U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce: V. N., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové
újmy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 180/2015, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č.
j. 30 Co 240/2016-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení domáhal částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění
za újmu, jež mu měla vzniknout v souvislosti s domovní prohlídkou, kterou
provedla Policie ČR dne 22. 2. 2012 v jeho bydlišti. Důvodem pro provedení
prohlídky bylo podezření, že otec žalobce, pan N. K. D., spáchal zvlášť závažný
zločin vraždy ve formě návodu. Trestní stíhání otce žalobce pro uvedený zvlášť
závažný zločin bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 22. 1. 2014, sp. zn. 41 T 12/2013. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek
Okresního soudu Praha-západ jako soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2016, č. j. 16 C 180/2015-74, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 100 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I rozsudku soudu prvního stupně) a kterým bylo žalobci
uloženo uhradit žalované na nákladech řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II
rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud dále žalobci uložil uhradit
žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka, zda je vyloučeno aplikovat na případ žalobce obecnou normu (úpravu práv
z ochrany osobnosti v občanském zákoníku), nemůže přípustnost dovolání založit. Odvolací soud postupoval při jejím řešení v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu, podle které nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit
z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti
státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti
ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci
(srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod číslem
125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015). Ostatně ani v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, na který žalobce odkazuje v dovolání,
nedospěl Nejvyšší soud k jinému závěru, pokud se týče újmy vzniklé po účinnosti
zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002
Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda stát může výkonem veřejné
moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, neboť ani při řešení této
otázky se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu citované v
předchozím odstavci. Nelze přitom přisvědčit žalobci, pokud tvrdí, že se
odvolací soud otázkou aplikace ustanovení o ochraně osobnosti na případ žalobce
nezabýval. Odvolací soud se totiž s uvedenou otázkou vypořádal (srov. str. 6
napadeného rozhodnutí). Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce, že „pro přiznání nebo
odmítnutí nároku na náhradu škody je mezi jednotlivými osobami diferenciováno
jen a výlučně podle toho, zda je vůči osobě učiněn nějaký formální úkon ze
strany orgánů činných v trestním řízení, či nikoliv“, tedy že záleží jen na
tom, že „jedna osoba má formální status účastníka řízení a druhá nemá“. Odvolací soud se při posouzení otázky, zda zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou domovní prohlídkou náleží i jiným osobám, než účastníkům trestního
řízení, neodchýlil od judikatury dovolacího soudu – k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, podle nějž nelze
mít družku obviněného ve sporu proti státu o náhradu nemajetkové újmy způsobené
zahájením (vedením) trestního stíhání jejího druha, které skončilo zastavením
nebo zproštěním obžaloby, za účastnici trestního řízení a tudíž za poškozenou
ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., pokud jde o psychické následky vzniklé jí
při provádění domovní prohlídky.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky podle o. s. ř. přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu