30 Cdo 599/2019-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Tomáše Mottla, v právní věci
žalobkyně K. B., narozené XY, bytem XY, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení 159 354 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 20 C 47/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 29. 8. 2018, č. j. 55 Co 213/2018-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se domáhala zadostiučinění v částce 159 354
Kč za nemajetkovou újmu, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení o směnečném platebním rozkazu,
vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Sm 14/2008.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze
dne 5. 2. 2018, č. j. 20 C 47/2017-67, žalobu, aby byla uložena povinnost
žalované zaplatit žalobkyni částku 159 354 Kč s tam specifikovaným
příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady
řízení v částce 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2018,
č. j. 55 Co 213/2018-96, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobkyni 48 666 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 23. 2.
2017 do zaplacení a náklady řízení před soudy obou stupňů 4 100 Kč, jinak jej
ve výroku I. potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak
neztotožnil se s jeho právním závěrem, že délka posuzovaného řízení byla
přiměřená. Odvolací soud oproti němu shledal nesprávný úřední postup žalované
spočívající v nepřiměřenosti délky řízení a svůj závěr odůvodnil tím, že v
řízení byly zjištěny průtahy (8 měsíců, 5 měsíců a cca 18 měsíců), které jej
prodloužily, přičemž tyto průtahy přičetl k tíži žalované. Při stanovení výše
zadostiučinění vyšel z částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení (první dva
roky polovinou) a započitatelné délky řízení 5 let a 11,5 měsíce, přičemž takto
dospěl k základní výši zadostiučinění v částce 60 833 Kč (sic!)
Dále posuzoval výši zadostiučinění z hlediska kritérií dle § 31a odst. 3 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž přihlédl ke složitosti řízení
skutkové i procesní (obstarání a zhodnocení znaleckých posudků, výslechy znalců
a projednání věci na třech stupních soudní soustavy) a k postupu orgánů státu v
řízení (dílčí průtahy). Dále neshledal důvod pro úpravu základní výše
zadostiučinění z hlediska kritérií chování poškozené a významu řízení pro ni.
Konečně také neshledal typovou jednoduchost přezkoumávaného směnečného řízení,
na kterou poukazovala žalobkyně. Tyto aspekty dle odvolacího soudu opravňovaly
ke snížení základní výše zadostiučinění o 2 x 20 %. Na druhé straně dílčí
průtahy zohlednil zvýšením základní částky zadostiučinění o 20 %. Celkové
zadostiučinění tak odvolací soud určil ve výši 80 % z částky 60 833 Kč, tedy ve
výši 48 666 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, za splnění
podmínky právnického vzdělání dovolatele ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a)
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017
(viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako vadné a dílem jako
nepřípustné odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a
usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí
obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně
řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
Podle § 241a dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad
podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (odstavec 1).
V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatelka podala dovolání „výhradně jen proti potvrzujícímu výroku“, přičemž
přípustnost dovolání, a to výslovně s poukazem na ustanovení § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř., zdůvodňuje tím, že „dovolání směřuje proti té části výroku
rozsudku odvolacího soudu, kterým byl žalobkyni zamítnut nárok na zaplacení
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 110 688 Kč, přičemž ta částka
převyšuje finanční limit pro dovolání“.
Podle obsahu dovolání ovšem dovolatelka považuje za nesprávnou potvrzující část
výroku odvolacího soudu (o zamítnutí žaloby) pouze co do částky 22 834 Kč s
příslušenstvím, což i v bodě IV. dovolání výslovně uvádí, když napadá jednak
správnost zkrácení základní částky zadostiučinění za první dva roky, jednak
(bez ohledu na správnost zkrácení) správnost stanovení základní částky ve výši
60 833 Kč, neboť i v případě zkrácení za první dva roky posuzované doby řízení
by základní částka měla činit 74 375 Kč a v případě nezkrácení za první dva
roky posuzované doby řízení by měla činit 89 375 Kč. Odvolací soud tak podle
dovolání měl žalobě vyhovět co do částky 71 500 Kč a nikoliv jen 48 666 Kč.
Z uvedeného vyplývá, že byť dovolatelka napadá celý potvrzující výrok rozsudku
odvolacího soudu, tj. co do zamítnutí žaloby v částce 110 688 Kč, v rozsahu
zamítnutí částky 87 854 Kč neuvádí ve smyslu § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. žádný
dovolací důvod, přičemž uvedený nedostatek dovolání brání tomu, aby v tomto
rozsahu mohlo být dovolání Nejvyšším soudem projednáno.
Co do zbývajícího rozsahu napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu za
rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je
třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího
řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu
dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle
důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jež mimo jiné nově formuloval § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření
výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl
odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1
důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč
je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v
případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto
dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je
zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1
písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač
vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např.
šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ Z
citované důvodové zprávy nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv.
„bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
dostupná na www.nsoud.cz). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), kde shledal
ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy
„podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého
plnění, do níž je podáno dovolání.“
Dovolací soud uzavírá, že pokud dovolatelka výslovně (vícekrát) v dovolání
namítá nesprávné právní posouzení odvolacího soudu s dopadem do konkrétní
částky 22 834 Kč (bez příslušenství), kteroužto částkou zároveň kvantifikuje
svoji újmu zohledňovanou v dovolacím řízení, nelze přestoupit tento rozsah a
uvažovat o přípustnosti dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro
částku vyšší, než dovolatelka požaduje. Nic na tom nemění ani v úvodu dovolání
uvedený formální rozsah (zamítnutého) peněžitého plnění ve výši 110 688 Kč,
neboť vlastní obsah dovolání takovému rozsahu neodpovídá.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu