30 Cdo 5352/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobce V. D., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – M. s.
ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C
39/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
července 2007, č.j. 1 Co 181/2007-107, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2007, č.j. 37 C
39/2005-92, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci z titulu náhrady
nemajetkové újmy
v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“)
částku 100.000,- Kč v souvislosti s průtahy způsobenými v řízení o výkonu
rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 26 E 1166/97 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku,
a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně podanou žalobu posuzoval s
přihlédnutím k ustanovení § 11 a 13 o.z. s tím, že základním předpokladem
vzniku odpovědnosti podle § 13 o.z. je vznik neoprávněného zásahu objektivně
způsobilého narušit popř. ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením § 11
násl. o.z. Dospěl k závěru, že postupem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve
věci sp. zn. 26 E 1166/97 nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv
žalobce. Poukázal na to, že soud v řízení o ochranu osobnosti nemůže
přezkoumávat postup soudu v jiném řízení. Z obsahu exekučního spisu ani
nevyplývá, že by soud postupoval způsobem, který by vybočoval, pokud se týká
časového hlediska, z běžného postupu v exekučním řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. července 2007, č.j.
1 Co 181/2007-107, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Připomněl, že se žalobce v dané věci domáhá náhrady
nemajetkové újmy v penězích, vzniklé mu v důsledku tvrzeného porušení jeho
práva na spravedlivý proces, které je podle něj součástí práva na ochranu
osobnosti, spočívající v délce řízení vedeném o jeho návrhu pod sp. zn. 26 E
1166/97 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku.
Odvolací soud uvedl, že předmětem všeobecného osobnostního práva je osobnost
každé fyzické osoby jako individuality, vytvářená jednotlivými hodnotami
tvořícími celistvost osobnosti v její fyzické a morální jednotě. Hodnoty
tvořící integritu fyzické osoby uvádí § 11 o.z. pouze příkladmo, přičemž vždy
musí jít o hodnoty ryze osobní povahy. Charakteristickým znakem osobnostních
práv je, že jsou dána každé fyzické osobě od narození do smrti. Právo domáhat
se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, mající
svůj základ v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního
pořádku České republiky, však podle jeho názoru mezi osobnostní práva, která
jsou předmětem občanskoprávní ochrany, nepatří. Zákonné předpoklady vzniku
práva na sankce ochrany osobnostní sféry fyzické osoby, jak jsou uvedeny v §
13 o.z., tak nebyly naplněny.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 14. září 2007,
přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 12. listopadu 2007 včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „ o.s.ř. “), neboť má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
napadá z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) téhož zákona, neboť se domnívá, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního
významu považuje, zda porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod je porušením práv
chráněných ustanovením § 11 násl. o.z. Domnívá se, že jeho právo na
spravedlivý proces, které bylo porušeno nesprávným úředním postupem státu, je
jeho subjektivním právem obdobně jako právo na příznivé životní prostředí
(nález č. 36 svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) a je
součástí práva na ochranu osobnosti (§ 11 násl. o.z.).
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., neboť dovoláním není napaden výrok rozsudku ve věci samé
odvolacího soudu, kterým by byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp.
rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později
zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je,
se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání
uvedené
v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně
odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona,
pak podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud
dospěje
k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem
stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek
odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o.s.ř. (úspěšně proto není možné uplatnit dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř.). To však nemění nic
na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má
napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu,
což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů
z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci,
přičemž dovolatel ani nikterak tento dovolací důvod nekonkretizuje). Dovolací
přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237
odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních.
Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je
třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl
správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. O tento případ však v souzené věci nejde.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 o.z.
V souzeném případě tak bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana
osobnosti fyzické osoby podle tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze u
zásahu do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který
by byl neoprávněný, resp. protiprávní.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života, zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat,
aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené
zadostiučinění (§ 13 odst. 1 o.z.). Pokud by se nejevilo postačujícím
zadostiučinění podle odstavce jedna zejména proto, že byla ve značné míře
snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická
osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích
(§ 13 odst. 2 o.z.). Základním hmotněprávním předpokladem odpovědnosti podle §
13 o.z. je neoprávněný zásah, způsobilý vyvolat újmu na osobnosti občana,
spočívající
v porušení či ohrožení práv chráněných ustanovením § 11 násl. o.z. Důvodem
vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je pak okolnost, že k
zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních či
cizích nebo veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo
plnění zákonem uložené právní povinnosti. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za
nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby
podle § 13 o.z. musí být dány tyto hmotněprávní předpoklady:
- existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu
spočívající buď v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její
fyzické a morální integritě,
- neoprávněnost, resp. protiprávnost tohoto zásahu,
- existence příčinné souvislosti mezi zásahem a jeho neoprávněností.
Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako
jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit
respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o
zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny
základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti
existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot
(stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické
a psychicko - morální integrity osobnosti.
V konkrétním případě je nezbytné vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného
porušení základního práva na ochranu osobnosti vyplývajícího z ustanovení čl.
10 Listiny základních práv a svobod. Je též nutným předpokladem, aby vytýkaný
zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby
zde existovala příčinná souvislost mezi nimi.
Podstatou osobnosti fyzické osoby jsou její vztahy k vnímané
skutečnosti,
k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu
společensko-politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s
lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá
osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické
historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své
svérázné, neopakovatelné rysy.
Přes mnohost jednotlivých složek osobnosti je nutno osobnost fyzické
osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti. Různorodosti projevů
jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné
široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek
osobnosti. Vždy však bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby
jako celek naznačených vlastností a charakteristik. V tomto jednotném rámci
práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují
občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby
jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity
osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena
v občanském zákoníku, je pak pouze demonstrativní (obdobně srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, sp.zn. 30 Cdo 1873/2006).
Charakteristickým znakem osobnostních práv fyzické osoby je, že jsou s její
osobností spjata od jejího narození až do její smrti (byť se případně projevují
i v rámci její tzv. postmortální ochrany).
V rámci všeobecného osobnostního práva upraveného v § 11 násl. o.z. je
proto poskytována občanskoprávní ochrana jen proti takovým jednáním, která jsou
objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva.
Právo na projednání věci v soudním řízení bez zbytečných průtahů ve smyslu čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je (na rozdíl od některých jiných
práv
v listině uvedených - např. práv na život, lidskou důstojnost, osobní čest a
ochranu jména), právem zřetelně odlišným od práv chráněných ustanoveními § 11
až 13 o.z., neboť nenaplňuje výše vyložené charakteristiky. Toto právo nemá
ryze osobní povahu, neboť není spjato s osobní integritou fyzické osoby a jde
výlučně o právo na ochranu fyzické osoby ve vztahu ke státní suverenitě
(obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006,
č.j. 30 Cdo 111/2006-130). Jestliže
s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu se soud druhého stupně
neodchýlil od vyloženého názoru, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody
podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§
243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval,
aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu