U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. V. J., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 233/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016, č. j. 70 Co 179/2016-136, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 1. 2016, č. j. 10 C 233/2014-115, zamítl žalobu o zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I) potvrdil, ve výroku o nákladech řízení (výrok II) jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení (stíhání) vedeného před Okresním soudem v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 110/2007, které bylo zastaveno podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (1/2013 Sb.). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5181/2016). S ohledem na výše uvedené tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit pouhý nesouhlas žalobce s posouzením formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním.
Námitka žalobce, že zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 není s ohledem na individuální okolnosti dostatečným zadostiučiněním nemajetkové újmy, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž po posouzení věci uzavřel, že zastavení trestního stíhání v důsledku rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, udělené právě kvůli jeho nepřiměřené délce, je i se zřetelem ke konstatování porušení práva žalovanou v rámci předběžného projednání nároku plně dostačující kompenzací jeho dlouhotrvajícího trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 784/16). Nejvyšší soud přitom ani po zvážení argumentů dovolatele nemá důvod uvedenou právní otázku posoudit jinak. Námitka žalobce, že zastavení trestního stíhání nelze považovat za dostačující zadostiučinění, a to již s ohledem na skutečnost, že i pouhé rozhodování o tom, zda se trestní stíhání zastaví z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1.
2013 nebo z důvodu promlčení, trvalo téměř 3 roky, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 8. 11. 2004 a pravomocně skončilo dne 27. 10. 2015, žalobce však požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu pouze za období od 8. 11. 2004 do 8. 11. 2013, přičemž za poslední cca 2 roky trvání trestního řízení žalobce zadostiučinění nepožaduje. Okolnost, která má podle mínění žalobce odůvodnit přiznání zadostiučinění v penězích tak nespadá v převážném rozsahu pod rozhodné období, za které žalobce požaduje zadostiučinění.
Nelze k ní tudíž přihlížet. Napadené rozhodnutí nezávisí ani na vyřešení námitky, že po žalobci nelze požadovat, aby trval na pokračování v nepřiměřeně dlouhém trestním řízení, a to jen proto, aby se vyhnul argumentaci, že bez výhrad přijal zastavení trestního stíhání a akceptoval tak odčinění újmy. Při posuzování vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení je totiž výsledek tohoto řízení nerozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Závěr o žalobcově újmě tedy musí být stejný bez ohledu na to, zda by byl v trestním řízení shledán vinným nebo nevinným (srov. taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 784/16). Tato námitka proto rovněž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon předseda senátu