30 Cdo 552/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci
žalobkyně JUDr. I. H., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalovanému JUDr. K. F., CSc., zastoupenému Mgr.
Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Starosty Pavla 40, o určení
vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4
C 375/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
14. října 2009, č.j. 25 Co 399/2009-86, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2009, č.j. 25 Co 399/2009-86,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou proti žalovanému domáhala vydání rozsudku ve
znění: „Určuje se, že žalobkyně je výlučným vlastníkem budovy čp. 62, způsob
využití objekt bydlení na pozemku parc. č. 2197, pozemku parc. č. 2197 –
zastavěná plocha a nádvoří o výměře 374 m2 a pozemku parc. č. 2198 – zahrada o
výměře 770 m2 zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha západ na LV č. 786 pro obec a
kat. z. R. u P.“
Okresní soud Praha – západ (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
29. ledna 2009, č.j. 4 C 375/2008-41, výrokem I. rozhodl o tom, že „Řízení se
zastavuje.“ Dále rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok II.) a o nákladech
řízení (výrok III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným usnesením (ohledně zastavení řízení) potvrdil usnesení soudu prvního
stupně, a to s výrokem II. ve znění: „Jinak se usnesení soudu prvního stupně
potvrzuje.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňuje
dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá (ve
stručnosti shrnuto z uplatněné dovolací argumentace), že v daném případě nebyly
splněny podmínky pro zastavení řízení, neboť zde nebyl osvědčen důvod pro
zastavení řízení spočívající v překážce rozhodnuté věci. Dovolatelka polemizuje
se skutkovými závěry odvolacího soudu, zpochybňuje totožnost předmětu řízení v
této věci s pravomocně rozsouzenou věcí u téhož soudu prvního stupně, vedenou
pod sp. zn. 6 C 1820/2001. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
jako soud dovolací (§ 10a) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1 o.s.ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání ve
smyslu § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud takovou jinou vadu, jež zatěžuje odvolací řízení, zjistil. Výrok je esenciální, a proto nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť
v něm soud formuluje svůj názor v projednávané věci. Výrok má být formulován
tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se
jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným (srov. např. nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 7. března 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, in www.nalus.usoud.cz
). Je přitom výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace výroku vydaného
soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tzn. že obsah vydaného
rozhodnutí musí být z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn.
30 Cdo
3590/2009, in www.nsoud.cz (pokud jde o zdroj citace rozhodnutí dovolacího
soudu - dále již „tamtéž“)]. Tedy jinými slovy řečeno, nezbytnou součástí
výroku musí být určitost a srozumitelnost stanovení jím ukládané povinnosti
nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně
patrno, jak soud rozhodl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003, nebo ze dne 27. října 2010, sp. zn. 30
Cdo 1593/2009, in tamtéž). Poněvadž ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. uvádí, že není-li dále stanoveno
jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení rozsudku, a protože právní
úprava rozhodnutí ve formě usnesení obsahové náležitosti výroku usnesení
nestanoví, uplatní se podpůrně režim ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř.,
upravující formu rozsudku, i na obsahové náležitosti výrokové části usnesení. Posledně uvedené ustanovení ve své první větě stanoví, že obsah rozhodnutí ve
věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. K výkladu § 155 odst. 1 o. s. ř. uvedl Nejvyšší soud ČSSR již ve své směrnici z
23. listopadu 1968 publikované pod R V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, od které není důvod se odchylovat, že „nezbytnou náležitostí
jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi
ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění
výroku bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku
formulován odkazem na obsah žalobního návrhu slovy »návrhu se vyhovuje« nebo
»návrh se zamítá«.“ V rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo
640/2003 (in tamtéž), Nejvyšší soud vyložil, že za vadu řízení, jež mohla mít
vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba považovat též formulaci
výroku jeho rozhodnutí. Nezbytnou náležitostí výroku totiž musí být určitost
stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak
z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Tento požadavek platí
nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat
především z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé
výroky, neboť není-li patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je zamítán, chybí
zde podklad pro zkoumání, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. Obdobně je třeba klást uvedené požadavky i na precizaci výroku usnesení, která
ovšem v případě vydaného usnesení soudu prvního stupně nebyla splněna, neboť
výrok I. cit. usnesení s formulačním vyjádřením "Řízení se zastavuje“, nelze
považovat za náležité vyjádření obsahu vydaného rozhodnutí, a to s přihlédnutím
k obsahu shora citované žaloby, resp. žalobního petitu. Tímto petitem totiž
dovolatelka navrhovala vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že „žalobkyně je
výlučným vlastníkem budovy čp. 62, způsob využití objekt bydlení na pozemku
parc. č. 2197, pozemku parc. č. 2197 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 374
m2 a pozemku parc. č.
2198 – zahrada o výměře 770 m2(,) zapsaných v katastru
nemovitostí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště
Praha západ na LV č. 786 pro obec a kat. z. R. u P.“
Jestliže tento zjevný nedostatek výrokové části usnesení soudu prvního stupně
odvolací soud při rozhodování o odvolání dovolatelky proti uvedenému usnesení
neodstranil, resp. nezhojil (např. s formulačním vyjádřením: "Usnesení
okresního soudu se potvrzuje v tom znění, že se řízení o určení, že žalobkyně
je výlučnou vlastnicí budovy čp. 62 na pozemku p. č. 2197, pozemku p.č. 2197 a
pozemku p.č. 2198, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec a katastrálním
území R. u P., zastavuje.“), pak je třeba uzavřít, že v dovolacím řízení byla
zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
k níž dovolací soud z úřední povinnosti musel ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna
2009, sp. zn. 30 Cdo 4812/2008, in tamtéž). Je třeba si také uvědomit – jak již dovolací soud zdůraznil v posledně
citovaném rozhodnutí – že byla-li na základě žaloby v katastru nemovitostí
zapsána ve smyslu § 9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, poznámka, která
informuje o podání žaloby, jíž se žalobce domáhá, aby soud vydal takové
rozhodnutí týkající se nemovitostí evidovaných v katastru, na jehož základě by
mohl být proveden záznam do katastru podle § 7 téhož zákona, pak katastrální
úřad takovou poznámku zruší mimo jiné na základě doručeného soudního rozhodnutí
(srov. § 10 cit. zák.) o zastavení řízení, z jehož výrokové části (z povahy
věci) musí vyplývat obsah vydaného rozhodnutí o zastavení řízení tak, aby bylo
zcela zřejmé, v jakém rozsahu a ke kterým (určovací žalobou dotčeným)
nemovitostem bylo soudní řízení zastaveno. Není-li z výrokové části soudního rozhodnutí v případné spojitosti s
odůvodněním jeho písemného vyhotovení (odůvodnění však nemůže zcela nahrazovat
rozhodné údaje, které chybí ve výroku rozhodnutí) zřejmé, v jakém rozsahu se
zastavení řízení o určení vlastnictví dotýká poměrů k nemovitostem evidovaným v
katastru nemovitostí, není zde přirozeně ani podkladu, z nějž by katastrální
úřad mohl čerpat právně relevantní informaci o obsahu (rozsahu) zastavení
řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, a to za účelem provedení
výmazu (zrušení) zápisu poznámky. Lze tedy uzavřít, že v případě zastavení řízení o určení vlastnictví k
nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, je - s ohledem na požadavek
řádného vyjádření obsahu vydaného rozhodnutí, jakož i s ohledem na vytvoření
relevantního podkladu pro výmaz (zrušení) poznámky z katastru nemovitostí (§ 10
zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem) - nezbytné formulovat výrok o zastavení řízení např.
takto:
„Řízení o určení vlastnictví žalobce (žalobkyně) k nemovitosti ( nemovitostem)
[označit nemovitost(i) podle žaloby] ..., se zastavuje.“
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž se musel zabývat dovolacími
námitkami týkajícími se posouzení věci, podle § 243b odst. 3 věty prvé o. s. ř. dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k
dalšímu řízní. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta první
za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu