30 Cdo 523/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce P. J., zastoupeného advokátem, proti žalované J. B.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 138.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 86/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2006, č. j.
19 Co 607/2006 - 95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4.730,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku
138.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 115.000,- Kč od 27.
11. 2005 do 31. 12. 2006, dále úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 23.000,-
Kč od 8. 12. 2005 do 31. 12. 2005 a úroků z prodlení z částky 138.000,- Kč,
který odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB platné pro první den příslušného
kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, vždy zvýšené o sedm
procentních bodů ročně jdoucích z částky 138.000,- Kč až do zaplacení. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že se žalovanou dne 1. 7. 2005 uzavřel nájemní smlouvu o
nájmu nebytových prostor, která je absolutně neplatná; na straně žalované tak
vzniklo bezdůvodné obohacení, které představuje zaplacené nájemné za období od
července do prosince roku 2005 ve výši 23.000,- Kč měsíčně, celkem tedy částku
138.000,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 11. 2006, č. j. 19 Co
607/2006 - 95, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20.
6. 2006, č. j. 6 C 86/2006 - 55, jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit
žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 76.710,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,75 % z částky 53.710,- od 27. 11. 2005 do 31. 12. 2005 a s 9
% úrokem z prodlení z částky 53.710,- Kč od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 a dále ve
výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o sedm procentních bodů v každém
kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované až do zaplacení, a z částky
23.000,- Kč ve výši 9 % od 25. 2. 2006
do 30. 6. 2006 a dále ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o sedm
procentních bodů v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované
až do zaplacení,
co do další požadované částky ve výši 61.290,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
0,25 % z částky 53.710,- Kč od 27. 11. 2005 do 31. 12. 2005 a 9 % úroku z
prodlení z částky 23.000,- Kč od 8. 12. 2005 do 31. 12. 2005 a 9 % úroku z
částky 23.000,- Kč
od 1. 1. 2006 do 24. 2. 2006 byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 1. 7. 2005
uzavřena nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor, v níž se žalovaná jako
pronajímatel zavázala ve prospěch žalobce jako nájemce pronajmout mu nebytové
prostory v domě v M. ulici v L., a to za účelem provozování jeho podnikatelské
činnosti, přičemž účelem nájmu mělo být provozování obchodu s prodejem chlazené
drůbeže. Nájem byl sjednán na dobu 5 let s dohodnutou výší nájemného ve výši
23.000,- Kč měsíčně. Žalovaná se ve smlouvě dále zavázala, že žalobci odevzdá
předmět nájmu ve stavu způsobilém smluvenému užívání, a žalobce při podpisu
smlouvy prohlásil, že se seznámil se stavem pronajatých prostor s tím, že mu
nejsou známy žádné závady, které by bránily využití předmětu nájmu. Dále bylo
zjištěno, že pravomocným rozhodnutím Městského úřadu v L. ze dne 2. 2. 2004
byly v předmětné nemovitosti zkolaudovány nebytové prostory v 1. nadzemním
podlaží k užívání jako prodejna textilu a kadeřnictví, včetně sociálního
zařízení a domovního plynovodu, a že rozhodnutím Krajské veterinární správy pro
P. kraj ze dne 10. 11. 2005 byla zamítnuta žádost žalobce o schválení a
registraci prodejny chlazeného drůbežího masa, drůbežích drobů a mraženého
drůbežího masa v předmětné prodejně s odůvodněním, že nebytové prostory
neodpovídají požadavkům veterinárního zákona. Rovněž bylo prokázáno, že žalobce
zaplatil žalované dohodnuté nájemné za období od července do prosince 2005 v
celkové výši 138.000,- Kč, že v tomto období byl přihlášen k odběru elektrické
energie do nemovitosti, že dopisem ze dne 22. 11. 2005 vyzval žalovanou k
vydání bezdůvodného obohacení, které přijala jako nájemné z neplatné nájemní
smlouvy a současně tuto smlouvu vypověděl, přičemž k předání klíčů žalované
došlo dne 4. 1. 2006. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená mezi účastníky je pro
rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., neboť pronajaté
prostory nebyly způsobilé ke smluvenému užívání, tj. k provozování obchodu s
prodejem chlazené drůbeže (§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném
do 18. 10. 2005, podle kterého mohl pronajímatel přenechat k užívání jinému
nebytový prostor k účelu, ke kterému byl stavebně určen), a žalovaná je proto
povinna vydat žalobci to, oč se přijetím plnění poskytnutého podle této
neplatné smlouvy obohatila (§ 451 odst. 1 obč. zák.). Vycházeje z právního
názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo
291/2002, považovaly soudy obou stupňů za důvodnou námitku započtení částky
61.290,- Kč s příslušenstvím uplatněnou žalovanou z titulu bezdůvodného
obohacení, které na straně žalobce vzniklo tím, že nebytové prostory užíval bez
platné nájemní smlouvy od 1. 7. 2005 do 4. 1. 2006, když v řízení bylo
zjištěno, že výše obvyklého nájemného v daném místě a čase činila částku
10.000,- Kč měsíčně. Ani odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce,
že v rozhodném období bezdůvodné obohacení na úkor žalované nezískal z důvodu,
že nebytové prostory neužíval, neboť uvedenou smlouvou mu bylo přenecháno
užívací právo k těmto prostorám, které má samo o sobě majetkovou hodnotu, a
žalovaná jako jejich vlastnice neměla možnost s nimi jakkoliv nakládat, když
klíče od nich jí byly žalobcem předány dne 4. 1. 2006, kdy nebytové prostory
žalované fyzicky předal. Z toho důvodu je správný závěr soudu prvního stupně,
že žaloba je důvodná jen ohledně částky 76.710,- Kč s příslušenstvím, jehož
výše vyplývá z nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č.
163/2005 Sb., a naopak není opodstatněný nárok žalobce na zaplacení další
částky 61.290,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % z částky 53.710,- Kč od
27. 11. 2005 do 31. 12. 2005 a 9 % úroku z prodlení z částky 23.000,- Kč od 8.
12. 2005 do 31. 12. 2005 a 9 % úroku z částky 23.000,- Kč od 1. 1. 2006
do 24. 2. 2006, když žalobce vyzval žalovanou k vydání částky 23.000,- a
příslušenství až v žalobě doručené jí dne 23. 2. 2006, takže v prodlení se
zaplacením peněžité částky se ocitla až dne 25. 2. 2006.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
v zamítavém výroku potvrzen, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., přičemž má za to, že řeší právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud řešena a současně ji řeší v rozporu s hmotným
právem. S poukazem na obsah žaloby nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že
žalovaná mu přenechala užívací právo k nebytovým prostorám a že bylo na něm,
jakým způsobem tohoto práva využije, aniž by zjišťovaly a posoudily, zda je
mohl nějakým hospodářsky myslitelným způsobem při své podnikatelské či
nepodnikatelské činnosti vůbec využít. Poukazuje
na to, že předmětné prostory nepřevzal ve stavu sjednaného užívání a že nemohl
realizovat žádné právo plynoucí z nájemní smlouvy, takže napadeným rozsudkem
došlo ke snížení jeho aktiv bez jakéhokoliv plnění ze strany žalované. Dospěl-
li tedy odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo
291/2002, který však
na zjištěný skutkový stav nedopadá, k závěru, že žalobce již faktickým
převzetím nebytového prostoru získal majetkovou hodnotu, posoudil danou věc
nesprávně, neboť předpoklady aplikace relevantní právní normy zúžil pouze na
faktické předání věci. V posuzovaném případě je však nesporné, že žalovaná
předmětné nebytové prostory žalobci ve stavu sjednaného užívání nikdy nepředala
a že žalobce tyto prostory ve stavu sjednaného užívání nepřevzal, když z
provedeného dokazování vyplynulo, že se po celé rozhodné období nechoval jako
jejich nájemce, neboť s nimi nenakládal a ani nakládat nemohl, a užívací právo
tak nebylo realizováno, neboť jiný předmět podnikání než prodej chlazené
drůbeže v rozhodném období neměl. Žalobci tudíž nevznikl na úkor žalované
majetkový prospěch tím, že mu poskytla plnění, tj. přenechala nebytové prostory
spolu s užívacím právem k nim, a je proto povinna plnění přijaté od něj bez
právního důvodu vydat jako bezdůvodné obohacení. Nesprávnost rozhodnutí
odvolacího soudu shledává dovolatel dále i v tom, že mu nebyly přiznány
požadované úroky z dlužné částky.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nedůvodné
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ust. § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s.
ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen, a nejde o případ,
že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho
předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá
proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze
skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být
způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatel nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu, že na základě uzavřené nájemní smlouvy nebytové
prostory od žalované převzal, že ona mu je předala a že se choval jako nájemce,
když v uvedením období platil nájemné a byl přihlášen k odběru elektrické
energie,
a dovozuje opačné skutkové závěry, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými
zjištěními,
z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je tedy
nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů;
je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o
námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní
posouzení věci, tedy
o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto
dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve
vztahu
k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání
z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který může spočívat
v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo
že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval, zpochybnil žalobce správnost právního závěru
odvolacího soudu, že se na úkor žalované bezdůvodně obohatil, i když nebytové
prostory, které mu byly žalovanou předány, fakticky neužíval. K dovolacímu
přezkumu takto nastolená právní otázka však nečiní napadené rozhodnutí zásadně
právně významným a nezakládá tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od již
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vyřešil ji
v souladu s hmotným právem.
Dovolací soud se již k obdobné problematice vyjádřil v rozhodnutích ze dne
26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo
366/2003,
ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, a dalších. S poukazem na závěry
obsažené
v těchto rozhodnutích lze dovodit, že z hlediska posouzení, zda se žalobce na
úkor žalované bezdůvodně obohatil či nikoliv (§ 451 obč. zák.), je rozhodující
skutečnost, získal-li na její úkor majetkový prospěch. Ten mohl v posuzované
věci získat
za předpokladu, že mu bylo žalovanou na základě absolutně neplatné smlouvy o
nájmu nebytových prostor poskytnuto plnění. Toto plnění však nelze ztotožnit
pouze
s faktickým užíváním předmětných prostor, jak se nesprávně domnívá žalobce, ale
je namístě vycházet i z toho, co bylo předmětem plnění ze strany žalované.
Plnění pronajímatele spočívá v přenechání věci nájemci za úplatu k jejímu
užívání nebo
i k braní užitků z věci (§ 663 obč. zák.). Je právem nájemce rozhodnout (není-
li to
v rozporu se zákonem a smlouvou), k jakému účelu, jakým způsobem a s jakou
intenzitou bude předmět nájmu užívat. Tomu odpovídá i případný majetkový
prospěch nájemce za situace, kdy mu bylo plněno na základě neplatné nájemní
smlouvy.
Ani majetkový prospěch nájemce nelze vázat výhradně na skutečnost, zda předmět
nájmu fakticky užíval. Faktické užívání věci je realizací užívacího práva;
majetkovou hodnotu má však samo užívací právo, které je na základě nájemní
smlouvy přenecháváno. Na tom nic nemění skutečnost, že na základě absolutně
neplatné nájemní smlouvy nemohlo být užívací právo platně přenecháno, neboť
pronajímatel pod dojmem platnosti nájemní smlouvy užívací právo k věci nájemci
fakticky přenechává a nájemce je přijímá, čímž získává majetkový prospěch
spočívající v užívacím právu k věci, za něž by byl - při platnosti nájemní
smlouvy - povinen poskytnout úplatu ve formě nájemného.
V posuzované věci bylo zjištěno, že žalovaná předmětné nebytové prostory
žalobci k užívání předala, a že žalobce tyto nebytové prostory převzal.
Provedenými důkazy bylo prokázáno, že se žalobce po celé rozhodné období choval
jako nájemce nebytových prostor, žalované platil nájemné, byl přihlášen k
odběru elektrické energie
a u Krajské veterinární správy pro P. kraj podal žádost o schválení a
registraci prodejny chlazeného drůbežího masa, drůbežích drobů a mraženého
drůbežího masa v těchto prostorech; žalované je pak fyzicky předal až dne 4. 1.
2006 a teprve poté měla žalovaná možnost s nimi disponovat. Na základě těchto
zjištění lze tudíž uzavřít, že žalobci vznikl na úkor žalované majetkový
prospěch tím, že mu žalovaná přenechala nebytové prostory spolu s užívacím
právem k nim. Přijímal-li tedy žalobce plnění z neplatné nájemní smlouvy od
žalované, vznikla mu rovněž povinnost přijaté plnění žalované vydat (§ 457 obč.
zák.).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí
žaloby co do požadovaných úroků z prodlení, které jsou v dovolacím řízení
samostatným předmětem řízení, není přípustné, neboť jejich hodnota ke dni
právní moci napadeného rozsudku nepřesahuje 20.000,- Kč [srov. § 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř.].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti takovému výroku
rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má
právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z
odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v
částce 4.709,90 Kč [odměna určená podle § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bodu 4, § 10
odst. 3 a snížená na polovinu podle 14 odst. 1 a o dalších 50 % podle § 18
odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006] a náhrady
hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném
od 1. 9. 2006, v částce Kč 300,- Kč, celkem tedy 4.730,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu