ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně E. O., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 18/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 54 Co 227/2023-720, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 54 Co 227/2023-720, ve výroku I a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 5. 2023, č. j. 15 C 18/2022-688, ve výrocích II a VI se zrušují a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou došlou soudu dne 1. 2. 2022 domáhala po žalované zaplacení částky 1 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení coby náhrady nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí, jež jí měla být způsobena následně uvedenými rozhodnutími služebních funkcionářů (majících charakter porušení zákazu diskriminace a nerovného zacházení) v době trvání jejího služebního poměru u Hasičského záchranného sboru České republiky, konkrétně náhrady nemajetkové újmy a) ve výši 100 000 Kč, která jí měla být způsobena rozhodnutím krajského ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ve věcech služebního poměru ze dne 20.
1. 2003, č. j. HSUL-142/KŘ-KKŘ- Ží-2003, jímž byla odvolána z funkce ekonomické náměstkyně, b) ve výši 250 000 Kč, která jí měla být způsobena rozhodnutím náměstkyně krajského ředitele pro ekonomický úsek ze dne 16. 7. 2004, č. j. HSUL100/KŘ-EU-Gu-2004, jímž jí byl uložen kázeňský trest, c) ve výši 250 000 Kč, která jí měla být způsobena rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 21. 11. 2005, č. j. HSUL-1587/KŘ-KKŘ-GR-2005, o odnětí osobního příplatku, d) ve výši 150 000 Kč, která jí měla být způsobena rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 1.
1. 2007, č. j. HSUL-18-1/KŘ-KKŘ- MI-2007, jímž jí byla nesprávně započtena doba praxe, e) ve výši 450 000 Kč, která jí měla být způsobena rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 8. 9. 2011, č. j. HSUL-KŘ-561/KKŘ-2011, jímž byla diskriminujícím způsobem převedena do zálohy, a f) ve výši 100 000 Kč, která jí měla být způsobena rozhodnutím ředitelky kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 16. 11. 2012, č. j. ODPM-5/13-2012, jímž byla s účinností od 1.
12. 2012 ustanovena na diskriminující služební místo v Praze.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, č. j. 15 C 18/2022-688, žalobu co do částky 100 000 Kč představující nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 20. 1. 2003, č. j. HSUL-142/KŘ-KKŘ-Ží-2003, zamítl (výrok I); žalobu co do částky 250 000 Kč představující nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí náměstkyně ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 16.
7. 2022, č. j. HSUL-100/KŘ-EU-Gu-2004, zamítl (výrok II); žalobu co do částky 250 000 Kč představující nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí náměstkyně ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 21. 11. 2005, č. j. HSUL-1587/KŘ-KKŘ-Gr-2005, zamítl (výrok III); žalobu co do částky 150 000 Kč představující nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 1. 1. 2007, č. j. HSUL-18-1/KŘ-KKŘ-MI-2007, zamítl (výrok IV); žalobu co do částky 450 000 Kč představující nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 8.
9. 2011, č. j.
HSUL-KŘ-561/KKŘ-2011, zamítl (výrok V); žalobu co do částky 100 000 Kč představující nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 1. 12. 2012, zamítl (výrok
VI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII).
3. Jak vyplývá i ze skutkových zjištění soudu prvního stupně k původnímu řízení před civilními soudy, dne 5. 5. 2008 podala k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem žalobkyně z důvodu své diskriminace žalobu proti České republice – Hasičskému záchrannému sboru Ústeckého kraje, původně na zaplacení částky 500 000 Kč. Následně se žalobkyně domáhala v upraveném žalobním návrhu mj. poskytnutí zadostiučinění a) ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou neplatným odvoláním z funkce ekonomické náměstkyně ke dni 31.
12. 2002 provedeným rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 20. 1. 2003, č. j. HSUL-142/KŘ-KKŘ-Ží-2003, b) ve výši 250 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nespravedlivým kázeňským trestem uloženým rozhodnutím náměstkyně ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 16. 7. 2002, č. j. HSUL-100/KŘ-EU-Gu-2004, c) ve výši 250 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nespravedlivým odnětím osobního příplatku provedeným rozhodnutím náměstkyně ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 21.
11. 2005, č. j. HSUL-1587/KŘ-KKŘ-Gr-2005, d) ve výši 150 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným započtením doby praxe provedeným rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 1. 1. 2007, č. j. HSUL-18-1/KŘ-KKŘ-MI-2007, e) ve výši 450 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou diskriminujícím převedením do zálohy provedeným rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 8. 9. 2011, č. j. HSUL-KŘ-561/KKŘ-2011, a f) ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou ustanovením na diskriminující nové služební místo provedeným rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 1.
12. 2012 (tedy stejných částek zadostiučinění z důvodu diskriminace stejnými rozhodnutími jako v nyní projednávané žalobě; pozn. dovolacího soudu). Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 11. 2013, č. j. 19 C 1102/2009-171, řízení ohledně výše uvedených nároků žalobkyně zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc v uvedeném rozsahu postoupena k projednání a rozhodnutí řediteli Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje, neboť není dána pravomoc soudu ve věci rozhodnout, ale má tak učinit příslušný služební funkcionář podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“).
Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2014, č. j. 12 Co 1551/2013-185. Ve věci poté Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 2686/2015-260, dovolání žalobkyně zamítl, přičemž dovodil, že k projednání a rozhodnutí výše uvedených nároků je oprávněn pouze příslušný služební funkcionář, nikoliv soud. Následně Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j.
19 C 1102/2009-954, rozhodl o dalších nárocích, které nejsou předmětem nynějšího řízení, když uložil žalované České republice – Hasičskému záchrannému sboru Ústeckého kraje povinnost zaplatit žalobkyni zadostiučinění ve výši 200 000 Kč z důvodu porušení rovného zacházení při odměňování v letech 2003 až 2010 a z důvodu neobjektivního služebního hodnocení ze dne 30. 3. 2007. Ohledně zbývající žalované částky 2 520 457 Kč s úroky z prodlení od 5. 5. 2008 do zaplacení žalobu zamítl, neboť neshledal ostatní v žalobě tvrzená diskriminační jednání žalované, případně považoval nároky za již promlčené.
K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 12 Co 346/2017-1073, tak, že žalobkyni přiznal dalších 200 000 Kč, neboť dovodil, že nerovné zacházení se žalobkyní v oblasti odměňování mělo vážný dopad do jejích osobnostních práv. V navazujícím správním řízení před služebním funkcionářem rozhodnutím generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 26. 1. 2018, č. j. MV-50479-21/PO-N-2015, byla žádost žalobkyně o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 300 000 Kč zamítnuta.
K odvolání žalobkyně bylo rozhodnutím ministra vnitra ze dne 15. 6. 2018, č. j. MV-30812-5/SO-2018, napadené rozhodnutí zrušeno a řízení zastaveno s odůvodněním, že řízení o žádosti žalobkyně je podle zákona č. 361/2003 Sb. zjevně právně nepřípustné, neboť o žádosti o zadostiučinění za nemajetkovou újmu mělo být rozhodnuto podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“ nebo „zákona č. 82/1998
Sb.“). Proti rozhodnutí ministra vnitra podala žalobkyně žalobu, o které rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2019, č. j. 6 Ad 11/2018-37, tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil ministru vnitra. Vzal v úvahu právní názor vyslovený v usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 11/2018-16, podle něhož projednání nároku na náhradu škody včetně nemajetkové újmy příslušníků bezpečnostních sborů nespadá pod režim zákona č. 82/1998 Sb. a k projednání je příslušný služební funkcionář v řízení ve věcech služebního poměru.
Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 5. 4. 2019, č. j. MV-33187-4/SO-2019, bylo rozhodnutí generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 26. 1. 2018, č. j. MV-50479-21/PO-N-2015, zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Rozhodnutím generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 19. 12. 2019, č. j. MV-50479-44/PO-OVL-2015, byla žádost žalobkyně o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 300 000 Kč zamítnuta, přičemž toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozhodnutím ministra vnitra ze dne 14.
4. 2020, č. j. MV-18788-6/SO-2020. Dále ve věci rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 12. 2021, č. j. 9 Ad 9/2020-35, tak, že žalobu nynější žalobkyně odmítl, s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, jímž bylo zrušeno usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 11/2018-16 ze dne 15. 1. 2019, s tím, že žádosti o náhradu škody vzniklé v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí ve věcech služebního poměru mají být projednávány podle zákona č. 82/1998 Sb. a o těchto žádostech nemají rozhodovat služební funkcionáři podle zákona č. 361/2003 Sb. Proti usnesení Městského soudu v Praze podala žalobkyně kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8.
6. 2022, č. j. 7 As 14/2022-23.
4. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, 2, 3, § 13 odst. 1, 2, § 14 odst. 1, 2, 3, § 15 odst. 1, 2, § 31a odst. 1, 2, 3 a § 32 odst. 3 OdpŠk, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
5. Stran nároku žalobkyně na přiznání nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč (výrok II rozsudku soudu prvního stupně), která jí byla způsobena rozhodnutím náměstkyně ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 16. 7. 2002, č. j. HSUL-100/KŘ-EU-Gu-2004, uvedl, že v případě tohoto rozhodnutí nejsou splněny podmínky uvedené v § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk, a to za situace, kdy bylo zrušeno nepravomocné rozhodnutí, které bylo zrušeno rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 14. 9. 2004, č. j. HSUL-713/KŘ-KKŘ-Ží-2003, a to na základě řádného opravného prostředku, tj. odvolání, jež podala žalobkyně a nejednalo se ani o rozhodnutí nepravomocné, které bylo vykonatelné bez ohledu na právní moc rozhodnutí.
6. Co se týče nároku žalobkyně na přiznání nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč (výrok VI rozsudku soudu prvního stupně), která jí byla způsobena rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 1. 12. 2012, konstatoval, že takové rozhodnutí nebylo nikdy vydáno. Podle žalobkyně se zřejmě jednalo o rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 16. 11. 2012, č. j. ODPM-5/13-2012, jímž byla ke dni 30. 11. 2012 vyjmuta ze zálohy pro přechodně nezařazené a dne 1. 12. 2012 byla ustanovena na služební místo vrchní komisař – specialista v oblasti majetkové správy, odboru služeb, oddělení strojní a technické služby, s místem služebního působiště Praha. Proti tomuto rozhodnutí však žalobkyně nepodala odvolání, nabylo tak právní moci, přičemž nebylo nikdy pro nezákonnost zrušeno. Ani v tomto případě tedy soud prvního stupně neshledal naplnění podmínky pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 8 OdpŠk.
7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé II a VI potvrdil (výrok I) a ve výrocích o věci samé I, III, IV a V a nákladovém výroku VII rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
8. Odvolací soud dovodil, že pokud rozhodnutí náměstkyně krajského ředitele pro ekonomický úsek ze dne 16. 7. 2004, č. j. HSUL100/KŘ-EU-Gu-2004, jakož i rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 16. 11. 2012, č. j. ODPM-5/13-2012, nenaplňují zákonem definované znaky nezákonného rozhodnutí, neboť tato rozhodnutí nebyla jako pravomocná nikdy pro nezákonnost zrušena či změněna, by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, aby ohledně nároků na náhradu nemajetkové újmy, které by se k těmto rozhodnutím měly vázat, bylo ve věci dále jednáno, jelikož v tomto rozsahu žalobkyně nemůže být v řízení se svým nárokem úspěšná.
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v rozsahu výroku I, včasným dovoláním.
10. Dovolatelka předkládá otázku, zda je možné přezkoumat před civilními soudy na základě žaloby podle antidiskriminačního zákona i nárok za porušení práva na rovné zacházení a zákaz diskriminace, který vychází z rozhodnutí služebního funkcionáře vydaného podle ustanovení § 181 či dalších ustanovení zákona č. 361/2003 Sb., případně pokud se jedná o rozhodnutí, jehož dopady nelze přezkoumat podle zákona č. 82/1998 Sb. z toho důvodu, že nejsou naplněny podmínky § 8 zákona č. 82/1998 Sb., tj. nejedná se o pravomocné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem ani o přímo vykonatelné nepravomocné rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
11. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že je shora uvedená otázka řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu nejednotně, přičemž poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu reprezentovanou usnesením ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2686/2015, rozsudkem ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010, usnesením ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 789/2019, či rozsudkem ze dne 17. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 348/2019. Případně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované např. usnesením ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 789/2019, a rozsudkem ze dne 17. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 348/2019, přičemž usnesení ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2686/2015, již bylo překonáno. Dále tvrdí, že má být shora uvedená otázka posouzena jinak, v tomto směru odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 2686/2015-260.
12. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v požadovaném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto.
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda i v případech, kdy je v rámci služebního poměru podle zákona č. 361/2003 Sb. vydáno rozhodnutí služebního funkcionáře, jímž se žalobkyně cítí diskriminována ve smyslu zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), je předpokladem odpovědnosti státu za rozhodnutí služebního funkcionáře zrušení pravomocného či předběžně vykonatelného rozhodnutí pro nezákonnost podle § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk, případně i využití opravných prostředků podle § 8 odst. 3 OdpŠk, příp. zda může být žalobkyně diskriminována ve smyslu zákona č. 198/2009 Sb. rozhodnutím služebního funkcionáře, které bylo zrušeno k řádnému opravnému prostředku a nebylo předběžně vykonatelné, jelikož tyto otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
19. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. nejprve zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž takovou vadu řízení shledal.
20. Jak vyplývá ze shora uvedeného shrnutí, nynější řízení navazuje na dříve vedené občanské soudní řízení u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 1102/2009, přičemž po pravomocném zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudů a postoupení věci k projednání a rozhodnutí řediteli Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje a následném kasačním zásahu Městského soudu v Praze jako soudu rozhodujícího ve správním soudnictvím rozsudkem ze dne 14. 2. 2019, č. j. 6 Ad 11/2018-37, o tomtéž nároku bylo již dříve rozhodnuto ve správním řízení rozhodnutím generálního ředitele Hasičského záchranného soboru České republiky ze dne 19.
12. 2019, č. j. MV-50479-44/PO-OVL-2015, kterým byla žádost žalobkyně o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 300 000 Kč zamítnuta, přičemž toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozhodnutím ministra vnitra ze dne 14. 4. 2020, č. j. MV-18788-6/SO-2020. Tato pravomocná správní rozhodnutí v téže věci přitom nebyla následně správními soudy zrušena (a nebyl tak dán závazný pokyn, aby služebním funkcionářem byla níže popsaným postupem popřena pravomoc o věci rozhodnout; pozn. dovolacího soudu), neboť Městský soud v Praze v usnesení ze dne 30.
12. 2021, č. j. 9 Ad 9/2020-35, správní žalobu odmítl podle § 46 odst. 2 s. ř. s., když s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, jímž bylo zrušeno usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 11/2018-16 ze dne 15. 1. 2019, dospěl k závěru, že o žádosti neměli rozhodovat služební funkcionáři podle zákona č. 361/2003 Sb., ale soudy v občanském soudním řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. Nešlo tedy o situaci, kdy by sice pravomoc služebního funkcionáře shledaly, ale s tím, že se jedná o otázku soukromého práva, o které mají rozhodnout civilní soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podaná kasační stížnost žalobkyně byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2022, č. j. 7 As 14/2022-23.
21. V důsledku rozhodnutí správních soudů nastala situace, kdy nejprve pravomocnými rozhodnutími soudů v občanském soudním řízení (vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 1102/2009) byla popřena pravomoc civilních soudů věc rozhodnout, neboť tyto shledaly pravomoc orgánů moci výkonné (služebních funkcionářů), a následně byla pravomocnými rozhodnutími soudů ve správním soudnictví popřena pravomoc orgánů moci výkonné (služebních funkcionářů) věc rozhodnout, neboť správní soudy shledaly pravomoc soudů v občanském soudním řízení.
Tímto vznikl negativní kompetenční spor (§ 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů), byť nikoliv přímo o otázku příslušnosti mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví, neboť zde jde primárně o otázku pravomoci orgánů moci výkonné (služebních funkcionářů) nebo soudů v občanském soudním řízení, nikoliv o otázku, zda ve věci rozhodnuté orgánem moci výkonné (služebním funkcionářem) jsou k rozhodnutí nadále příslušné soudy ve správním soudnictví či soudy v občanském soudním řízení podle částí páté občanského soudního řádu.
Tak jako tak zákon č. 131/2002 Sb. předpokládá, že primárně by řízení o kompetenčním sporu mělo být zahájeno na návrh té strany kompetenčního sporu, která svoji pravomoc popírá, ačkoliv ji už dříve pravomocně popřela druhá strana kompetenčního sporu (§ 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb.), neboť právě v jejím řízení se otázka pravomoci vydat rozhodnutí stala spornou (tj. v nynější věci tak měl negativní kompetenční konflikt vyvolat služební funkcionář, ať už z vlastní iniciativy či v důsledku vázanosti kasačním rozhodnutím správního soudu, či přímo správní soud rozhodující o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře).
Nicméně pokud se tak nestane, tak jako v nynější věci, typicky z toho důvodu, že orgán posléze popírající svoji pravomoc o dřívějším popření pravomoci druhou stranou neví, dává ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. oprávnění zahájit řízení o kompetenčním sporu přímo účastníkovi řízení, aby mu tak nebyla odepřena spravedlnost. Takto nicméně žalobkyně nepostupovala a místo toho zahájila další občanské soudní řízení u jiného soudu než původně, tj. Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 18/2002, přičemž soudy v tomto řízení věc projednaly a rozhodly.
Tím ovšem byl pouze založen další kompetenční spor, tentokrát pozitivní, kdy o jedné a téže věci jsou zde jednak pravomocná a nezrušená rozhodnutí služebních funkcionářů, jednak pravomocná a dosud nezrušená rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení, proti nimž směřuje projednávané dovolání. Primární zdrojem kompetenčního sporu nicméně zůstávají rozhodnutí soudů v řízeních vedených u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 1102/2009 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Ad 9/2020.
22. Nejvyšší soud zvažoval, zda by sám neměl podat návrh na rozhodnutí tohoto kompetenčního sporu zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb. (§ 2), příp. zda k takovému postupu v kasačním rozhodnutí zavázat nižší soudy, nicméně dospěl k závěru, že za dané procesní situace nemohou být soudy rozhodující v tomto řízení stranou kompetenčního sporu, neboť bez ohledu na jeho výsledek, nebudou moci ve věci samé rozhodnout. Pokud by totiž zvláštní senát shledal pravomoc soudů v občanském soudním řízení, postupem podle § 5 odst. 2 a 3 zákona č. 131/2002 Sb. by vyslovil nicotnost rozhodnutí služebních funkcionářů a současně by zrušil rozhodnutí, kterými byla v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 1102/2009 popřena pravomoc soudů v občanském soudním řízení. V důsledku toho by v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem bylo pokračováno, což by pro nynější řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 18/2002 vytvořilo překážku věci zahájené, neboť podle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení, a řízení by pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení muselo být podle § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. tak jako tak zastaveno. Pokud by naopak zvláštní senát shledal pravomoc orgánů moci výkonné (služebních funkcionářů), podle § 5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. by zrušil shora uvedená rozhodnutí správních soudů, které by následně musely projednat správní žalobu žalobkyně v soudním řízení správním. Ať už by rozhodnutí ve věci samé vydaná v nynějším řízení (15 C 18/2002) byla dříve zrušena kasačními rozhodnutími nadřízených soudů nebo by jejich nicotnost vyslovil zvláštní senát, nynější řízení by pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (pravomoci) nemohlo nadále probíhat.
23. Z uvedeného je zřejmé, že jakkoliv nelze pochybovat o tom, že žalobkyni byla v důsledku dříve vydaných rozhodnutí civilních i správních soudů odňata spravedlnost, tato jí nemůže být poskytnuta v nynějším řízení, neboť prostředkem ochrany jejích práv není zahajování stále nových řízení (u různých soudů) a vydávání stále nových rozhodnutí ve věci samé. Nastalá procesní situace může být vyřešena pouze tím, že žalobkyně jako účastník řízení využije sama svého oprávnění podle § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. návrhem zvláštnímu senátu zahájit řízení o kompetenčním sporu tak, aby otázka pravomoci státních orgánů byla definitivně a závazně (§ 5 odst. 4 a 5 zákona č. 131/2002 Sb.) vyřešena a mohlo být konečně pravomocným a příslušným státním orgánem o věci žalobkyně rozhodnuto a tato se tak dočkala spravedlnosti, ať už by pro ni bylo rozhodnutí příznivé či nepříznivé. Tento procesní postup je nadto zákonem výslovně předvídaný a nebude moci vyvolat pochybnosti o oprávnění žalobkyně návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu podat.
24. Protože dovolací soud ve smyslu § 243e odst. 4 o. s. ř. shledal vadu řízení, ať už spočívající v tom, že podle § 229 dost. 1 písm. a) o. s. ř. bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, či v tom, že podle § 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo v téže věci již dříve zahájeno řízení, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, v rozsahu, ve kterém byl rozsudek odvolacího soudu dovoláním napaden a dovolání bylo shledáno přípustným, a současně rozhodl o zastavení řízení, přičemž s ohledem na již shora uvedená dřívější procesní rozhodnutí soudů již nerozhodoval o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci případně věc náleží.
25. Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci samé jako celek, s ohledem na předchozí částečně kasační rozsudek odvolacího soudu, nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodnuto až v konečném rozhodnutí soudem prvního stupně, příp. soudem odvolacím (§ 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu