věci žalobce F. P., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalovanému Městu Znojmo, se sídlem ve Znojmě, Obroková 1/12, zastoupenému Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 67/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2016, č. j. 17 Co 159/2015-101,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem strážníků městské policie ve Znojmě, kteří mu zabránili v účasti na zasedání městského zastupitelstva dne 4. 5. 2010, jakož i následným mediálním vyjádřením představitelů města na adresu žalobce. Na tomto skutkovém základě žalobce požadoval na žalovaném přiměřené zadostiučinění ve formě uveřejnění písemné omluvy a zaplacení částky 50 000 Kč. Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 9 C 67/2011, zamítl žalobu na uveřejnění písemné omluvy a na zaplacení částky 50 000 Kč (výroky I a II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 27 521 Kč (výrok III). Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), ve výroku III o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 13 760,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 171 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Otázka promlčitelnosti práva na přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, který dospěl k závěru, že v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, se promlčují všechny v něm uvedené nároky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012). V této otázce přitom nedošlo k žádnému judikaturnímu odklonu v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, jak se domníval žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3962/2015). Ani v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 OdpŠk se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že okamžik určující počátek běhu promlčecí lhůty (tj. okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku újmy) nastává v době, kdy se poškozený dozvěděl, že se v jeho poměrech projevily nepříznivé důsledky nesprávného úředního postupu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014). Závěr, že se žalobce dozvěděl o vzniku tvrzené újmy nejpozději dne 21. 5. 2010, kdy v dané věci podal vysvětlení na Policii ČR, je s citovanou judikaturou dovolacího soudu v souladu. Pro počátek běhu promlčecí lhůty není naopak rozhodná vědomost poškozeného o nesprávnosti úředního postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012). Nelze tak souhlasit s žalobcem, že se o újmě dozvěděl až dne 2. 8. 2010, kdy mu bylo doručeno usnesení Policie ČR, č. j.
KRPB-11571-30/TČ-2010-061381-KO, ve kterém bylo konstatováno, že žalobci vznikla jednáním městských strážníků (krátkodobá) nemajetková újma. Ve vztahu k námitce žalobce ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolací soud uvádí, že v posuzovaném případě dovolání proti nákladovému výroku není přípustné, neboť částka nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně uložená žalobci napadeným rozhodnutím k náhradě nepřevyšuje 50 000 Kč a totéž platí i ve vztahu k povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ostatně ani součet nákladů řízení uložených žalobci k náhradě žalovanému za řízení před soudy obou stupňů nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Dovolání do výroků o náhradě nákladů řízení tak není ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.