Judikát 30 Cdo 621/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:17.04.2026
Spisová značka:30 Cdo 621/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.621.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nezákonné rozhodnutí
Nezákonné trestní stíhání
Zajištění majetku
Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Ušlý zisk
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 79a odst. 1 předpisu č. 141/1961 Sb. Kategorie rozhodnutí:D 30 Cdo 621/2026-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně TMIS Ledeč s.r.o., IČO 22147501, sídlem v Praze 2, Na Děkance 2109/1, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 10 782 097,54 Kč a 3 087 314 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 198/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2025, č. j. 58 Co 298/2025-299, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a náhrady ušlého zisku, který měl žalobkyni ujít v důsledku nezákonného zajištění finančních prostředků. Žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) byla v letech 2018 až 2023 trestně stíhána ve dvou trestních řízeních souvisejících s výstavbou fotovoltaické elektrárny Pacov a Ledeč, přičemž v obou případech byla zproštěna obžaloby dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Ušlý zisk žalobkyně vypočítává jako celkový objem finančních prostředků, které by, pokud by nedošlo k jejich zajištění v rámci trestního stíhání, získala zhodnocením na spořícím účtu, event. termínovaném vkladu. Žalobkyni tak měla být nezákonným rozhodnutím o zajištění způsobena celková škoda v podobě ušlého zisku nejméně ve výši 10 782 097,54 Kč (zajištěné prostředky Pacov) a 3 087 314 Kč (zajištěné prostředky Ledeč).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 46 C 198/2024-276, zamítl žalobu, aby soud uložil žalované konstatování, že nezákonným rozhodnutím policejního orgánu Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Hradec Králové, 2. oddělení, č. j. NCOZ-6112-80/TČ-2020-417502-H, ze dne 30. 6. 2021, o zahájení trestního stíhání a dále nezákonným rozhodnutím policejního orgánu Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitura Hradec Králové, usnesení č. j. OKFK-3022-706/TČ-2014-252300 ze dne 2. 5. 2016, jakož i v navazujících soudních řízeních vedených u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 11/2022 a Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 To 49/2023 došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces zaručeného v čl.
36 Listiny základních práv a svobod (výrok I), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost konstatování porušení práva nezákonným rozhodnutím policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, č. j. KRPJ-55041-38/TČ-2018-160080 ze dne 11. 10. 2018, o zahájení trestního stíhání a dále nezákonným rozhodnutím policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, služba kriminální policie a vyšetřování odbor hospodářské kriminality, usnesení č. j.
KRPJ-55041-32/TČ-2018-160080 ze dne 31. 8. 2018, jakož i v navazujících soudních řízeních vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 8/2018 a Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 To 22/2022, došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (výrok II), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu ušlého zisku ve výši 10 782 097,54 Kč způsobenou nezákonnými rozhodnutími uvedenými ve výroku I tohoto rozsudku (výrok III), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu ušlého zisku ve výši 3 087 314 Kč způsobenou nezákonnými rozhodnutími uvedenými ve výroku II tohoto rozsudku (výrok IV), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 900 Kč (výrok V).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích III a IV o věci samé a ve výroku V o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
5. Otázka existence odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, které žalobkyně spatřuje v rozhodnutí o zajištění finančních prostředků dle § 79a odst. 1 trestního řádu, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud neodchýlil od již existující ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které lze za nezákonné považovat takové rozhodnutí, jež bylo příslušným orgánem zrušeno či změněno pro svou nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3322/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16.
11. 2021, sp. zn. I. ÚS 2851/21).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž plyne, že pokud rozhodnutí o zajištění věci bylo zrušeno nikoliv pro svou nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nejsou dány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, a obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, bod 19, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22.
9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3825/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4205/18, nebo ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2947/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 230/23, nebo ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2639/2023, bod 6). Tento závěr přitom dopadá i na případ žalobkyně.
6. Nejvyšší soud podrobně v citovaném rozsudku ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, vysvětlil, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost všech postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání, neboť opačný závěr by ve svém důsledku znamenal, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, byly nezákonné např. veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinnosti svědka či znalce by nebylo možno spojovat žádné důsledky apod. Důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 590/08, který žalobkyně zmiňuje v dovolání, byť jsou obecně formulované, nelze pak automaticky vztahovat na jiné případy, než je posouzení zavinění jako okolnosti vylučující odpovědnost státu ve smyslu § 12 OdpŠk tam, kde je jinak naplněn odpovědnostní titul (rozhodnutí o vazbě), a formálně i předpoklady uvedené v ustanovení § 12 OdpŠk, avšak soud dospěje k závěru, že v posuzovaném trestním řízení byl institut trestního práva (vazba) použit zcela neadekvátním, až absurdním způsobem, což není případ žalobkyně.
7. Skutečnost, že trestní stíhání žalobkyně bylo od počátku zjevně bezdůvodné, jak žalobkyně namítá ve svém dovolání, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
8. Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku I v části potvrzující výrok V rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. V tomto rozsahu tak Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako objektivně nepřípustné. 9.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, včetně žalobkyní vytýkaného nepřipuštění tvrzení o tom, že zajištění peněžních prostředků mělo skončit dříve, která nebyla formulována jako otázka výkladu procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 4. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu