USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Dopravní rozvojové středisko ČR a.s., identifikační číslo osoby 25710761, se sídlem v Praze 4, Na Kavčích horách 1103/4, zastoupené Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 35 804 808 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 232/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2023, č. j. 16 Co 242/2023-164, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se žalobou původně domáhala zaplacení 35 951 355,66 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 18. 7. 2022 vzala žalobu částečně zpět v rozsahu 146 547,66 Kč a nově tedy požadovala zaplacení 35 804 808 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem Drážního úřadu spočívajícím ve vydání povolení k provozování vlečky ze dne 19. 2. 1999, č. j. 1-199/99-DÚ/O-Se, provozovatelem KOVOŠROT Praha, a.s., dále v nezahájení řízení o zrušení tohoto povolení, které by nutně skončilo zrušením povolení, a v nepřiměřené délce řízení o zrušení vlečky nacházející se na pozemcích žalobkyně parc. č. 378/7 (1978 m?) a 378/91 (4418 m?) zapsaných na LV č. 1514 pro obec Praha, katastrální území Štěrboholy, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu – dále jen „předmětné pozemky“. Škoda představuje ušlý zisk žalobkyně, tj. ušlé nájemné ve výši 300Kč/rok/m? za dobu od 28. 8. 2002 (okamžik nabytí vlastnického práva žalobkyně k pozemkům) do 22. 4. 2021 (právní moc rozhodnutí drážního úřadu o zrušení vlečky).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, č. j. 30 C 232/2021-117, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 16 Co 242/2023-164, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I zrušil v části, jíž byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 146 547,66 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 16. 3. 2021 do zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a výrok I rozsudku soudu prvního stupně ve zbylém rozsahu týkajícím se požadavku žalobkyně na zaplacení částky 35 804 808 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 16. 3. 2021 do zaplacení a ve výroku II o nákladech řízení potvrdil (výrok II rozsudku
odvolacího soudu). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku II včasným dovoláním. Nejvyšší soud však její dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatelka namítá, že Drážní úřad rozhodující o odstranění vlečky měl z moci úřední zjistit, i bez rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 1. 2020, č. j. 8 C 376/2019-36, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. 30 Co 170/2020-63, že se žalobkyně stala na základě vydržení vlastníkem vlečky na předmětných pozemcích. Takový závěr a z něho vyplývající pozitivní rozhodnutí měl vydat dříve než po 8 letech, a ne až na základě rozsudku pro uznání z roku 2020. Jestliže tak Drážní úřad neučinil, jde podle žalobkyně o nesprávný úřední postup. Povinnost správního orgánu (Drážního úřadu) zjistit bez průtahů stav věci z moci úřední přitom vyplývá z ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu – dále jen „správní řád“. V této souvislosti se žalobkyně táže, „zda otázka odpovědnosti správního orgánu za správné zjištění skutkového stavu a povaha této odpovědnosti, plynoucí z ustanovení § 3 správního řádu je nesprávným úředním postupem?“, přičemž tato otázka dosud neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
6. Dovolatelka však pomíjí, že odvolací soud nijak nezpochybnil povinnost Drážního úřadu zjišťovat skutečnosti podstatné pro jeho rozhodnutí i z moci úřední. Své rozhodnutí postavil na tom, že zjišťování skutečností, na jejichž základě by měl dojít k závěru, že žalobkyně je vlastníkem vlečky, bylo mimořádně složité (šlo o otázku, zda žalobkyně vlastnictví k vlečce nabyla vydržením) a že až na základě dodatečně žalobkyní předloženého rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 1. 2020, č. j. 8 C 376/2019-36, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. 30 Co 170/2020-63, vydaného na základě shodných tvrzení společnosti KOVOŠROT GROUP CZ s.r.o. (nástupkyně společnosti KOVOŠROT PRAHA, a.s.), a žalobkyně, bylo možné dospět k závěru, že žalobkyně skutečně byla od 28. 8. 2012 vlastníkem vlečky a že je namístě požadavku žalobkyně na odstranění vlečky vyhovět (viz odst. 25 – 29 rozsudku odvolacího soudu).
7. Případná pozitivní odpověď na žalobkyní kladenou otázku tedy ještě sama o sobě nevede k úsudku, že dovoláním napadený rozsudek neobstojí, a proto tato právní otázka nemůže založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Přitom není rolí dovolacího soudu svévolně formulovat skutečně relevantní právní otázku, kterou by žalobkyně mohla položit (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2106/2020, a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3551/2021).
8. Uvádí-li žalobkyně v rámci dovolání, „že zrušení úředního povolení k provozování dráhy nemá za následek zrušení dráhy jako takové. Nicméně, úřední povolení brání využití dráhy jinými osobami. Není pak správný závěr odvolacího soudu, že by žalobkyně vymezila škodu pouze jako ušlé nájemné za pronájem pozemků bez stavby“, nevymezuje k této námitce ani žádný předpoklad přípustnosti a ani neformuluje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Proto ani tato výhrada nezakládá přípustnost dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3137/2023, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1656/2018, a ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1756/2017).
9. Žalobkyně rovněž odvolacímu soudu vytýká jeho závěr, že povolení k provozování dráhy nemuselo být uděleno žádnému subjektu, když tento závěr pokládá za „extrémní“, neboť „není podložen jakýmikoli skutkovými zjištěnými“. Proto i skrze tento úsudek mělo dojít k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces (k tomu žalobkyně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Je třeba zdůraznit, že odvolací soud postavil své rozhodnutí v prvé řadě na tom, že zjišťování skutečností, na jejichž základě by měl dojít k závěru, že žalobkyně je vlastníkem vlečky, bylo mimořádně složité a že až na základě dodatečně žalobkyní předloženého rozsudku pro uznání bylo možné dospět k závěru, že žalobkyně skutečně byla od 28. 8. 2012 vlastníkem vlečky a že je namístě požadavku žalobkyně na odstranění vlečky vyhovět. Dovolatelkou kritizovaný vývod tedy nebyl pro rozhodnutí ve věci samé určující, navíc přesvědčení žalobkyně, že právě tento úsudek je „extrémní“, dovolací soud nezastává, neboť odvolací soud jej blíže, a nikoliv nelogicky ozřejmil v odst. 29 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Dovolací soud na rozdíl od žalobkyně nepokládá za „extrémní“ a porušující právo žalobkyně na spravedlivý proces ani úsudek odvolacího soudu o špatném stavu vlečky. Za porušení práva účastníka na spravedlivý proces nelze pokládat skutkové zjištění soudu jen proto, že se s ním (nebo s mírou jeho relevance) účastník neztotožňuje.
10. Argumentuje-li žalobkyně překvapivostí dovoláním napadeného rozsudku s poukazem na to, že v předchozím odstavci uvedené úsudky neučinil soud prvního stupně, ale až odvolací soud, aniž by na to předem upozornil žalobkyni (s tím, že i v tom má spočívat porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces), je zapotřebí opět konstatovat, že základním důvodem pro zamítnutí žaloby bylo, že zjišťování skutečností, na jejichž základě by měl dojít k závěru, že žalobkyně je vlastníkem vlečky, bylo mimořádně složité a že až na základě dodatečně žalobkyní předloženého rozsudku pro uznání bylo možné dospět k závěru, že žalobkyně skutečně byla od 28. 8. 2012 vlastníkem vlečky a že je namístě požadavku žalobkyně na odstranění vlečky vyhovět. Na žalobkyní kritizovaných a údajně pro ni překvapivých závěrech tedy rozhodnutí odvolacího soudu v první linii nestojí. Žalobkyní označené nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3844/12, ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11, ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12, není případné interpretovat tak, že odvolací soud nemůže v rámci vlastního meritorního rozhodnutí projevit vůbec žádný úsudek, s nímž by účastníka dopředu neseznámil. Ani tato námitka žalobkyně tedy nezakládá přípustnost dovolání, neboť k porušení jejího práva na spravedlivý proces v jí nastíněné souvislosti nedošlo.
11. Namítá-li žalobkyně, že soud prvního stupně ani odvolací soud bez bližšího vysvětlení neprovedly jí navržený důkazní prostředek ve formě místního šetření ohledáním pozemků, na nichž se vlečka nachází, a to za účelem zjištění, zda vlečka je samostatným předmětem právních vztahů, jde o výhradu vztahující se k údajně neúplným skutkovým zjištěním odvolacího soudu, k nímž mělo dojít následkem vady řízení. Takovou námitkou se však dovolací soud může dle § 242
odst. 3 o. s. ř. zabývat jen tehdy, když dovolání je přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2956/2020, ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 443/2022, či ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3896/2023). V případném opomenutí odvolacího soudu spočívajícím v absenci vysvětlení, proč zmíněný důkazní prostředek nebyl proveden, by bylo možné ve smyslu žalobkyní uváděných nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I.ÚS 3143/13, ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, pokládat za porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, jen bylo-li by zřejmé, čeho provedením tohoto důkazního prostředku chtěla dosáhnout a že důkazní prostředek mohl být pro rozhodnutí ve věci samé vskutku relevantní. Žalobkyně však ani v dovolání neuvedla, co přesně by mělo být provedením ohledání až v průběhu nynějšího řízení zjištěno (pouze vyslovila názor, že jeho provedení mohlo „vyvrátit závěry uvedené v odůvodnění jiných (nepravomocných) rozhodnutí, tedy by dokázala, že nabyla dráhu v dražbě jakožto součást pozemků.“ Sama žalobkyně ostatně smysl místního šetření provedeného s odstupem vzápětí v dovolání popírá, uvádí-li, že „místní šetření v roce 2019 nevypovídá nic o letech předešlých“ (viz str. 7 dovolání). Tentýž úsudek jistě platí i v případě, že by místní šetření měl provést soud prvního stupně nebo odvolací soud ještě později, během nynějšího řízení. Rovněž nelze pominout, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne, že k uskutečnění místního šetření došlo už ze strany Drážního úřadu v roce 2019; žalobkyně sama v dovolání tento fakt zmiňuje. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 7. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu