30 Cdo 566/2011
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Zemědělského družstva Příchovice, se sídlem v Příchovicích, okr. Plzeň – jih, zastoupeného Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 21, proti žalovanému D. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 6 C 182/2009-195, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2010, č.j. 18 Co 143/2010-263, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2010, č.j. 18 Co 143/2010-263, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň – jih (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. ledna 2010, č.j. 6 C 182/2009-195, určil, že žalobce je vlastníkem specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že při uzavření kupní smlouvy ze dne 11. srpna 2008 (mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím) došlo „k omylu, o němž žalovaný při vyvinutí náležité pečlivosti musel vědět, a žalobce se jej dovolal. Proto je kupní smlouva v části týkající se pouze sporných nemovitostí (§ 41 obč. zák.) neplatná.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále též „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správné rozhodnutí
rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku mimo jiné uvedl, že „Je třeba vycházet i z textu kupní smlouvy ze dne 12. 8. 2008, kde v článku I. je odkaz na popis nemovitostí a jejich ocenění znaleckým posudkem J. M. ze dne 28. 7. 2008, č. 3018-036/08. V tomto znaleckém posudku není žádná zmínka o ocenění budov na pozemcích jiného vlastníka (tzv. sporných nemovitostí)...“ Konstatoval dále, že právní úkon je neurčitý a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný – a tím i neurčitý – zůstává jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel.
Dále zaujal právní názor, který je zcela identický s právním názorem, jenž formuloval Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 9. září 1997, sp. zn. 16 Co 98/96 (in Právní rozhledy č. 2/1995, str. 92, příp. in ASPI, publikováno v sekci judikatura pod č. JUD 12365CZ). Poté uzavřel, že „kupní smlouva ze dne 12. 8. 2008 je v části týkající se převodu budov bez čísla popisného na pozemcích jiného vlastníka absolutně neplatným právním úkonem. Jde o vadu právního úkonu, kterou lze oddělit od jeho ostatního obsahu, a proto neplatnou ex tunc je jen tato část právního úkonu.
K neurčitosti části kupní smlouvy musel odvolací soud přihlédnout z úřední povinnosti...“ I když v odůvodnění rozsudku odvolací soud výslovně uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř., byť z jiného důvodu, v písemném vyhotovení rozsudku poučil účastníky o tom, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň – jih, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) téhož paragrafu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel spojuje s řešením otázky, zda „je odvolací soud oprávněn bez toho, aniž by o zamýšlené změně účastníky řízení před rozhodnutím ve věci vyrozuměl a umožnil jim se k jeho postupu a názoru vyjádřit a příp. předložit (resp. navrhnout) nové důkazy,
změnit právní posouzení rozhodované věci a na základě jeho právního názoru zcela odlišného od právního názoru soudu předcházející instance ve věci bez dalšího rozhodnout.“ Tuto otázku dovolatel v dovolání dále obšírně rozvádí a odkazuje přitom na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) a Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“). Dospívá k pak závěru, že vytýkaným způsobem došlo k podstatnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Právní posouzení druhu neplatnosti (kupní) smlouvy považuje dovolatel za další otázku zásadního právního významu a v tomto směru předkládá svou podrobnou dovolací argumentaci.
V závěru svého dovolání poukazuje na jiné vady řízení, které s ohledem na výše uvedené by měly vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání dovolatele písemně nevyjádřil. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Uvedené platí i pro posuzovanou věc.
Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil (podle § 219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu posoudil jinak. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že při uzavření předmětné kupní smlouvy došlo k omylu a že z tohoto důvodu je kupní smlouva v části týkající se sporných nemovitostí neplatná, odvolací soud v dotčené části shledal tuto smlouvu sice rovněž neplatnou, avšak z důvodu její neurčitosti. Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 49a obč. zák. a odvolací soud zase ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v daném případě je dovolání přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12/2003 pod SJ 210/2003), není však důvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatel mj. uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
vycházející z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu].
V posuzované věci se odvolací soud zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy ze dne 12. srpna 2008, přičemž – jak lze dovodit z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – dospěl k závěru o částečné neplatnosti tohoto právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., a to v části týkající se převodu tří zemědělských staveb specifikovaných v této smlouvě. Z odůvodnění rozsudku je dále zřejmá ta úvaha odvolacího soudu, že z hlediska posuzování určitosti právního úkonu ohledně označení převáděných nemovitostí v kupní smlouvě, jak byly specifikovány v rámci jejího čl.
II („Předmět smlouvy“), byl předmět převodu posuzován ve vazbě na čl. I. téže smlouvy, obsahující prohlášení žalobce (prodávajícího), že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí (jejichž označení je identické s označením nemovitostí v čl. II.) s tím, že „Veškeré shora nemovitosti jsou podrobně popsány a oceněny ve znaleckém posudku J. M. z 28. 7. 2007 č. 3018-036/08.“ Odvolací soud s ohledem na tuto posledně citovanou formulaci čl. I kupní smlouvy dovodil, že z hlediska posouzení (určitosti a srozumitelnosti) vymezení předmětu převáděného nemovitého majetku v této kupní smlouvě je třeba zmíněný znalecký posudek považovat za součást kupní smlouvy.
Ze zjištění, že v uvedeném znaleckém posudku nebyly specifikovány zmíněné tři zemědělské stavby (bez přiděleného čísla popisného, resp. evidenčního čísla), odvolací soud dále dovodil, že v této části je kupní smlouva pro neurčitost vymezení předmětu převodu nemovitého majetku absolutně neplatná. Dlužno dodat, že se odvolací soud v odůvodnění rozsudku nijak nevypořádal s aplikací § 41 obč. zák., avšak z jeho rozhodnutí je (implicite) zřejmé, že si kladně odpověděl na otázku oddělitelnosti právního úkonu (kupní smlouvy), a proto ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem uvedených zemědělských staveb.
Z tohoto důvodu proto odvolací soud jako věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 219 o. s. ř. Právní názor odvolacího soudu, jak byl vyložen v odůvodnění jeho rozsudku, Nejvyšší soud nesdílí. Smlouvy o převodech nemovitostí musejí mít (ze zákona) písemnou formu (srov. § 46 obč. zák.); vůle směřující k převodu nemovitostí je právně významná jen v případě, že je projevena v písemné formě. Není-li tato písemná forma dodržena, jedná se o neplatnost takové smlouvy ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. Smlouva o převodu nemovitosti (zjednodušeně vyjádřeno) představuje dvoustranný právní úkon, kdy na straně jedné vystupuje převodce (prodávající, dárce) a na straně druhé nabyvatel vlastnického práva (kupující, obdarovaný), přičemž předmětem převodu je úplatný nebo bezúplatný převod vlastnických práv k předmětné (předmětným) nemovitosti (nemovitostem).
Obsah smlouvy o převodu nemovitosti coby právní úkon je třeba, a to pochopitelně i v otázce jejího předmětu, vykládat (interpretovat) prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, in www.nsoud.cz). Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem jeho listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu.
Nejvyšší soud se již v řadě svých rozhodnutí vyjadřoval k určitosti právních úkonů, resp. k vnímání právních úkonů z hlediska určitosti jejich předmětu (srov. např. rozsudky ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, a ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, in ASPI). Dovodil, že právní úkon je neurčitý (a tedy neplatný) tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel.
Ve smyslu občanského zákoníku je třeba právní úkon považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu.
U nedostatků označení předmětu právního úkonu je pak nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ se jedná tehdy, jestliže je správné označení předmětu zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem. Stejné závěry zaujal při posouzení právních úkonů z hlediska určitosti i Ústavní soud (srov. jeho nálezy ze dne 19. března 2002, sp. zn. I.
ÚS 222/2000, a ze 13. října 2004, sp. zn. III. ÚS 447/2003, in www.nalus.usoud.cz). Při interpretaci právních úkonů je třeba jako výchozí premisu mít stále na paměti to, co sumarizoval na podkladě své dosavadní judikatury Ústavní soud v nálezu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 1280/6 (in tamtéž). Totiž, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu.
A dále, že při výkladu jednotlivých smluvních ujednání by tak soudy měly postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co nejširší možné míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry a legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Ve světle shora připomenuté judikatury je proto třeba interpretovat obsah kupní smlouvy ze dne 12.
srpna 2008, která podle názoru Nejvyššího soudu obsahuje zcela určité a srozumitelné označení (všech) převáděných nemovitostí, tedy i zmíněných tří zemědělských staveb. Ze skutečnosti, že v čl. I. in fine smlouvy je uvedeno, že „Veškeré shora nemovitosti jsou podrobně popsány a oceněny ve znaleckém posudku...“, aniž by právě zmíněný znalecký posudek měl být (primárním) zdrojem identifikace převáděných nemovitostí a z tohoto důvodu proto tvořil neoddělitelnou součást kupní smlouvy, nelze ještě – s přihlédnutím ke zcela jednoznačnému označení nemovitostí v článcích I.
a II. ve vazbě na čl. III. obsahující formulaci, že „Prodávající a kupující se dohodli, že na základě této kupní smlouvy prodávající prodává a kupující od něho kupuje nemovitosti popsané v článku I. a II. této kupní smlouvy...“ – dovodit, že by předmětné tři zemědělské stavby nebyly ve smlouvě označeny určitě. Jinými slovy řečeno, z hlediska označení převáděného nemovitého majetku bylo v dané věci relevantní explicitní označených jednotlivých staveb a pozemků, jež tvořily předmět převodu vlastnického práva, v uvedené kupní smlouvě, nikoliv ve smlouvě učiněný (pouhý) odkaz na znalecký posudek zpracovaný J.
M. dne 28. července 2008 pod č. 3018-036/08. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud z vyloženého důvodu rozsudek
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by se již zabýval dalšími dovolacími námitkami. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst.
1 část
věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 16. března 2011