USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) M. B., a b) J. B., obou zastoupených Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova č. 1024/66a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody způsobené nezákonnými rozhodnutími soudů a přiměřené zadostiučinění, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 171/2018, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2023, č. j. 17 Co 45/2022-695, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci a) a b) se žalobou domáhali po žalované zaplacení částky v celkové výši 2 174 985 Kč jako náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí správních orgánů a soudů, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 Co 378/2009-282, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 30 Cdo 1587/2011-341, které byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, pro porušení práva žalobců na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Škoda měla vzniknout rovněž v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Břeclavi a Katastrálního úřadu v Břeclavi, který spočíval v opomenutí vyznačení poznámky či jiného zápisu v katastru nemovitostí, z nějž by bylo zřejmé, že nemovitosti dům č. p. XY a pozemek p. č. XY v katastrálním území XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“) jsou předmětem soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1766/96. Žalobci se dále domáhali zaplacení částky 300 000 Kč každému z žalobců, jako náhrady nemajetkové újmy, která měla být způsobena každému z nich nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1766/96.
2. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 15. 9. 2021, č. j. 9 C 171/2018-636, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1 770 496,90 Kč (výrok I), žalobu co do částky 404 488,10 Kč zamítl (výrok II), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 169 215 Kč (výrok III), žalobu ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou zamítl co do částky 130 785 Kč (výrok IV), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 169 215 Kč (výrok V), žalobu ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou zamítl co do částky 130 785 Kč (výrok VI), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení částku 86 698,47 Kč (výrok VII).
3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 17 Co 45/2022-695, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I změnil tak, že žalobu v části, v níž se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 1 770 496,90 Kč k ruce společné a nerozdílné, zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích II, III, IV, V a VI rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve výroku VII rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 368 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 684 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a) a b) včasným dovoláním, avšak pouze v rozsahu výroku I, III, IV, a v části výroku II, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích II, IV a VI. Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Posuzované dovolání neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., ve vztahu k výroku II odvolacího soudu, napadají-li jej žalobci výslovně v části, v níž odvolací soud potvrdil výroky IV a VI rozsudku soudu prvního stupně, jimiž soud prvního stupně zamítl žalobu ve vztahu každého z žalobců k žalované co do částky 130 785 Kč, jíž se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1766/96. V dovolání ve vztahu k těmto nárokům nebyl vymezen ani dovolací důvod, tím méně byla splněna podmínka, aby bylo vyloženo, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání; žalobci v tomto směru v dovolání neuplatnili vůbec žádnou argumentaci.
6. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod pro každou námitku či otázku samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
7. Nejvyšší soud se zřetelem k výše řečenému nemohl podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve výše specifikovaném rozsahu věcně projednat, neboť vady, jímž bylo zatíženo, nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
8. Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu rovněž výslovně v jeho výrocích III a IV, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
9. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že v případě škody způsobené výkonem veřejné moci má stát odpovídat jako solidární dlužník společně s přímým dlužníkem, domáhá-li se poškozený zákonným způsobem u soudu marně uspokojení svého nároku vůči přímému dlužníkovi, který je povinen mu plnit, více než 18 let, aniž by bylo řízení pravomocně skončeno; tato otázka je podle žalobců v praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně.
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011).
11. Uvedené pravidlo je založeno na myšlence, podle níž dluhy způsobené prvotně jinou právní skutečností než nezákonným rozhodnutím, má plnit ten subjekt, kterému podle hmotného práva prvotně náleží a že případná odpovědnost státu založená na podkladu sekundární skutečnosti spočívající v nezákonném rozhodnutí nastupuje až tehdy, když primární dlužník není schopen plnit. Tuto zásadu není na místě opustit ani tehdy, když řízení, v němž k nezákonnému rozhodnutí došlo, trvalo nepřiměřeně dlouho. Taková okolnost totiž vede k případné odpovědnosti státu za újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením podle § 13 odst. 1 OdpŠk, ale sama o sobě není důvodem ke konstatování, že by škodu neměl sanovat na prvním místě ten, kdo je za ni primárně odpovědný.
12. Namítají-li dovolatelé, že shora uvedená judikatura je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, nelze jim dát za pravdu. V uvedeném rozsudku totiž dovolací soud uzavřel, že stát odpovídá solidárně spolu s jinými škůdci v případě, že se přímo spolu s těmito škůdci podílel svým nesprávným úředním postupem na vzniku škody. Jde-li však o situaci, kdy stát odpovídá za škodu pouze subsidiárně, neboť v důsledku jeho pochybení došlo toliko pouze ke ztrátě pohledávky, je podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vznik škody spočívající v tom, že žalobci nemohou úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči svému dlužníkovi. Přesně o takový případ se však jedná v projednávané věci.
13. Z uvedeného je zřejmé, že tato námitka dovolatelů nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolací soud v argumentaci žalobců žádné důvody pro odklon od této své dosavadní judikatury neshledal; dovolací soud současně nesdílí názor žalobců o rozporu v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
14. Dovolání není konečně přípustné ani pro řešení otázky posouzení podmínek, za nichž má stát odpovídat jako poslední dlužník, je-li současně uplatňován nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči „přímému“ dlužníku, avšak tento je nemajetný, ve špatném zdravotním stavu a v řízení o vydání bezdůvodného obohacení nelze uspokojení věřitele reálně očekávat. Dovolatelé v této souvislosti namítají, že projednávané věci odvolací soud bez dalšího uzavřel, že stát je posledním dlužníkem a nelze tak proti němu uplatnit nárok na náhradu škody, domáhají-li se žalobci uspokojení svého nároku v řízení vedeném proti A. M. u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 9/2005 a uspokojení jejich nároku v tomto řízení není vyloučeno. Odvolací soud však již dále nezohlednil, že uspokojení v tomto řízení fakticky možné není, neboť A. M. je nemajetná, důchodkyně ve špatném zdravotním stavu a v řízení nebylo ani po více než 18 letech vydáno pravomocné rozhodnutí, a právě naopak nesprávně dovodil, že tyto okolnosti nejsou podstatné.
15. Dovolatelé v této souvislosti pomíjejí, že ve vztahu k nároku žalobců na náhradu škody odvolací soud své rozhodnutí založil na dvou závěrech, a to že žalobci mají svůj nárok nejprve uplatnit 1) u dlužnice A. M. v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 9/2005 o vrácení kupní ceny, a 2) u manželů L. v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 180/2015, o určení vlastnického práva (srov. zejm. odst. 35, 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
16. Již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, Nejvyšší soud dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K tomuto názoru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (vztaženo na občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013, nyní jestliže dovolání proti některé z těchto otázek není přípustné podle § 237 o. s. ř., srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1446/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1459/2020).
17. Žalobci ve svém dovolání zpochybňují pouze svou možnost domoci se uspokojení svého nároku po A. M., a to z důvodu jejího věku, zdravotního stavu a nemajetnosti (závěr odvolacího soudu ad 1/), možnost uspokojení svého nároku po manželech L. (závěr odvolacího soudu ad 2/) nijak nezpochybnili. Tento závěr, který sám o sobě obstojí jako důvod pro zamítnutí žaloby není dovoláním napadán a nemůže ani být předmětem dovolacího přezkumu. Jestliže tedy žalobci svým dovoláním řádně a přípustně nenapadají oba důvody, které vedly odvolací soud zamítnutí žaloby, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 3. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu