ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní
věci žalobkyně R.M.S. – p., s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V.
V., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu
Praha – západ pod sp. zn. 3 C 306/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2008, č.j. 26 Co 220/2008-220, t a k
t o :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2008, č.j. 26 Co 220/2008-220,
se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha – západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. ledna 2008, č.j. 3 C 306/2005-187, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
určení, že je vlastnicí v žalobním petitu specifikovaných nemovitostí, a dále
rozhodl
o nákladech řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že žalobkyně tvrzenou
neplatnost kupní smlouvy ze dne 16. ledna 2004 neprokázala. Podle okresního
soudu tato smlouva byla uzavřena svobodně a vážně, určitě a srozumitelně,
přičemž jejím účastníkům byl dostatečně znám její obsah, jakož i obsah čestného
prohlášení, které je přílohou smlouvy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem změnil označený rozsudek soudu prvního stupně tak, že
určil,
že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, a dále rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odvolacím řízení zopakoval důkaz
předmětnou kupní smlouvou a poté skutkově uzavřel, že z obsahu této smlouvy
vyplývá, že je složena ze dvou částí. První je nazvána „Kupní
smlouva“ (datována 16.1.2004), druhá je nazvána „Čestné prohlášení věřitele a
dlužníka“ a je rovněž datována 16.1. 2004. Tato druhá část má podle
posuzovaného textu tvořit jako příloha nedílnou součást části první, tzn.
„kupní smlouvy“, jak je uvedeno v bodě 11 „kupní smlouvy“ a v bodě 2 „čestného
prohlášení.“ Obsahem první části, tzn. „kupní smlouvy“ je ujednání, podle něhož
žalobkyně prodává žalované výše označené nemovitostí
za kupní cenu 250.000,- Kč EUR. Obsahem druhé části, tzn. „Čestného prohlášení“
je ujednání, podle něhož žalobkyně má vůči žalovanému závazek ve výši
250.000,- EUR, který se zavazuje splatit nejpozději do 31.12. 2005 s tím, že v
rámci zajištění splatnosti uvedeného peněžitého závazku se smluvní strany
dohodly, že bude zajištěn převodem vlastnického práva k výše zmíněným
nemovitostem. Z tohoto důvodu byla uzavřena téhož dne kupní smlouva, pro níž je
toto čestné prohlášení nedílnou součástí jako její příloha. V případě, že
žalobkyně neuhradí svůj dluh ve výši 250.000,- EUR žalovanému, zůstává
žalovanému vlastnické právo k výše označeným nemovitostem. V případě, že
žalobkyně tento dluh žalovanému v dohodnuté době uhradí, obnovuje se jí
vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Po právní stránce odvolací soud
uzavřel, že „z obsahu obou částí ujednání účastníků ze dne 16.1. 2004, které
mají podle jejich dohody tvořit nedílný celek, tak není jednoznačně zřejmé, ke
vzniku jakého dvoustranného právního úkonu měl tento jejich projev vůle vést.
Zda bylo úmyslem smluvních stran tímto písemným projevem vůle uzavřít kupní
smlouvu dle § 588 a násl. OZ, jejímž předmětem by byly výše zmíněné nemovitosti
(jak by se nabízelo výkladem obsahu první části těchto ujednání nazvané »Kupní
smlouva«), nebo smlouvu o zajištění závazku převodem práva ve smyslu (§) 553 OZ
(jak by se nabízelo výkladem obsahu druhé části nazvané »čestné prohlášení«).
Vzhledem k obsahu a účelu obou jmenovaných smluvních typů nepřipadá v úvahu,
aby se jednalo o smíšenou smlouvu
ve smyslu § 91 OZ, která by oba tyto smluvní typy kombinovala. Rovněž tak
zjištěný obsah ujednání smluvních stran z 16.1. 2004 neumožňuje ani za použití
interpretačních pravidel (§ 35 odst. 2 OZ) takový jejich výklad, že by se mělo
jednat o kupní smlouvu s vedlejším ujednáním ve smyslu § 610 OZ, potažmo s
ujednáním o právu zpětné koupě ve smyslu § 607 a násl. OZ.“ Odvolací soud proto
uzavřel, že posuzovaná smlouva
ze dne 16.1. 2004 je absolutně neplatným právním úkonem pro neurčitost jejího
obsahu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.). Dovolatel v úvodní části svého dovolání
rekapituluje obsah předmětné smlouvy ze dne 16.1. 2004 včetně listiny označené
jako „Čestné prohlášení věřitele a dlužníka“ a poté zdůrazňuje, že občanským
zákoníkem není vyloučeno ujednání účastníků občanskoprávního vztahu kombinovat
jednotlivé instituty v něm upravené, případně je dále modifikovat či rozvíjet v
duchu a podmínkách jeho § 51.
To se samozřejmě týká též úkonů směřujících k zajištění závazku. Nebudou-li
smluvené podmínky a způsob jejich ujednání shledány z jiných důvodů neplatným,
nelze neplatnost právního úkonu dovodit jen z té skutečnosti, že jde o ujednání
v zákoně přímo neupravené. Ujednání, kterým smlouva ve své druhé části stanoví,
že uspokojí-li dlužník pohledávku věřitele v konkrétní lhůtě, obnoví se mu
vlastnické právo k nemovitostem s tím, že smluvní strany ke dni splnění závazku
od smlouvy odstupují, je podle dovolatele bezesporu ve smyslu občanského
zákoníku legální rozvazovací podmínkou, která nastupuje, dojde-li v určité
lhůtě k úkonu dlužníka – splnění závazku. Tuto rozvazovací podmínku je nutno
posuzovat podle § 610 obč. zák., který
je ujednáním ve vztahu k § 36 v postavení speciálním. „To platí o to víc, neboť
účinky rozvazovací podmínky mohly nastat pouze v účastníky sjednaném časovém
intervalu (do 31.12. 2005). Protože v uvedené lhůtě podmínky rozvazovací
podmínky splněny nebyly, právo na dodatečné plnění závazku dlužníkovi v
prekluzi zaniklo. Vlastnické právo věřitele k nemovitostem se stalo z titulu
vztahů vzniklých ze smlouvy již definitivním.“ V daném případě „cílem účastníků
bylo převést vlastnická práva z prodávajícího
na kupujícího při zachování možnosti prodávajícímu po určitou dobu obnovit
vlastnictví k nemovitostem při dodatečném splnění jeho závazku z dluhu původně
sjednaným způsobem.“ První část smlouvy v žádném ze svých ujednání neodporuje
části druhé, stejně tak část druhá neodporuje části první. Smlouva jako celek
neodporuje zákonu ani jej neobchází, přičemž účastníci využili toho, co jim
dává ustanovení § 51 obč. zák. Uzavření smlouvy není v rozporu s dobrými mravy
a stejně tak staví-li se aplikace § 37 obč. zák. na principu logiky s odkazem
na výkladová pravidla obsažená v ustanovení
§ 35 obč. zák., nelze ve smlouvě, resp. v jejích ujednáních dotýkajících se
podstatných náležitostí, vystopovat žádný vnitřní rozpor či neurčitost ústící
do její nesrozumitelnosti, jak bez bližšího uzavřel odvolací soud. V čem nebo v
jakém konkrétním ujednání
je smlouva nesrozumitelná, resp. která konkrétní část činí smlouvu jako celek
nesrozumitelnou odvolací soud nespecifikoval. Posuzování srozumitelnosti
postavil
na otázce, zda se jedná o kupní smlouvu nebo o čisté zajištění závazku převodem
práva ve smyslu § 553 obč. zák. Protože však nebyl schopen smluvní vztah
přiřadit k některému typu smluv upravenému v občanském zákoníku, označil
smlouvu bez dalšího pro neurčitost za absolutně neplatnou. Neurčitou smlouvu v
posuzovaném případě nečiní ani případné textové nepřesnosti, které zde lze
bezproblémově vyložit podle obecných výkladových pravidel. Hodnocení právního
vztahu uvedeným způsobem při aplikaci přepjatého formalismu odporuje shora
uvedeným principům, ústavním principům obecně a nerespektujíce ochranu dobré
víry žalovaného. Proto závěry z takového vyhodnocení jsou nesprávné. Věřitel
měl mít vrácen celý dluh v penězích tak, jak tomu mělo být původně před
uzavřením smlouvy nebo měl být definitivním vlastníkem předmětných nemovitostí,
kterými se s odkládací podmínkou stal po jejím uzavření. „Za daných okolností,
kdy původní garance úhrady byly nahrazeny zcela novým systémem ujednání, v
rámci kteréhož žalovaný vydal žalobkyni směnky, potvrzují původní dluh, soud
svým rozhodnutím fakticky nejen zrušil vlastnictví k nemovitostem, ale odňal i
věřiteli možnost jakýmkoliv způsobem se domoci splnění závazku dlužníka.“
Rozhodnutí soudu proto svými důsledky působí rozporně s dobrými mravy. Z těchto
všech důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání žalovaného odmítla uplatněnou
dovolací argumentaci a zcela se ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Zdůraznila, že obsah předmětné smlouvy je i po jejím přečtení kteroukoliv třetí
osobou jako celek nesrozumitelný do té míry, že ani s užitím výkladovým
pravidel (naposledy shrnutých v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne
10. července 2008, sp. zn. ÚS 436/05) nelze tento nedostatek odstranit.
Nejasnost a nesrozumitelnost v předmětu smlouvy je dána zejména rozporem v
obsahu obou částí smlouvy. Za této situace nelze považovat postup odvolacího
soudu za přepjatý formalismus ani za odporující dobrým mravům. Žalobkyně je
toho názoru, že ujednání obsažené v čl. II./4 čestného prohlášení věřitele a
dlužníka, je neplatné též pro rozpor s právními předpisy (§ 39 obč. zák.),
neboť převodem vlastnického práva k nemovitostem zanikla pohledávka věřitele
(ve stejné výši jako cena nemovitostí). Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky předmětné dovolání „odmítnul.“
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009
Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.
června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno odvolání oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., které je podle
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudkem
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně) přípustné a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V daném případě odvolací soud po zhodnocení obsahu listin označených jako
„Kupní smlouva“ ze dne 16. ledna 2004 a dále „Čestné prohlášení věřitele a
dlužníka“ z téhož dne po právní stránce uzavřel, že tato smlouva je absolutně
neplatným právním úkonem pro neurčitost jejího obsahu. Tuto neurčitost odvolací
soud shledal v tom,
že z obsahu obou částí ujednání účastníků ze dne 16. ledna 2004, které mají
podle jejich dohody tvořit nedílný celek, není jednoznačně zřejmé, k jakému
vzniku dvoustranného právního úkonu měl tento jejich projev vůle vést. Tedy zda
bylo úmyslem smluvních stran tímto projevem vůle uzavřít kupní smlouvu ohledně
převodu uvedených nemovitostí anebo smlouvu o zajištění závazku převodem práva
ve smyslu § 553
obč. zák. Odvolací soud přitom vyloučil, že by se jednalo o smíšenou smlouvu
ve smyslu § 91 (správně § 51) obč. zák. , která by oba tyto smluvní typy
kombinovala,
či o vedlejší ujednání ve smyslu § 610 obč. zák., anebo o právo zpětné koupě ve
smyslu § 607 a násl. obč. zák.
Podle § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují.
Podle § 490 obč. zák. vznik smluv, kterými se zakládají závazky, se řídí
ustanoveními § 43 a násl., pokud není dále stanoveno jinak. Podle § 491 odst. 1
obč. zák. vyplývá, že závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem
upravených, mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51
obč. zák.)
a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv. Na závazky vznikající
ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která
upravují závazky jim nejbližší pokud samotná smlouva nestanoví jinak (§ 491
odst. 2 obč. zák.). Na závazky ze smíšené smlouvy je třeba přiměřeně použít
ustanovení zákona upravující závazky, které se smlouvou zakládají, pokud
samotná smlouva nestanoví jinak (§ 491 odst. 3 obč. zák.). Podle § 51 obč. zák.
účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena, smlouva
však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom posle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Z vyložené hmotněprávní úpravy se tak předně vcelku srozumitelně a přehledně
podává závěr, podle něhož je zcela na účastnících, zda a jaký smluvní typ
použijí
k dosažení hospodářského důvodu (kauzy) v souladu s účelem sledovaným svým
jednáním. Zákon v tomto směru je neomezuje závazným použitím standardních
smluvních typů uvedených ve zvláštní části závazkového práva, ani stanovením
pořadí, v němž smějí volit mezi smlouvami nepojmenovanými, smíšenými a
typovými. Ponechává tedy na jejich pečlivosti, prozíravosti a minimální péči
při odhadu důsledků právních úkonů, které uzavřeli, zda a nakolik přiléhavě
zvolí ten který typ smlouvy optimálně odpovídající jejich zájmům prosazovaným v
průběhu před smluvního jednání a finalizovaných v konečné podobě smlouvy,
kterou pak uzavřeli. Zákon zůstává
u formulace generální povinnosti vyjádřené v § 43 obč. zák., podle něhož jsou
účastníci povinnost dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše,
co by mohlo vést ke vzniku rozporů. K tomu třeba zmínit ustanovení § 2 odst. 3
obč. zák. rozvádějící důsledky plynoucí ze zásady smluvní autonomie, podle
něhož účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti
upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a
jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Lze
proto uzavřít, že přednost má pružná, zákonem umožněná, úprava smluvních vztahů
mezi účastníky počínající
možností uzavření nepojmenované smlouvy, přes smlouvu smíšenou a končící
uzavřením typové smlouvy, které občanský zákoník nabízí v jednotlivých
smluvních typech uvedených ve zvláštní části závazkového práva (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. 28 Cdo 587/2002, in
www.nsoud.cz).
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se
tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li
nejasný jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle
jednoznačným způsobem stanovit, ať již z důvodu, že zde taková vůle zcela
absentovala, nebo proto, že projevená vůle nebyla ve smyslu shora popsaného
určitě vyjádřena. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho
výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání,
co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.). Ve smyslu občanského
zákoníku
je tedy třeba právní úkon považovat za určitý a srozumitelný, jestliže je z
něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento
předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného
druhu. Pokud ta která esenciální náležitost právního úkonu (např. z hlediska
jeho určitosti) absentuje, nemůže takto učiněný úkon vyvolat sledovaný vznik,
(obsahovou) změnu či zánik příslušného právního vztahu. K závěru o neurčitosti
právního úkonu však lze dospět až poté, kdy pochybnosti o jeho určitosti nelze
odstranit ani jeho výkladem. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán
písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny,
na níž je zaznamenán (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 1300/2008, in www.nsoud.cz).
Podle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud v posuzované věci na straně jedné
sice interpretoval předmětnou smlouvu včetně jejího písemného dodatku
označeného nadpisem „Čestné prohlášení věřitele a dlužníka“ jako jeden celek,
současně ovšem takto navenek písemně projevenou vůli účastníků při interpretaci
jejího obsahu oddělil na kupní smlouvu a dále na zmíněné čestné prohlášení svým
obsahem směřující k uzavření smlouvy o zajištění závazku převodem práva ve
smyslu § 553 obč. zák.
a v tomto směru pak posuzoval obsahovou náplň těchto jakoby dvou právních
úkonů. Z další (již shora citované) formulace, že „vzhledem k obsahu a účelu
obou jmenovaných smluvních typů nepřipadá v úvahu, aby se jednalo o smíšenou
smlouvu
ve smyslu § 91 (správně § 51) OZ, která by oba tyto smluvní typy kombinovala“,
lze pak uzavřít, že odvolací soud zaujal právní názor, podle něhož v rámci
kupní smlouvy nelze sjednat zajišťovací převod vlastnického práva k
nemovitosti. Tento odvolacím soudem judikovaný závěr stal se určujícím pro
rozsouzení této věci, neboť předmětná smlouva včetně jejího dodatku byla právně
kvalifikována jako absolutně neplatný právní úkon pro jeho obsahovou
neurčitost. Takový právní závěr je však podle mínění Nejvyššího soudu – s
ohledem na rozsah dokazování učiněného v odvolacím řízení – předčasný, neboť
vychází z nesprávné premisy, že zajišťovací převod vlastnického práva, o němž
se smluvní strany v předmětném (neoddělitelně připojeném) dodatku „kupní
smlouvy“ ze dne 16. ledna 2004 zmiňují, nelze sjednat formou kupní smlouvy.
Velký senát Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31
Odo 495/2006, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
45, číslo sešitu 4/2009, totiž judikoval právní názor, od nějž dovolací soud v
této věci nemá jakéhokoliv právně relevantního podkladu se odchylovat, že
„zajišťovací převod lze – kromě ujednání o oprávnění věřitele ke zpeněžení
majetku dlužníka – sjednat i formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost
dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky s tím,
že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické
právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že
nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena
na zajišťovanou pohledávku.“ Pokud tedy odvolací soud – jak lze vyvodit z jeho
v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku zformulovaného právního názoru – bez
dalšího odmítl úvahu o realizaci zajišťovací převodu vlastnického práva v rámci
kupní smlouvy (odvolací soud v rozsudku poukazuje na nemožnost uzavření tzv.
smíšené smlouvy), je v tomto směru jeho právní posouzení daného dvoustranného
písemného právního úkonu účastníků nesprávné a z hlediska závěru o jeho
absolutní neplatnosti i předčasné [v cit. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího
soudu je přitom instruktivně vyloženo, v jakém obsahovém rámci lze praeter
legem realizovat zajištění závazků převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele
(zajišťovacím převodem práva)]. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že
samotné ujednání v rámci čl. III. bod č. 2 kupní smlouvy ze dne 16. ledna 2004
bez dalšího nemůže vést v konfrontaci s obsahem připojeného dodatku smlouvy
(čestného prohlášení) k závěru o obsahové neurčitosti právního úkonu, když je
třeba především danou kupní smlouvu pojímat jako formu sloužící k realizaci
účastníky zamýšleného obsahu jimi vzájemně konstruovaných práv
a povinností, které jsou pak konkrétněji a již s odkazem na explicitní
vyjádření hospodářského důvodu (kauzy či stimulu) takto jimi sledovaného
založení právního vztahu s věcnými účinky obsaženy právě ve zmíněném čestném
prohlášení, jakkoliv dosah judikovaných závěrů (formy a náležitostí zákonem
odpovídající realizace zajišťovacího převodu) obsažených v citovaném rozhodnutí
velkého senátu Nejvyššího soudu je z hlediska jejich využitelnosti
(aplikovatelnosti) na daný případ vcelku předvídatelný.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), podle § 243b odst. 2 věty
za středníkem o.s.ř., zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
odvolací soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v.r.
předseda senátu