USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem
se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 94/2016, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2017, č. j. 70 Co
195/2017-310, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 2 649 227 Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody (ve výši 317 661 Kč s příslušenstvím jako
vynaložených nákladů obhajoby a ve výši 2 331 566 Kč s příslušenstvím jako
ušlého zisku) a částky 3 800 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, jež mu měly vzniknout v důsledku trestního stíhání vedeného
před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 43 T 9/2013, v němž byl žalobce
zproštěn obžaloby.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 3. 2017,
č. j. 43 C 94/2016-260, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 66
588,70 Kč s příslušenstvím (výrok I) a částku 171 000 s příslušenstvím (výrok
II), žalobu zamítl co do částky 66 322,10 Kč s příslušenstvím (výrok III), co
do částky 2 331 566 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a co do částky 3 572 000 Kč
s příslušenstvím (výrok V), a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
VI). Již v průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce žalobu co do
částky 241 750,20 Kč zpět; v tomto rozsahu soud prvního stupně řízení zastavil.
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku V tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci částku 152 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v
tomto i v ostatních napadených výrocích I, II, III a IV ve věci samé potvrdil
(výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v zamítajících výrocích IV a V, napadl žalobce dovoláním, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
odmítl jako nepřípustné.
Ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 2 331
566 Kč s příslušenstvím odvolací soud uzavřel, že není dána příčinná souvislost
mezi nezákonným rozhodnutím (usnesením o zahájení trestního stíhání) a vznikem
žalobcem tvrzené škody ve formě ušlého zisku. Nejvyšší soud standardně
judikuje, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a
vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení
příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Výše uvedený závěr
odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím
a žalobcem tvrzeným ušlým ziskem není výsledkem aplikace právních norem na
zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde
tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti tomuto
(skutkovému) závěru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
K námitce žalobce směřující proti přiznanému zadostiučinění za nemajetkovou
újmu v celkové výši 380 000 Kč Nejvyšší soud uvádí, že stanovení formy nebo
výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže
založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí
od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat
otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek
obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li
by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobce není (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009). K tomu dovolací soud dodává,
že soudy nižších stupňů postupovaly zcela v souladu s judikaturou dovolacího
soudu, pokud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédly k povaze
trestní věci, délce trestního stíhání, a jakož i k dopadům trestního stíhání do
osobnostní sféry poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6.
2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Otázka, zda lze následky žalobcem nesprávně či neprůkazně spojované s
majetkovou újmou odškodnit v rámci zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nemůže
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., poněvadž při jejím řešení se
odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu,
pokud tvrzenou nemajetkovou újmu neztotožnil s újmou majetkového charakteru,
když tyto dvě kategorie jsou svým obsahem zcela odlišné (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1384/2011, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, či nález
Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04).
Poslední námitka žalobce (že hypotetická možnost jiného příjmu nevylučuje
odpovědnost státu za ušlý zisk) se týká otázky, na jejímž vyřešení napadené
rozhodnutí nezávisí (tj. odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí
nezaložil; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon
808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
když – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – odvolací soud měl nárok
na náhradu škody ve formě ušlého zisku za nedůvodný výlučně proto, že neshledal
příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené škody. Ani
tato otázka tak není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení
vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo
sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem),
přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu
hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s
čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č.
254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu