30 Cdo 628/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci
žalobkyně E. H., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze
8, Křižíkova 159/56, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, a 2) JUDr. J. H.
(dříve) notáři se sídlem notářské kanceláře v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559,
zastoupenému Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská
104/14, o 741 604 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 17 C 112/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 12. 12. 2014, č. j. 54 Co 159/2013-254, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2014, č. j. 54 Co 159/2013-254
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou nejprve domáhala náhrady škody ve výši 991.604
Kč s příslušenstvím pouze po první žalované. Žaloba byla odůvodněna tím, že
notář JUDr. J. H. se při uzavírání darovací smlouvy mezi žalobkyní a J. H.,
kterou vypracoval ve formě notářského zápisu, dopustil nesprávného úředního
postupu, ze kterého vznikla žalobkyni škoda, za níž odpovídá stát podle § 4
odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“).
2. JUDr. J. H. vstoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně první
žalované, přičemž mimo jiné podpořil argument první žalované, že tato není
věcně pasivně legitimována, neboť na projednávanou věc nedopadá ust. § 4 OdpŠk,
ale mohla by být dána pouze jeho odpovědnost podle § 57 zák. č. 358/1992 Sb., o
notářích a jejich činnosti (notářský řád). Na návrh žalobkyně Obvodní soud pro
Prahu 2 usnesením ze dne 22. 3. 2010, č. j. 17 C 112/2009-60, připustil
přistoupení JUDr. J. H. do řízení v postavení druhého žalovaného. JUDr. J. H.
proti uvedenému usnesení podal odvolání, o kterém Městský soud v Praze
usnesením ze dne 14. 1. 2011, č. j. 54 Co 508/2010-95, rozhodl tak, že se
usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. Dovolání proti usnesení odvolacího
soudu bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 28 Cdo
1607/2011-107.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 6. 2012, č. j. 17 C
112/2009-148 zamítl žalobu, aby prvá žalovaná zaplatila žalobkyni 991.604 Kč s
příslušenstvím (výrok I.); zamítl žalobu, aby druhý žalovaný zaplatil žalobkyni
991.604 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl, že žalobkyně a prvá žalovaná
nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil
žalobkyni povinnost nahradit druhému žalovanému náklady řízení ve výši 71.928,-
Kč k rukám Mgr. Michala Soboty, advokáta, a to do tří dnů od právní moci
rozsudku (výrok IV.).
4. K odvolání, kterým se žalobkyně domáhala změny výroku I. v rozsahu
741.604 Kč a výroku III. a IV. rozsudku, odvolací soud usnesením ze dne 5. 6.
2013, č. j. 54 Co 159/2013-177, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
ohledně částky 741.604 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I. usnesení odvolacího soudu).
Výrok IV. rozsudku odvolací soud změnil tak, že druhému žalovanému náhradu
nákladů řízení nepřiznal (výrok II. usnesení odvolacího soudu) a dále druhému
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok
III. usnesení odvolacího soudu).
5. Nejvyšší soud k dovolání druhého žalovaného, jímž bylo napadeno
usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, rozhodl usnesením ze dne 26. 8.
2014, č. j. 30 Cdo 3327/2013-246, tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 5. 6. 2013, č. j. 54 Co 159/2013-177 ve výroku II. a ve výroku III. zrušil
a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení a ve
zbylém rozsahu dovolání odmítl.
6. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2014, č. j. 54 Co
159/2013-254, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že výše
nákladů řízení činí 137 214 Kč, jinak tento výrok potvrdil (výrok I. usnesení
odvolacího soudu), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit druhému žalovanému
náklady odvolacího řízení a dovolacího řízení 35 695 Kč do tří dnů od právní
moci usnesení k rukám Mgr. Michala Soboty.
7. Odvolací soud v odůvodnění posledně uvedeného usnesení zopakoval
právní závěry dovolacího soudu vyslovené v usnesení ze dne 26. 8. 2014, č. j.
30 Cdo 3327/2013-246, a neshledal v jejich světle aplikovatelným ustanovení §
150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Náhradu nákladů řízení
odvolací soud počítal podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, neboť
rozhodoval po dni 7. 5. 2013, tedy po dni účinnosti nálezu Ústavního soudu ze
dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla zrušena vyhláška č. 484/2000
Sb. V řízení před soudem prvního stupně vykonal právní zástupce druhého
žalovaného celkem 8 úkonů právní služby, konkrétně se čtyřikrát účastnil u
jednání soudu, přičemž jedno jednání trvalo více než 2 hodiny, převzal a
připravil zastoupení, a třikrát se písemně ve věci vyjádřil. Tarifní hodnota za
úkon právní služby činí podle § 7 odst. 6 advokátního tarifu 12 300 Kč, spolu s
režijním paušálem ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 21 %
DPH celkem 15 246 Kč. Náklady řízení druhého žalovaného před soudem prvního
stupně tedy činí celkem 137 214 Kč. V prvním odvolacím řízení vykonal právní
zástupce druhého žalovaného 2 úkony právní služby, konkrétně podal vyjádření k
odvolání žalobkyně a účastnil se u odvolacího jednání. Předmětem odvolacího
řízení byla částka 741 604 Kč, která je tak tarifní hodnotou dle § 8 odst. 1
advokátního tarifu. Odměna za úkon právní služby činí podle § 7 bod 6
advokátního tarifu 11 300 Kč, spolu s režijním paušálem 300 Kč a 21 % DPH 14
036 Kč. V prvním dovolacím řízení, v němž se řešila otázka přistoupení druhého
žalovaného do řízení a v němž byl druhý žalovaný úspěšný, vznikly druhému
žalovanému náklady za jeho vyjádření k dovolání žalobkyně, podle § 7 bod 6 ve
spojení s § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, ve výši 7 623 Kč. Ve druhém
dovolacím řízení uspěl druhý žalovaný, jen pokud jde o výrok o nákladech
řízení, jinak ohledně částky 741 604 Kč úspěšný nebyl, a proto náklady
odvolacího a dovolacího řízení činí celkem 35 695 Kč (28 072 Kč + 7 623 Kč).
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti všem výrokům usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12.
2014, č. j. 54 Co 159/2013-254, podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně uvádí,
krom odkazu na § 237, § 238 odst. 1 písm. c) a § 241a o. s. ř., že dovolání
podává z důvodu, že odvolací soud řešil ve svém usnesení právní otázku v
očividném rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a
pro právní otázky doposud dovolacím soudem nevyřešené, popřípadě, jež mají být
vyřešeny jinak.
9. Žalobkyně konkrétně vyjadřuje právní otázky:
a) „Zda procesně úspěšnému účastníku řízení náleží náhrada nákladů
řízení i za dovolací řízení probíhajícího jen na základě jeho dovolání, které
bylo jako nedůvodné odmítnuto, případně na základě jeho dovolání, které bylo ve
věci samé jako nedůvodné odmítnuto a jen ve výroku o náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně a soudu odvolacího zrušeno.
b) Zda ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. odráží právní zásadu, že soud
zná právo, popřípadě, zda je tato právní zásada již překonána a ustanovení §
118a odst. 2 o. s. ř. je bez právního významu.
c) Zda a jaký právní význam pro přisouzení náhrady nákladů řízení má
prokázaná skutečnost, že sám procesně úspěšný žalovaný svým protiprávním
jednáním vyvolal vznik žalované škody, když za ní ex lege odpovídá jiná osoba,
která má vůči němu následně regresní postih, když soud v rozporu s § 118a odst.
2 o. s. ř. nesprávně poučil žalobce o pasivní hmotněprávní legitimaci.
d) Zda je nesprávné poučení soudu o hmotném právu ve smyslu § 118a odst.
2 o. s. ř. nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.“
Ve vztahu k citovaným otázkám je uvedeno, že tyto nebyly doposud dovolacím
soudem vyřešeny, případně mají být vyřešeny jinak.
10. V souvislosti s výše uvedenou otázkou pod bodem a) žalobkyně rovněž
namítá, že při stanovení odměny za právní zastoupení v řízení o procesním právu
nelze vycházet z tarifní hodnoty vlastního žalovaného plnění, neboť se řízení
nevede ve věci samé, a náhrada nákladů řízení by měla být počítána z tarifní
hodnoty dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. V souvislosti s otázkou pod bodem
c) žalobkyně uvádí, že považuje v řízení vzniklou situaci za atypickou, a že
nelze spravedlivě předpokládat, aby hradila náhradu nákladů řízení druhému
žalovanému, jež svým protiprávním jednáním zapříčinil vznik žalované škody. Dle
žalobkyně by se za uvedených okolností měl aplikovat § 150 o. s. ř.
11. Závěrem žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozhodl usnesením,
jímž změní napadené usnesení tak, že druhému žalovanému nepřizná právo na
náhradu nákladů řízení, případně tak, že žalobkyni uloží povinnost uhradit
druhému žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1 Kč do tří dnů od právní
moci usnesení, a žádnému z účastníků řízení nepřizná právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
12. Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.
III. Formální náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky stanovené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje též náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval
přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
17. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016,
sp. zn. 25 Cdo 173/2016, je-li dovoláním napadán nákladový výrok, jsou částky
náhrad před soudem prvního stupně a soudem odvolacím pro účely posouzení
přípustnosti dovolání sčítány (viz rovněž např. COUFALÍK, Petr. Několik
poznámek k náhradě nákladů řízení v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Bulletin advokacie. 2015, 2015(3), 39-43. ISSN 1210-6348.). Přípustnost
dovolání tedy není vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
18. Jak je patrno z argumentace žalobkyně (dovolatelky) vztahující se k
výše uvedené otázce pod písm. a), dovolatelka zásadně nesouhlasí s úvahou
odvolacího soudu, podle níž je jí, jakožto ve věci samé neúspěšnou účastnici
řízení, nutno pokládat za neúspěšnou v každé fázi řízení, a tudíž je povinna
nahradit veškeré náklady řízení účastníkovi, který byl ve věci samé úspěšný.
19. Otázka hodnocení úspěchu ve věci za situace, kdy účastník úspěšný ve
věci samé vyvolá řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím soudu
procesního charakteru, v nichž je neúspěšný, dovolacím soudem nebyla dosud
řešena. Dovolání bylo tedy shledáno přípustným pro řešení právní otázky
týkající se přiznání náhrady nákladů účastníku, který měl ve věci úspěch, za
úkony učiněné v řízení o opravných prostředcích ohledně dílčích procesních
otázek, jež je otázkou dovolacím soudem neřešenou.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný
úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo
bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
21. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen
částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z
účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
22. Podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), se výše
mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní
služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.
23. Podle § 7 bod. 6 advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny za
jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty přes 200 000 Kč do 10 000 000
Kč 9 100 Kč a 40 Kč za každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota převyšuje
200 000 Kč.
24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4425/2013, mimo jiné uvedl, že: „žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že
soud žalobě zcela vyhoví a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne.
Částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno
jenom částečně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Jinými slovy,
posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na
tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v
konečném důsledku, tedy podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí
ve věci, uspěl. V případě, kdy je v jedné věci řízení před soudem prvního
stupně více, musí být úspěch účastníka počítán pro každé řízení zvlášť.“
25. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn.
II.ÚS 851/07, „[r]ozhodování o nákladech řízení se z pohledu obecných soudů
může jevit jako oblast "jednoznačně podružná" [nález sp. zn. III. ÚS 191/06 ze
dne 25. 1. 2007 (N 14/44 SbNU 183)], což však neznamená, že nejde o aplikační
akty s významnými dopady na práva účastníků řízení, neboť mj. významně
ovlivňují úvahu o tom, zda je úsilí o ochranu práva ve svém celku účelné.
Způsob, jímž soud rozhodne o některé ze složek nákladů řízení, může vést k
podstatnému omezení v přístupu k soudu, což není z hlediska čl. 36 Listiny
akceptovatelné [nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU
547)]. Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů
řízení, nesmí být zatíženo libovůlí. Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u
soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které
si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho,
co měl po právu mít. […] Náklady řízení plní dvě významné funkce. Jde o funkci
preventivní a o funkci sankční. Přístup k soudnímu řízení bez nutnosti
jakýchkoliv výdajů s sebou nese riziko jeho zneužívání (zbytečného či
svévolného souzení, sudičství). Proti takovým případům by měla právní úprava
nákladů řízení působit preventivně. Účastník řízení, který svým protiprávním
jednáním (např. porušením povinnosti vyplývající ze smlouvy, nerespektováním
vlastnického práva jiného subjektu apod.) zapříčinil, že druhá strana musí
bránit svá práva v soudním řízení, zásadně ponese sankci v podobě povinnosti
nahradit náklady řízení, které takto vzniknou (Winterová, A. a kol.: Civilní
právo procesní. 5. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva.
Linde Praha, 2008. str. 331).“
26. Ústavní soud též uvádí (viz např. nález ze dne 9. 6. 2009, sp. zn.
III. ÚS 292/07), že „[z]ákladní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě
nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §
142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně
bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na
náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti
účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné
procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze
základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu
uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci
kterého účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti uplatňující v řízení
protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem
jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním
řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a
prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce
nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s
ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces
neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím,
že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové
pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní
ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy.“
27. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS
2893/09 „[p]ři rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem
okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů
řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů
řízení podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující
okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně
vynaložených nákladů či jejich části.“
28. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS
988/12: „lze za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.
považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně
vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u
soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou
odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou
povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením
advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění
práva u soudu.“
29. Dovolací soud zásadně souhlasí s přístupem, jenž lze charakterizovat
jako „vítěz bere vše“, a který je uváděn (jako princip) též v komentářové
literatuře (viz např. komentář k § 142 in JIRSA, Jaromír. Občanské soudní
řízení: soudcovský komentář : podle stavu k 1. 2. 2016. 2. Vydání druhé,
doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer, 2016-. ISBN 978-80-7552-080-7) za
situace, probíhá-li řízení lineárně. Dovolatelce ovšem musí být dáno za pravdu
v tom ohledu, že není spravedlivé, aby nesla náhradu nákladů druhého
žalovaného, jež mu vznikly v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí
soudu o procesní otázce. Daná řízení, jež lze označit za určité „procesní
apendixy“ a která druhý žalovaný inicioval, nevedla ke změně ani zrušení
rozhodnutí soudu prvního stupně, a druhého žalovaného v nich nelze označit za
úspěšného.
30. V § 142 odst. 1 o. s. ř., zákonodárce vyjádřil zásadu úspěchu ve
věci, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ze samotného textu
ustanovení ovšem plyne, že se náhrada nákladů podle něj poskytuje v případě, že
tyto náklady byly potřebné ve vztahu k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Byl-li podán proti procesnímu rozhodnutí soudu opravný prostředek, o němž je
rozhodnuto jinak, než že soud rozhodující o opravném prostředku napadené
rozhodnutí změní či zruší, zásadně nelze mít úkony účastníka, jež rozhodnutí
napadl, v této fázi řízení za účelné ve vztahu k uplatňování či bránění práva.
Za daných okolností dílčí fáze řízení o opravném prostředku zpravidla vyzní
jako nadbytečně vedená, a náklady v této fázi vynaložené účastníkem, jenž
opravný prostředek podal, budou postrádat charakter nezbytnosti a tedy i
účelnosti. Sama skutečnost, že účastník řízení činil úkony, jež se projevily
jako neúčelné ve vztahu k uplatňování či bránění práva, samozřejmě neznamená,
že by v řízení postupoval neřádně, což by vedlo k separaci nákladů řízení dle §
147 o. s. ř.
31. Z uvedeného vyplývá, že v případě v řízení takto vzniklého
„procesního apendixu“ lze náklady této fáze řízení procesně úspěšnému účastníku
přiznat zásadně jen tehdy, byl-li úspěšný též v uvedené dílčí fázi řízení (tedy
podal-li úspěšně opravný prostředek, či naopak čelil-li opravnému prostředku,
který byl neúspěšně podán protistranou). V případě, že procesně úspěšný
účastník v dané fázi řízení neuspěje, soud mu náhradu nákladů v ní vynaložených
zásadně nepřizná. Dle § 142 odst. 1 o. s. ř. se totiž náhrada nákladů řízení
nepřiznává účastníku, který neměl ve věci úspěch, z čehož plyne, že soud
náklady uvedené fáze řízení nepřizná účastníkovi, jenž nebyl v takové fázi
procesně úspěšný.
32. Uvedený výklad § 142 odst. 1 o. s. ř. je souladný s principem
úspěchu ve věci a lépe odpovídá též účelům nákladů řízení, jak byly zmíněny v
citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 851/07,
neboť vede účastníky řízení (též ty, kteří oprávněně očekávají procesní úspěch)
k vyšší odpovědnosti ohledně činěných procesních úkonů, a směřuje tedy k
naplňování zásady procesní ekonomie. Je též zachován princip, že procesně
neúspěšný účastník je sankcionován za to, že druhá (úspěšná) strana musí bránit
svá práva u soudu; procesně neúspěšný účastník již ovšem není postihován za
představy procesně úspěšného účastníka ohledně způsobu vedení řízení, jejichž
správnost se v řízení nepotvrdila. Nelze zde pominout, že uvedený „procesní
apendix“ vzniká za situace, kdy účastník řízení podává opravný prostředek proti
rozhodnutí soudu, kterým bylo o konkrétní procesní otázce rozhodnuto. Za daných
okolností lze od účastníků řízení očekávat, že napadené rozhodnutí zpochybňují
ze závažných důvodů, a pro případ, že by opravný prostředek nebyl úspěšný, jsou
smířeni nést náklady s řízením o opravném prostředku související.
33. Dovolání je již z výše uvedených důvodů nutno považovat za důvodné.
34. Dovolatelka, jako variantu obsaženou v otázce a), zpochybňuje též
posouzení úspěchu a následně výpočet náhrady nákladů řízení za dovolací řízení,
jež bylo v této věci Nejvyšším soudem vedeno pod sp. zn. 30 Cdo 3327/2013. Není
pochyb o skutečnosti, že druhý žalovaný, jakožto dovolatel v předchozím
dovolacím řízení, zaznamenal úspěch, co do výroků o nákladech řízení, které
byly na základě jeho dovolání zrušeny. Dovolání bylo ovšem ve zbylém rozsahu
odmítnuto, neboť druhý žalovaný nebyl (v daném rozsahu) osobou oprávněnou k
podání dovolání. Uvedenou situaci v její specifičnosti posoudil odvolací soud
tak, že druhý žalovaný byl úspěšný, jen pokud jde o výrok o nákladech řízení,
jinak ohledně částky 741 604 Kč úspěšný nebyl. Z daného zjištění ohledně
úspěchu (s nímž lze souhlasit) ovšem odvolací soud neučinil žádný další závěr
ve vztahu k náhradě nákladů řízení. Z následného propočtu je pouze zřejmé, že
odvolací soud za danou fázi řízení nepřiznal náhradu nákladů žádnému z
účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je stiženo vadou v odůvodnění,
neboť z něj není srozumitelné, jaká úvaha jej vedla k závěru, že žádnému z
účastníků není třeba náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat. Dovolací soud
nemohl při této příležitosti přehlédnout též zjevnou nesprávnost, jež se
vyskytuje v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z obsahu spisu vyplývá, že proti
usnesení, jímž soud prvního stupně připustil přistoupení JUDr. J. H. jako
druhého žalovaného, nepodala odvolání žalobkyně, ale druhý žalovaný; stejně tak
druhý žalovaný podal dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
35. Již ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není
zcela správné. Při úvaze, zda by bylo možné rozhodnutí odvolacího soudu změnit,
dovolací soud dospěl k závěru, že nikoliv. Dovolací soud reflektuje rozhodovací
praxi Ústavního soudu a je mu známo, že v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I.
ÚS 3916/14, Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud se soudní exekutor nechal v
soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla úřední
činnost soudního exekutora, konkrétně otázka náhrady újmy jím způsobené při
provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. Pokud je
totiž exekutor účastníkem řízení týkajícího se výkonu veřejné moci, která mu
byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat
shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát. Přenesení pravomoci
výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby,
které při výkonu této veřejné moci utrpí újmu. Daný právní názor je dle
dovolacího soudu možné mutatis mutandis použít též ve sporu notáře, jde-li ve
věci o otázku náhrady škody notářem způsobené při činnosti, jež se považuje za
výkon státní správy dle § 4 odst. 1 OdpŠk. Změna napadeného rozhodnutí není na
místě též proto, že se daný právní názor v řízení projevuje prvně a účastníci
řízení by měli mít právo vyjádřit se k němu. V dalším průběhu řízení tedy
odvolací soud poskytne účastníkům příležitost vyjádřit se k použitelnosti
uvedeného názoru Ústavního soudu i na zde projednávanou procesní situaci.
36. Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání nemohlo být shledáno
přípustným pro řešení otázek výše uvedených pod body b) až d) již z důvodu, že
na řešení naznačených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Z obsahu
spisu se nepodává, že by soud v řízení žalobkyni poučoval podle § 118a odst. 2
o. s. ř., ale toliko, že při jednání dne 22. 3. 2010 soudce sdělil účastníkům
svůj předběžný názor na věc, že první žalovaná v konkrétním případě není věcně
pasivně legitimovaná s odkazem na znění § 4 odst. 1 a 2 OdpŠk. Dané sdělení
nelze zaměňovat s kvalifikovanou výzvou podle § 118a odst. 2 o. s. ř., která se
uplatní pouze v případě, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu
zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o
věci mohlo být rozhodnuto (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 2721/2011). Soud nevyzval žalobkyni k doplnění jakýchkoliv
skutečností, ale jen zprostředkoval svůj dosavadní právní názor účastníkům, aby
jim poskytl možnost k dosavadnímu závěru se vyjádřit a uplatnit odpovídající
tvrzení a jim odpovídající nárok. Rovněž nelze souhlasit s představou, jež je v
dovolání prezentována, že s ohledem na zásadu iura novit curia (soud zná právo)
lze od soudu vyžadovat neomylnost v právním hodnocení. Uvedená zásada se totiž
v soudním řízení projevuje tak, že předmětem dokazování nemohou být právní
předpisy, a též že je povinností soudu vyhledat normu hmotného práva, jejíž
hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému
skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele
na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce.
VI. Závěr
37. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
38. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě
nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového
rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
39. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu