30 Cdo 526/2022-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce M. Ř., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 91 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 66/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 91 Co 164/2021- 196, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 91 666 Kč s příslušenstvím, a to jako náhrady nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem Ministerstva dopravy a Městského soudu v Praze tím, že řízení trvala nepřiměřeně dlouho. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 4. 2021, č. j. 24 C 66/2016-181, zastavil řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 91 Co 47/2020-125, neboť žalobce nezaplatil soudní poplatek z dovolání ve lhůtě stanovené
usnesením ze dne 19. 3. 2021, č. j. 24 C 66/2016-173 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř“, odmítl pro vady.
Žalobce podané dovolání sepsal nejprve sám (viz č. l. 198 spisu). Podle § 241 odst. 4 o. s. ř. však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu § 241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel.
Poté, co byl žalobce usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 2021 vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta, a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, žalobce doložil prostřednictvím svého advokáta plnou moc k zastupování v dovolacím řízení a dne 10. 12. 2021 advokátem sepsané dovolání, kterým byl výslovně napaden potvrzující výrok I usnesení odvolacího soudu, a to konkrétně co do zastavení řízení. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Dovolání žalobce neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel nevymezil žádnou právní otázku (ve smyslu § 237 o. s. ř.), na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pouhý nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a prosté předestření vlastních úvah o tom, jak měl odvolací soud v žalobcově věci postupovat, výše uvedené požadavky zákona na obsah dovolání stran posouzení jeho přípustnosti nenaplňují. K tomu dovolací soud dodává, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). K ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje, pokud Nejvyšší soud projedná dovolání, aniž by obsahovalo předepsané náležitosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Protože z obsahu dovolání nelze, kromě nesouhlasu dovolatele s (procesním) postupem odvolacího soudu, dovodit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2022
Mgr. Vít Bičák předseda senátu