musí žalobkyně tvrdit a prokázat nejen skutečnosti, z nichž
vyplyne závěr o uzavření kupní smlouvy a o dodání smluveného
zboží, nýbrž též to, že v kupní smlouvě byla kupní cena dohodnuta nebo v ní byl
alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, případně že strany v kupní
smlouvě projevily vůli ji uzavřít i bez určení kupní ceny (srov.
§ 409 odst. 2 ObchZ, ve znění účinném do 31.12.2000). Půjde-li o posledně
uvedený případ, bude žalobkyně muset tvrdit a prokázat též skutečnosti
opodstatňující závěr, že jí požadovaná kupní cena je cenou obvyklou ve smyslu
ustanovení § 448 odst. 2 ObchZ.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu