30 Cdo 568/2025-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně ITAIPU s.r.o., identifikační číslo osoby 07689055, se sídlem v Praze 4, Mikuláše z Husi 382/12, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mikuláše z Husi 382/12, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 4, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, a 3) České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 91 938 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 162/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 70 Co 300/2024–144, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) a 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to každé z nich do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se dne 13. 6. 2023 domáhala žalobou podanou spolu s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu vydání rozhodnutí, kterým by žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 91 938 Kč s příslušenstvím. Z důvodu opatření zavedených k zamezení šíření viru COVID-19 (vláda České republiky a Ministerstvo zdravotnictví vydávaly mimořádná krizová opatření) bylo omezeno podnikání žalobkyně (byl zakázán maloobchodní prodej zboží, či omezován počet zákazníků přítomných ve vnitřních prostorách, nařizovány rozestupy zákazníků a zaváděna povinnost mít při vstupu do vnitřních prostor nasazené roušky či respirátory), v důsledku čehož žalobkyni vznikla škoda, a to v podobě ušlého zisku za celkem 177 dnů v roce 2020, 191 dnů v roce 2021 a 192 dnů v roce 2022, který vyčíslila na uvedenou částku 91 938 Kč, coby součet rozdílu čistého obratu žalobkyně v roce 2019 (85 620 Kč), a čistých obratů za roky 2020 (64 302 Kč) a 2021 (15 000 Kč).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 4. 2024, č. j. 23 C 162/2023-93, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 91 938 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 318 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení a ve výši 11,75 % ročně z částky 70 620 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) České republice - Ministerstvu financí na nákladech řízení částku 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), dále že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) České republice – Ministerstvu zdravotnictví na nákladech řízení částku 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III), a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) České republice – Ministerstvu vnitra na nákladech řízení částku 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1) částku 600 Kč, žalované 2) částku 300 Kč a žalované 3) částku 600 Kč (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť žalobkyně řádně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání.
5. Odvolací soud se dle názoru žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalobkyně uvádí, že „mimořádná opatření vydaná žalovaným č. 1 (MZV ČR) a usnesení vydaná Vládou ČR (dále jen opatření), v souvislosti s pandemií Covid-19 jako opatření obecné povahy nepředstavují rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.. Mimořádná krizová opatření jsou opatření obecné povahy, a tedy jde o smíšené právní akty, která nejsou rozhodnutími, jak již dříve judikoval Ústavní soud ČR ve svém Usnesení pléna čj.
Pl. ÚS 11/20), přičemž z tohoto důvodu se nejedná ani o rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.. Subjekt (žalobce), kterému byla způsobena újma v podobě ušlého zisku tím, že těmito opatřeními byla omezena či zakázána jeho podnikatelská činnost (zákaz prodeje zboží a služeb), je oprávněn žádat, aby mu stát poskytl plnou náhradu odpovídající míře, v jakém byl majetek žalobce těmito opatřeními dotčen, v souladu s ust. § 1037 a násl. občanského zákoníku. Tímto způsobem je stát povinen dotčenému subjektu (žalobci) nahradit nejen skutečnou škodu na majetku, ale též ušlý zisk, který u něho v důsledku provedení opatření nastal, neboť ušlý zisk představuje žalobcův hmotný statek obětovaný ve veřejném zájmu.
Takto uplatněný nárok se neposoudí dle pandemického zákona, ani dle krizového zákona, ani dle zákona č. č. 82/1998 Sb., ale dle ust. § 1037 a násl. občanského zákoníku. Okamžikem provedení dotčených mimořádných opatření je přitom okamžik nabytí jejich účinnosti, přičemž tímto okamžikem počala vznikat žalobci škoda v podobě ušlého zisku, neboť žalobce tato opatření dobrovolně respektoval. Žalobce není pro úspěšnost tohoto svého nároku povinen napadnout dotčená opatření pro jejich nezákonnost žalobou ani jiným návrhem.“
6. V návaznosti na tento úsudek žalobkyně dále uzavírá, že „dovozuje-li žalobce vznik škody způsobené státem na základě vydání obecně závazných právních předpisů či obecně závazných opatření, platných a účinných v určitém období, přičemž se jedná o právní předpisy a opatření mimořádné povahy, které omezovaly výkon činnosti žalobce a nutily žalobce k obětování jeho hmotných statků ve veřejném zájmu, není žalobce k tomu, aby jeho žalobní návrh splňoval zákonem požadované náležitosti dle § 42 a § 79 o.s.ř., povinen detailně a konkrétně označovat každý takový jednotlivý právní předpis či každé takové jednotlivé opatření jeho číslem jednacím, datem vydání a orgánem, který jej vydal, ale postačí vymezit jasné definovaný a ohraničený okruh těchto právních předpisů a opatření tak, aby tento okruh byl uzavřený a nezaměnitelný, např. tak, že žalobce označí přesně vymezený časový úsek (či úseky), v nichž byly tyto předpisy a opatření závazné, označí uzavřený okruh orgánů, které tyto obecné právní akty vydaly, a typově vymezí předmět právní úpravy, k níž byly tyto právní akty vydány, ve vztahu k tvrzenému omezení žalobcovy činnosti.“ K tomu dále dodává, že „existence či neexistence právních předpisů či opatření a jejich dopad na dotčenou činnost žalobce poté, co byl způsobem popsaným dle předchozího bodu ze strany žalobce vymezen okruh těchto předpisů a opatření, není předmětem skutkových tvrzení či předmětem vylíčení rozhodných skutečností, ani předmětem dokazování, ale je předmětem právního posouzení ze strany soudu“ a že „dohledávání konkrétních obecně závazných opatření a právních předpisů, které vedly ke vzniku škody na straně žalobce (odpovědnostních titulů), které však žalobce okruhově nezaměnitelně vymezil, jak uvedeno výše v bodu 2, není dohledáváním skutkových okolností ani suplováním povinností žalobce vylíčit rozhodující skutečnosti, ale dohledáváním práva – jedná se tedy v takovém případě o vyhledávání obecně závazných právních norem a o podřazování skutkových situací pod právní normy, tedy o subsumpci a o právní kvalifikaci.“ K výše uvedené argumentaci, jež dle svého obsahu dopadá na závěry, které odvolací soud vyslovil v bodech 13 a 14 odůvodnění napadeného rozsudku, však žalobkyně nevymezuje konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
7. Nejvyšší soud přitom opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně (včetně uvedení takových rozdílných rozhodnutí dovolacího soudu), případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu